Mlčící Bůh

Ano, říkávalo se, že prý Bůh mluvil. Ale nám dnes mlčí. Nikde ho neslyšíme, ani v přírodě ani v dějinách ani v lidském svědomí. Příroda i celý vesmír se v pohledu většiny dnešních lidí podobá obrovitému stroji, který sice běží, ale nemluví. Dějiny, ještě včera nadějeplný prostor vývoje, jsou dnes převážně jen prostorem lidské krutosti a pustošení přírody a vztahů. A svědomí? Umřelo. Mají-li kde jeho zbytky, zvažují, zda se za to mají stydět a jak se ho zbavit.

Ale proč Bůh mlčí? Protože není, říkají mnozí. Protože z toho, co se na zemi děje, oněměl a odešel pryč, snad někam daleko do nebe. Ale jistě se o nás nestará. Kdyby se staral, nemohlo by to zde vypadat tak, jak to vypadá.

Ani křesťané nemívají na takové otázky jasnou odpověď. A přece je tu a je docela jednoduchá: Boží mlčení je Boží soud. Soud nad těmi, kterým Bůh mlčí. Jsou tak ponecháni sami sobě, dáni v plen tomu, co tu vytvořili a vytvářejí. I Ježíš mlčí, když stojí před Pilátem i před veleradou, ba i když stojí před těmi, kdo ho soudí dodnes. A svým mlčením soudí své soudce.

Žalmista říká: „Nebesa jsou nebesa Hospodinova, zemi pak dal synům lidským" (Žalm 115,16). Svěřil ji lidem do správy a ti to tu tak zřídili.

Někteří lidé si myslí, že Bůh trestá hromem a bleskem, epidemiemi a zemětřesením. Nebo že Boží trest je - alespoň ten poslední - odložen až do dne soudu. Jenže Boží soud se už začal, a to tím, že se Bůh odmlčel.

Bible vypráví, že to na počátku bylo jinak. Člověk žil v ráji, který (vždy, i dnes!) vytváří Boží láskyplná přítomnost. Bůh chodil po ráji v denním větru. Ale člověk toto obecenství rozbil a rozbíjí. Vzepřel se Bohu a vzpírá se mu a sám chce být jako Bůh. A když byl a je volán k odpovědnosti, ukrývá se, zapírá, lže a svádí to na druhé. Tím sám rozbíjí vztah k Bohu, blažený čas končí a Bůh mlčí. Nemluví už ani ve vichru a bouři, ani v ohni či zemětřesení. kde ho mnozí hledali. Zbyl jen hlas tichý a temný, který se snadno přeslechne, pokud člověk neputuje srdcem s Eliášem na Choréb, nezahaluje v pokoře svou ztracenou tvář a nenaslouchá ztišen a soustředěný. Komu prostě nebyly dány uši k slyšení, ten neslyší a tomu Bůh mlčí.

Proč mlčí? Zdá se, že s námi nemluví. Četl jsem ve vzpomínkách jakéhosi slavného muže, že když byl malý a zlobil rodiče, bylo pro něj nejhorším trestem, když s ním přestali mluvit. Zůstal sám, ztracený ve své vině, s tím a v tom, co udělal.

Kdybychom si uvědomili, že Boží soud spočívá - alespoň nyní a prozatím - v Božím odmlčení, možná bychom lépe pochopili i leccos ve vlastním životě, čemu jsme se dosud marně snažili porozumět.

Sem patří i to, že především v žalmech, když se v českém překladu říká, že Bůh vyslyšel, je v původním hebrejském znění převážně a doslova, že Bůh odpověděl. Promluvil a tak znovu navázal obecenství, rozbité hříchem a vzdorem, přijal modlitbu a ozval se. A tím se vše prosvětlilo. Možná, že žalmista ještě trpěl dál, ještě byl obklíčen zlobou a sevřen nesnázemi, ale najednou věděl proč. Ba víc, věděl, že je mu Bůh blízko i v jeho trápení, že vše, čím jde, má smysl a naději. Docela prostě: Že patří Bohu, protože Bůh s ním zase mluví. V tom je přece pravá radost, když vím, že nejsem sám svůj, ale svého věrného Spasitele, říká slavná první otázka Heidelberského katechismu.

