Nadnárodní společnosti
Ve skutečnosti globalizace ekonomiky posiluje v prvé řadě samotné nadnárodní společnosti a zvyšuje míru právě jen jejich svobody. Nadnárodní společnosti se staly symbolem světa, ve kterém 358 nejbohatších lidí pobírá příjmy vyšší než dvě a půl miliardy lidí nejchudších a v němž třetina práceschopného obyvatelstva je buďto zcela bez zaměstnání anebo pracuje nedobrovolně jen na částečný úvazek. Během posledního čtvrtstoletí, které zažilo nástup nadnárodních společností, se rozdíly mezi bohatými a chudými umocnily a počet nezaměstnaných na všech kontinentech vzrostl.
Expanze velkých nadnárodních firem, k níž dochází v současné době, je výrazem vítězství principu komplexních byrokratizovaných organizací nad principy trhu. Označování tohoto procesu jako „rozvíjení svobodného trhu" je zároveň výrazem vítězství cynismu a pokrytectví nad zdravým rozumem.
Gigantické nadnárodní firmy vítězí nad trhem díky tomu, že pečlivě organizují jak vstupy pracovní síly, surovin a polotovarů, tak - také výstupy v podobě produkovaného zboží a poskytovaných služeb. Kombinují přitom vyhledávání co nejlacinější pracovní síly s vyhledáváním co nejzkorumpovanějších politických režimů. Populaci spotřebitelů snadno ovlivnitelných reklamou nalézají s vysokou spolehlivostí prakticky všude.
Značnou hrozbou pro globalizaci jsou protikladné tendence k decentralizaci. Právě velké nadnárodní společnosti na decentralizaci vyzrály, neboť dokázaly vyvinout takový model decentralizace, který ani v nejmenším neposiluje autonomii decentralizovaných útvarů. Zaměstnávají poměrně malý počet stálých zaměstnanců ve svém ústředí a kvalifikovaných pracovníků v kompletačních provozech. Hlavni masa jejich zaměstnanců je roztroušena v desítkách a stovkách dodavatelských a subdodavatelských podniků po celém světě. Soupeří o přízeň ústředí. Z důvodů konkurenceschopnosti je zde prosperity málo, platy jsou nízké, sociální a zdravotní zabezpečení pouze minimální. Tato svérázná forma organizační decentralizace dále snižuje v zemích chudých cenu pracovní síly, zatímco v zemích bohatých snižuje počet pracovních míst. Nadnárodní firmy přitom obvykle nemají příliš zájmu na povznesení kupní síly v místě, neboť mohou prodávat své laciné produkty a nabízet své laciné služby prakticky kdekoliv.
Národní vlády vycházejí všemožně vstříc požadavkům nadnárodních firem, které jsou často finančně silnější než celá ekonomika dané země. Prioritou vlád při lákání investorů se stává udržení cenové stability, nízké daně a stlačení inflace. Cenou za dosažení těchto cílů bývá snižování veřejných výdajů, pokles míry sociálního zajištění a růst nezaměstnanosti. I když vlády dramaticky omezují výdaje, jejich příjmy z daní klesají ještě rychleji. Je to zčásti důsledek daňových úlev, které vlády činí nadnárodním firmám, aby je přiměly k investicím právě ve své zemi.
Žádná z velkých nadnárodních společností nemůže sama prosadit všechny své cíle. Uzavírají proto krajně proměnlivá spojenectví - jak mezi sebou navzájem, tak také s místními elitami v zemích, v nichž působí. Dostatečně hustě propletenou a jen z malé části viditelnou síť těchto konvencí, přísně neveřejných konexí a neprůhledných známostí, nazýváme „svobodným trhem".
Velké nadnárodní společnosti vytvářejí zcela spolehlivě pocit rostoucí bezmocnosti. Platí to na úrovni jednotlivců, kteří ztrácejí i poslední možnost ovlivňovat alespoň zčásti riziko své nezaměstnanosti. Platí to i na úrovni lokalit a regionů, které přicházejí o možnost rozvíjet vlastními silami ekonomiku na svém území. Konečně to platí též v případě rostoucí bezmocnosti národních vlád, které mohou pod tlakem nadnárodních společností stále obtížněji bránit základy své hospodářské i politické suverenity.
Z knihy Jana Kellera „Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.