Velký příběh

Jsou to snad nejkrásnější slova z knihovny celého lidstva. Uchvacují nás. Proč po skončení velkého příběhu cítíme v krku knedlík, proč nás bolí srdce? Pokud jsme naprosto nezcyničtěli, konce některých příběhů nás dojmou k slzám.

Vždyť sám Bůh vložil do našeho srdce touhu po věčnosti. Každým příběhem, který vyprávíme, se pokoušíme vyjádřit slovy a obrazy, co Bůh vepsal do našich srdcí. Jen se zamyslete nad svými oblíbenými příběhy. A rozpomeňte se, jak končí.

Pokud se v příběhu věrně zračí život, jak ho známe, se vším svým trápením, se všemi zkouškami i touhami, a pokud se na konci vše obrátí k dobrému, naděje proti vší naději, oči se nám naplní slzami a na prchavý okamžik se nás dotkne radost. Radost zpoza zdí tohoto světa, jak říkával Tolkien.

Co kdyby? Co kdyby byl takový i náš konec? Co kdyby se i ve vás zrodila úžasná naděje?

Přemýšlím o konci filmu Apollo 13. Jde o pravdivý příběh nezdařeného pokusu dosáhnout měsíce. Tři astronauty je třeba dostat zpět na Zemi. Zdá se, že je to téměř nemožné. Vesmírný modul byl poškozen výbuchem. Naváděcí systém možná nefunguje a astronauti by mohli Zemi zcela minout. Chybí jim energie - jejich padáky se možná proměnily v tři ledové kostky. Ochranný štít, jenž měl astronauty chránit před žárem při sestupu, praskl. Dostanou se v té své malé lodičce domů?

Celý svět sleduje v přímém televizním přenosu - doma, v kancelářích, v obchodech i školách - jedno z největších dramat dvacátého století. Veškeré spojení je přerušeno, když se modul ponoří do zemské atmosféry a řítí se k domovu rychlostí dvanácti kilometrů za vteřinu. Jde o závěrečný okamžik jejich strastiplné cesty. Celý svět naráz zadrží dech a hledí k nebesům. Televizní hlasatel říká: „Žádná vracející se loď nezůstala bez spojení déle než tři minuty. Nyní nastal kritický okamžik. Vydrží ochranný štít? Vydrží modul hrozný žár během sestupu? Pokud ne... uslyšíme pouze... ticho."

Muži na palubě americké lodi Iwo Jima, vyslané do jižního Pacifiku k setkání s modulem, zoufale prohlížejí obzor svými dalekohledy. Ve víře a v naději se vznesly helikoptéry amerického námořnictva. V houstonském řídícím středisku zavládlo naprosté ticho. Astronauti se neozývají. Všechny zraky jsou upřeny k prázdné obloze. Letový monitor v Houstonu ohlašuje konec intervalu, kdy bylo spojení nemožné: „Uplynuly tři minuty. Čekáme na spojení."

Řídící středisko se pokouší navázat kontakt se ztracenými muži. „Odysseo, tady je Houston. Slyšíte mě?" Ticho. Z rádia se ozývá pouze šum. „Odysseo, volá Houston. Slyšíte?" Pořád nic. Hlasatel přiznává: „Očekávaný čas návratu nastal... a minul. Nikdo z nás nemůže udělat nic než naslouchat a doufat.

Rodiny tří mužů z modulu se drží z ruce a mlčí. Po tvářích jim stékají slzy. Někteří odvracejí hlavu, jako by se snažili vyhnout nevyhnutelnému. I v Houstonu věší hlavy. Udělali vše, co bylo v lidských možnostech. Uplyne další minuta. Pořád nic. Modul už je dávno za bodem návratu. Záchranná akce se podle všeho nezdařila. Ticho. „Odysseo... ehm.. Houston... slyšíte?" V rádiu začne prskat. Na televizních obrazovkách se objeví drobná tečka, vystupující z mraků. Červené padáky se prudce rozevřou a z modulu slyšíme odpověď: „Haló, Houstone... zde je Odyssea. Je skvělé vás opět vidět!" Jásot. Výkřiky radosti. Lidé si padají do náruče a objímají se. Všude slzy úlevy a štěstí. Naši chlapci jsou zpátky doma! Spojovací technik - důvěrný přítel mužů na palubě - není schopen slova. „Odysseo... Houston. Vítejte... Moc rádi vás vidíme."

Vždycky znovu mě to dostane. Sledoval jsem tento šťastný závěr snad dvacetkrát a pokaždé se znovu rozbrečím. Většinou si ani nestačím uvědomit, jak po něčem takovém toužím - vždyť mi hodiny dne míjejí v takovém chvatu. Když se ale na chvíli zastavím, abych znovu shlédl buď tuto scénu či něco podobného, znovu se ve mně ozve palčivá touha. Jistě to znáte taky. Jen si vzpomeňte na konce svých oblíbených příběhů. Vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste je slyšeli poprvé.