A to je jádro žalmistovy prosby ve vykládaném verši: Nevzdal jsem to, nerezignoval jsem, ale volám, modlím se, a to právě k tobě, můj Bože, a jen a jen k tobě, Hospodine. Dovolávám se toho, co říká tvé jméno: „Jsem s tebou!" Dovolávám se tvé smlouvy, kterou tvé jméno připomíná, i tvých zaslíbení, která jsi daroval svému lidu.

Ano, tato zaslíbení jsou to, na co se stavím pevně jako na skálu, i kdyby se v mém nitru vše rozpouštělo a roztékalo. Ty sám jsi má skála, ten nejpevnější a nejspolehlivější. Lidé kolem říkají, že slůvko „Bůh" je jen prázdný zvuk. Ale ono je to přesně naopak. Před Boží přítomností se vše rozplývá, pod Božím soudem všecko chvátá k svému konci. Ale kdo se postaví na skálu věků, kdo se opře o tvé slovo, Bože, ten obstojí. Jen to je třeba zkusit.

Ale to vše je vlastně úvod. Jádro žalmistovy prosby zní: Nebuď (jako) němý! A v hebrejštině je k tomu připojena velmi názorná vazba, která v doslovném překladu zní „směrem pryč ode mne!" Neodmlčuj se mi! Neozveš-li se mi, má naděje zmizí, má víra vyprahne a já se budu podobat - ba víc: budu jakoby určen, přidělen - do jedné kupy s těmi, kdo sestupují do jámy, do společného hrobu, do podsvětí. Však se místo smrti někdy obrazně nazývá místo mlčení. Žalmista tu popisuje smrt jako definitivní vzdálení od Boha. V žalmu osmdesátém osmém čteme: „K podsvětí spěje můj život. Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu" (Žalm 88, 4b-6) - a to je stejný obrat, jaký čteme ve vykládaném verši. „Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou" - tedy od tvé moci.

To je závažné: Pro žalmistu nespočívá hrůza smrti v prožitcích a pocitech, jako je pálení či smažení v kotli, ani v doléhavé představě marnosti a nicoty, známé dobře mnohým dnes, nýbrž ve vzdálení od Boha. Mrtví jsou ti, na které už Bůh nevzpomíná, o které se nezajímá a kteří jsou odděleni od Boží ruky, to jest moci, tedy mimo Boží působnost, mimo obecenství s ním. Jsou to ti, nad nimiž se Boží mlčení rozhostilo definitivně.

A odtud pochopíme hloubku žalmistovy prosby: Neodmlčuj se! Odmlčíš-li se, budu jako ti, kdo sestupují do jámy, do propasti, do tmy, prostě tam, kde ty nejsi.

Žalmista to okusil. Bůh se mu odmlčel. Jiný by si zoufal. Ale on se modlí. Modlí se k Bohu navzdory tomu, že se Bůh odmlčel. A k takové modlitbě nás zve, jestliže i na nás dolehlo Boží mlčení. Žalmista věří, že ho Bůh slyší, i když se zdá lidsky daleko. To je důležitá složka víry: vědět, že Bůh je blízko, když se nám zdá daleko. Jen víra ví, že Boží odmlčení není jen soud, není to poslední soud, ale zároveň také odklad soudu, Boží shovívání. Píše o tom apoštol Petr: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání" (2 Petrova 3,9). Z toho vyplývá: K pokání nás vede Boží soud i Boží shovívavost či trpělivost. Obojí je skryto v Božím mlčení. A obojí z tohoto mlčení víra odečítá. A tak znovu prosí jako žalmista ve vykládaném verši a znovu naslouchá jako Eliáš na Chorébu.

