Mlčení jako cesta k setkání se sebou

Mniši však mají vedle vyslovených myšlenek a citů ještě jiný lék – mlčení. To nám asi připadne podivné, protože mlčení uvádíme do souvislosti s potlačováním a vytěsňováním. Jenomže bývá právě tak užitečné nejprve vydržet v mlčení a nemluvit o problémech hned.

John Eudes, opat trapistického kláštera, říká:„Hněv často odhaluje, jak smýšlíme sami o sobě a jak velký význam připisujeme svým vlastním myšlenkám a názorům.“

Mlčení nám tedy pomůže získat odstup od vlastního hněvu. V prvním okamžiku hledá člověk vinu vždy u druhých a cítí se ublíženým. Abychom se opět viděli jasněji, vyžaduje to jistou dobu mlčení. Mluvením vystupují všechny nezpracované emoce ven. Na vzduchu nemohou být zpracovány. Mlčení emoce a agrese nepotlačuje, ale krotí je a vnáší do nich řád. Mluvením se naše emoce vždy znovu rozvíří, mlčením se usadí. Je tomu jako s vínem. Pohybem se víno zakalí, klidným uskladněním se kal usadí a víno se projasní. Mlčet neznamená být bez emocí. Je to však pokus, jak emoce uklidnit.

Vnější mlčení tedy pomůže k uklidnění vnitřních emocí. Právě když někdo nemůže s druhým člověkem vyjít a ustavičně se nad ním vzrušuje, může vnější zákaz mluvení pomoci, aby se změnil i jeho vnitřní postoj vůči tomuto člověku. Nejde tu o prosté potlačení vzteku. To by vyvolalo jen žaludeční vředy. Jde o jeho zpracování a k tomu může mlčení pomoci.

Mlčení však může být také jedem. Je-li někdo toho názoru, že druhé nepotřebuje, že se sám může se vším vyrovnat, pak mlčení neléčí, nýbrž izoluje. Než by z pýchy sdělil druhému své problémy, vší silou se je chce vyřešit sám mlčením. Jsou to však většinou jen řešení zdánlivá. Mniši to přenechávají daru rozlišování, který jim řekne, kdy je třeba mlčet a kdy je lépe mluvit. Může být naprosto nutné upozornit druhého na jeho chování, které vzbuzuje pohoršení. Mlčení by v takovém případě bylo zbožnou výmluvou, aby se člověk vyhnul rozmluvě s druhým. Pokud však neukážu svůj hněv vůči druhému ihned, ale nejprve mlčím, pak spíše rozpoznám, zda se vůbec vyplatí druhého oslovit a jakým tónem.

I kdybychom si mysleli, že bratrovu chybu přesně známe a že jsme ji přímo nahmatali, nesuďme! Mlčení pro mnichy znamená v podstatě totéž, jako zříci se soudů. Nevztahuje se tedy toto mlčení jen na hlasitou řeč, nýbrž i na naše vnitřní mluvení.

Opět pravil Poimen: „Je tu člověk, který vypadá, jako by mlčel, ale jeho srdce odsuzuje druhé. Takový ve skutečnosti nepřetržitě mluví. A pak je tu jiný, který mluví od rána do večera, a přece mlčení zachovává, protože neřekne nic zbytečného.“ (Apo 601)

Kdybychom se zřekli klasifikace druhých, jejich posuzování a dokonce odsuzování, pak by nás to dovedlo k vnitřnímu klidu. Posuzování druhých nás nejenom zneklidňuje, nýbrž i oslepuje pro vidění našich vlastních chyb. V mlčení nehledíme na druhé, nýbrž na sebe a konfrontujeme se s tím, co na sobě odkryjeme. Protože neznáme podmínky, za nichž druhý tak jedná, zakazujeme si každý soud a místo toho vidíme v jednání druhého klíč k výkladu svého jednání. Chyba druhého se stane zrcadlem, v němž jasněji poznáme viny vlastní.

Z odkrývání chyb může na druhého padnout malomyslnost, jejich mlčenlivé zakrytí jej uzdraví. Mlčení je tu výrazem lásky, která nás uschopňuje akceptovat druhého, nepovyšovat se nad ním, ale uvědomovat si svou vlastní slabost, protože jsme se v mlčení setkali sami se sebou.

Mlčení jako vítězství nad neřestí

Mniši těchto myšlenek používali ke zpytování, zda nepodléhají některé z osmi neřestí: obžerství, smilstvu, lakotě, smutku, hněvu, lhostejné ochablosti, slavomamu nebo pýše. Vnitřně mlčet může jen ten, kdo překonal oněch osm neřestí. V mlčení se proto cvičíme, bojujeme-li proti neřestem, proti vnitřním chybným postojům, proti přehnaným potřebám a přáním, proti chaosu nezvládaných emocí a proti klamnému pokušení stavět sebe vždy do středu.

Mlčení není protikladem mluvení

Nikdo nemusí svá přání potlačovat, každý je může klidně vyjádřit, ale vždy s postojem oproštěnosti. Smím si něco přát, o něco žádat, ale současně na tom nesmím trvat, nýbrž musím být ochoten se přání zříct.

Pokora a úcta u Benedikta spolu úzce souvisejí, a on většinou užívá obou výrazů, když mluví o oslovení člověka. Úcta ponechává druhého takového, jaký je. Nechci ho svou řečí měnit, nechci ho násilně přesvědčovat, přemoci ho svými argumenty, nýbrž nechávám ho být, jak je, respektuji ho a citlivě hájím jeho tajemství.

Pokora znamená vnitřní svobodu; svobodně upozorňuji na to, co být nemá, aniž ze sebe dělám soudce, aniž nutím druhé ke změně. Ponechám druhým svobodu, aby si z mých připomínek vzali k srdci, co uznají za dobré.

Mluvení má být výrazem naší lásky a dobroty vůči lidem. Je tomu však jen tehdy, když se mluvením nestavíme sami do středu, když se mluvením nechceme zbavit druhého, nýbrž když jsme, prosti všeho egoismu, otevření pro druhého a pro jeho potřeby.