Může se to stát? Touha po štěstí na věčnosti je vepsána do lidského srdce.

Každý příběh má nějaký konec. Každý. I ten váš. Přemýšleli jste o tom? I kdyby se vám podařilo okusit trochu z rajské zahrady v životě zde na Zemi, pokud k patříte k nemnoha šťastným duším, které naleznou v tomto světě trochu lásky a štěstí, nemůžete se na to upnout. Dobře to víte. Zdraví vám navěky nevydrží. Stáří vás nakonec přemůže. Jeden po druhém vás budou opouštět přátelé i blízcí. Své dílo nedokončíte. Váš čas na jevišti skončí. Jednou vydechnete naposledy - stejně jako všichni ostatní před vámi.

A co potom? Tohle že je konec příběhu? Je-li toto konec, pak se jedná o tragédii. Macbeth měl pravdu. Život je příběh, který nám vypráví šílenec. Je v něm mnoho lomozu a zuřivosti, smysl v něm ale nehledejte. Dříve nebo později vám život zlomí srdce. Ale spíše vám srdce zlomí smrt. Budete možná muset přijít o někoho milovaného, máte-li skončit s popíráním. Konečným nepřítelem je smrt. A ta se dostaví zcela určitě. Není tedy východiska? Nebo snad máme nějakou budoucnost?
Náš nepřítel je zloděj. Tím nejohavnějším kouskem, který nám provedl, je, že nám ukradl budoucnost. Ukradl veškeré kouzlo, zaslíbení a nádheru věčného života. Málokdo z nás žije s nadějí. Lidem bez víry Nepřítel šeptá: „Tvůj příběh skončí nehodou a pak... už nebude nic. Nic lepšího tě nečeká."

Jaký pak div, že lidé hodně pijí, přejídají se, nezřízeně se dívají na televizi a v podstatě vypnou. Pokud by si připustili, jak hluboce vlastně touží po životě, lásce a štěstí, aniž mají naději na skutečný život... ne, to se nedá vydržet. (...)
Bůh nám do srdce vložil věčnost. Snažíme se ji vyjádřit v příbězích, které si vyprávíme. Či lépe řečeno, věčnost, kterou máme zapsánu v srdcích, se snaží nějak vyjádřit sama sebe.

Návrat do ráje

Pohleďte na Ježíšův život. Všimněte si toho, co Ježíš dělal. Když se Ježíš dotkl slepých, prohlédli. Otevřela se před nimi poprvé krása světa. Když se dotkl hluchých, začali slyšet. Poprvé v životě si mohli užívat smíchu, hudby a hlasů svých dětí. Když se dotkl chromých, vyskočili a začali tančit. Mrtvé povolal zpět k životu a vrátil je jejich rodinám.

Chápete? Kdekoli bylo lidstvo rozbito, Ježíš je obnovil. Jako by nám chtěl předložit ilustrace Božího království. Přicházející Boží království znamená obnovu světa, který Bůh stvořil.

Bůh nám šeptá toto tajemství skrze stvoření samo - každoročně vždycky zjara, a to už od chvíle, kdy jsme museli opustit Eden. Jistě, i zima má své radosti. Zázrak padajícího sněhu o půlnoci, sjíždění kopce na saních, kouzlo prázdnin. Kdyby ale přišla zima navždy a už by neodešla, byl by s námi konec. Stromy už navždy bez listí, po květinách ani památka, tráva na kopcích suchá a zašlá. Už nic než chlad, ticho, bezútěšnost.

Po několika měsících zimy se těším na návrat léta. Slunce, teplo, barvy, dlouhé dny společných dobrodružství. Zahrada kvete ve vší své kráse. Louky jsou měkké a zelené. Prázdniny. Dovolená. Což po něčem takovém z hloubi srdce netoužíme? Opustit zimu tohoto světa, kterou Shakespeare nazýval „zimou naší nespokojenosti", a ocitnout se náhle na širých letních loukách?

Zaposloucháme-li se, objevíme cosi nesmírně radostného a podivuhodného. Obnova světa, jejímiž svědky jsme každého jara, je přesně to, co Bůh podle svého zaslíbení udělá i s našimi životy. Každý zázrak, který Ježíš učinil, poukazoval k této obnově - ke dni, kdy učiní všecko nové.

Filmaři si tento šťastný konec vypůjčili přímo z Bible. Nesmrtelný život. Obnova všeho. Svatební hostina. Bůh se nám to snažil říct od začátku: „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi." (Izajáš 65,17)

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. (...) A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové." (Zjevení 21, 1-5)

Z knihy Johna Eldredge „Velký příběh". Vydalo nakladatelství Návrat domů.