Tehdy za Eliáše a ve Starém zákoně vůbec je to převážně hlas tichý a temný - či tichý a jemný podle nového překladu. Zní jen přitlumeně v hluku bojů a zápasů Izraele, v hluku slavností i nářků, Nebývá snadné rozeznat v tom všem, co se tu ozývá, Boží hlas. Je třeba dávat se znovu a znovu povzbuzovat k naslouchání, a také se učit, jak naslouchat.

A v tom nám velice pomáhá Nový zákon. Ten je narozdíl od Starého, jak řekl kdysi Jan Kalvín, „jasnější". Není dokonalejší, nemluví o jiném, jakémsi zdokonaleném Bohu, ale mluví o tomtéž Bohu. Jenže mluví zřetelněji, když přináší svědectví o tom, že nám tento Bůh přišel sám a ze své lásky na doslech, ba na dosah. Tak nastalo to, oč prosil žalmista: Bůh se dal slyšet a vidět ve svém Synu.

Všem? Jistě ne. Jen těm, kteří jej chtějí slyšet. Bez toho to nejde.

Ale my mezi ně patříme. Přišli jsme sem přece proto, abychom slyšeli. Jenže ono to s tím slyšením není tak jednoduché. Někdy se nám zdá, že nás to, co slyšíme, neoslovuje. Že slyšíme jen lidskou řeč, ne Boží slovo. Ale to je především naše chyba. Může pak být dvojí:

Buď nenasloucháš na správném místě. Hledáš Boží hlas, kde není, v přírodě, dějinách, v lidském skomírajícím a často už odumřelém svědomí. Třeba i v Bibli, když mluví o přírodě, dějinách a svědomí. Mnozí lidé se i nad Biblí soustřeďují jakoby na vichr a zemětřesení, na dějinné převraty, na data a bitvy, na biblická líčení přírody a dějin - a pominou onen hlas tichý a jemný, dimenzi hlubiny. Prostěji řečeno - naslouchají na nesprávném místě. Naslouchají jen „horizontálně", vertikální složku zvuku nevnímají.

Ale naše neslyšení může mít i druhou příčinu: Třeba nasloucháme na správném místě, nad Písmem, v kázání, v poselství a díle Kristově. Nasloucháme, a neslyšíme. Proč? Protože nechceme slyšet doopravdy. Nechceme vzít na sebe nejen výsady, nýbrž i nároky, nejen Boží shovívavost, ale i Boží soud, nejen úděl vyvolení, ale i vše těžké, co je s ním spojeno. Vezmi kříž svůj, říká Kristus. Přijmout spasení znamená vzít svůj kříž.

A tak se nás Písmo ptá: Chceš doopravdy? Hledej ve svém srdci, co ti v něm brání nejen slyšet, ale chtít slyšet. Co v něm uhýbá slyšenému slovu, co v tobě třeba až za oponou tvého podvědomí si v skrytu před Bohem a jeho slovem ucpává uši.

Lidé nevědí, čí jsou. Ale ty, milá duše, říká Spasitel, už jsi má. „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem," připomíná Izajáš (Iz 43,1). „Jsi můj." A to platí každému z nás, jak jsme tu spolu u Písma a pod Slovem, pod slovem Boha, který nemlčí, ale mluví. Náš Spasitel nám to znovu opakuje a zdůrazňuje: Vykoupil jsem tě na kříži svou krví. A tak tě nikdo nevytrhne z mé ruky. Není nic na celém světě, co by nás oddělilo od Boží lásky. Nebudeš určen mezi ty, kdo sestupují do jámy, ale máš na to mé slovo, že já s tebou jsem i budu na věky, říká Pán věčný a všemohoucí.

Z knihy Jana Hellera Stezka ve skalách. Vydalo nakladatelství Kalich.