Nejhlubší otázka
Jde-li o otázky krásy, potácíme se mezi snahou a rezignací. Nová dieta, nové oblečení, nová barva vlasů. Cvič, pracuj na svém životě, vyzkoušej ten či onen nový program sebezdokonalování. Ba ne, neřeš to. Vždyť je to stejně každému jedno! Obrň se a jdi dál. Schovej se. Schovej se do aktivity, společenského života, do deprese. Na mně není nic přitažlivého. A rozhodně už ne v nitru. Když budu mít trochu štěstí, zvládnu to alespoň navenek.
Kdykoliv jdu na večírek nebo na nějakou akci či třeba jen na večeři k přátelům - vlastně kdykoli, kdy se mám setkat s jinými lidmi - cítím nervozitu. Často si ani neuvědomuji, co vlastně pociťuji, nicméně přistihnu se, jak si cestou v autě opravuji rtěnku. Čím jsem nervóznější, tím více rtěnky. Jak se blížím k cíli, vytáhnu ji ještě jednou. A pak znovu. Když zahneme do ulice, kam jedeme, přidávám další vrstvu Sunset Rose či jiného odstínu, který právě používám. Tohoto „návyku" jsem si povšimla před časem, kdy jsem se přistihla že nanáším další zcela zbytečnou vrstvu. Co to vlastně dělám? Mám strach. Něco uvnitř uvažuje asi takto: Když bude aspoň make-up v pořádku, pak mě možná neodhalí. Nenajdou mě. Neuvidí mě.
Každou ženu v jádru její bytosti pronásleduje Eva. Stačí, aby prošla kolem zrcadla a žena si uvědomí, že není tím, čím měla být. Své vlastní nedostatky si uvědomujeme palčivěji než nedostatky jiných. Když pomyslím na slávu, která nám kdysi náležela, probudí se v mém srdci bolest, jež dlouho nebyla utišena. Ztratila jsem toho příliš mnoho a tak se ani neodvažuji doufat, že vůbec kdy utišena bude.
Každá malá holčička - a každý malý chlapec - si totiž kladou jednu základní otázku. Otázka chlapečků a holčiček se ovšem od sebe velmi liší. Chlapečci chtějí vědět: Mám na to? Všechno to drsňáctví, všechna ta smělost a ty supermanovské převleky, to vše pramení z jediného: hoch se chce ujistit, že na to má. Byl stvořen k obrazu Boha, který je válečníkem. Skoro vše, co muž dělá, dělá proto, aby našel potvrzení. Touží najít odpověď na svou otázku.
Holčičky chtějí vědět: Jsem hezká? Vířící sukně, oblékání, touha být hezká, být viděna - o to přece jde. Hledáme odpověď na svou otázku. Když mi bylo asi tak pět, stála jsem na malém stolku v obýváku svých prarodičů a zpívala jsem z plna hrdla. Chtěla jsem vzbudit pozornost - především pozornost svého otce. Chtěla jsem být přitažlivá. Všechny jsme to chtěly. Na tuto otázku ale většina z nás přijala v dětství odpověď: „Ne, na tobě nic přitažlivého není." Jen z toho stolku slez. Téměř vše, co žena dělá v dospělosti, je vedeno touhou, aby ji obdivovali, touhou být krásná, nenahraditelná, slyšet hlasité „ano" jako odpověď na svou otázku.
Z knihy Johna a Stasi Eldredgeových „Úchvatná!" (aneb Odhalte tajemství ženské duše). Vydalo nakladatelství Návrat domů.