Marginálové a nezaměstnaní

Pohled na marginály přežívající v příbytcích zhotovených z beden od banánů utvrzuje řádné občany v přesvědčení, že alternativou ustavičné honby za majetkem a penězi je naprostá degradace, lidský úpadek a páchnoucí bída, nikoli uměřená dostatečnost a záměrná skromnost.

Marginálové svojí nevábnou existencí sugerují, že neexistuje žádná třetí cesta mezi rozmařilým plýtváním a sociálním deklasováním. Odstrašující existence marginálů nám chce namluvit, že nemáme žádnou další volbu: buďto participovat na stále stupňovaném růstu potřeb, choutek a výdajů, anebo skončíme nejspíš někde poblíž popelnic.

Marginálové jsou vnímáni jako ti, kdo sami, vlastní vinou vystoupili či vypadli z vlaku prosperity. Málokdo připustí, že to mohl být právě onen vlak, který mnohé z nich na nechráněném přejezdu v nepřehledné mlze komplexní společnosti bez jediného výstražného zahoukání jednoduše rozdrtil. V přirozenějším světě kočárů a koňských povozů třeba mnozí z nich nemuseli dopadnout vůbec tak špatně.

Ale už se stalo, a tak je třeba najít pro společensky přebytečné marginály alespoň nějaké přínosné využití. Jejich bědná existence umožní části úspěšných ověnčit svůj status aureolou lidumilnosti. Na trhu s charitou, kde základní měnovou jednotkou je naprostá nezištnost, představují potřební vysoce žádaný zdroj. Poptávka po nich je přímo úměrná výčitkám svědomí těch, kdo ve světě nedostatku mají na rozdávání stále více.

Nezaměstnaní jsou rukojmími společnosti na cestě k prosperitě. Jsou bráni do zajetí, jež má podobu přežívání bez placené práce, a jsou sem odváděni po celých procentech. Jsou soustřeďováni do nepracovních táborů, aby pouhé pomyšlení na jejich osud disciplinovalo ty, kdo zatím pracují. Společnosti se vyplatí mít své nezaměstnané a proto si je pečlivě vydržuje na samém okraji nouze za pomoci minimálních sociálních dávek.

Nezaměstnaní na oplátku zcela zdarma a ve svém volném čase, jehož mají nadbytek, názorně předvádějí zaměstnaným, za co vše vděčí milostivému trhu. Nejen za svá auta, za svoje dovolené a za možnost se oblékat, obouvat a vonět vždy podle poslední módy. Zaměstnaní vděčí trhu především za to, že vědí, kým jsou. Jsou řemeslníky, farmáři, advokáty, holiči, autodopravci či alespoň liberálně konzervativními ideology trhu.
Nezaměstnaní nejsou nikým. Nemají žádnou barvu, chuť ani vůni. Stala se jim ta nehoda, že z barevného muzikálu o prosperitě byli přes noc vyšoupnuti do černobílého, němého a k uzoufání dlouhého filmu o životní smůle na pokračování. Z hrdinů vydělávání se rázem stali nezajímavými, tuctovými, mizerně placenými stážisty. Nezaměstnaní jsou nezbytnou součástí tržní společnosti, tedy téže společnosti, která tvrdí, že její prosperita jednoho krásného dne prokape naprosto ke všem jejím členům.

Nezaměstnaní však již z definice nemohou nikdy prosperovat. Jejich smutným posláním je přímo na sobě demonstrovat, jak je člověk vyloučený ze svobodného trhu zoufale neúspěšný a beznadějně zbytečný. Trh pošlechťuje a výrazný tržní úspěch pošlechťuje dědičně. Zato ten, kdo k němu nemá přístup, odsuzuje se k věčné šedosti a k věčné němotě. Ledaže by si to snad trh pro tentokrát ještě rozmyslel a nabídl dočasně třeba i mizerně placenou šanci.

Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.