Není jiné jméno

Začneme hned otázkou k jádru věci: Znamená to opravdu, že všichni nekřesťané nebo dokonce všichni neobrácení křesťané propadnou na Božím soudu věčnému zatracení? Tak se tento verš totiž často vykládal.

Celé dějiny křesťanství jsou vlastně jediným velkým zápasem o smysl tohoto verše. I dnes je tento výrok mnohdy dělítkem mezi různými křesťanskými skupinami či proudy. Vidíme to ostatně kolem sebe. Konfese se dnes přežívají, hranice církví už zdaleka nejsou tak neprostupné, jako bývaly před několika desítkami let. Ale objevují se jiné hranice a mezi nimi jedna zvlášť významná. A tou se stává zvláštní, osobní a výlučný vztah k Ježíši, často spojovaný se zkušeností obrácení. V řadě evangelických církví tak vznikají jakoby dvě skupiny.

Jednak je tu široký proud těch, kdo se ve jménu tolerance, vzájemnosti a humanity snaží sblížit křesťanství s jinými náboženskými proudy. Jeho zastánci hledají to, co je všem společné a co tedy může otupit starou nesnášenlivost a zvláště - jak říkávají - prý povýšenou pýchu pravověrných. Snaží se být otevření vůči všem lidem, kterým nejde o sobecké cíle a kteří praktikují lásku k bližnímu, bez ohledu na to, co zrovna říkají o Bohu. Vidí v těch nesobeckých lidech hledače téže Pravdy, která nás všecky přesahuje a kterou proto všichni poznáváme jen částečně. A právě proto se nikdo nemůže vydávat za jejího majitele.

Proti nim stojí ti, kdo namítají: Bez osobního rozhodnutí pro Ježíše Krista, bez obrácení a bez důrazu na Ježíšovu jedinečnost, je všecko mluvení o toleranci jen nadbíháním pohanům a vyprodáváním evangelia. Skutečné křesťanství je rozhodné křesťanství. Nač by pak byla misie, na které Ježíši i apoštolům tolik záleželo? Právě neobrácení a polovičatí křesťané mají vinu na úpadku církve a nakonec všeho kolem nás!

To je vážná námitka. Neměli bychom ji odbýt povrchně a lacině. Obě strany to nepochybně myslí upřímně. Co k tomu? Podívejme se znovu do Písma, na apoštolské slovo, které se uvádí jako hlavní argument, a to je právě onen verš ze Sk 4,12.

První věc, které se musí vykladač vystříhat, je argumentace slůvky vytrženými ze souvislosti. Z celého Nového zákona je zřejmé, že mu na jedinečnosti Ježíše Krista velice záleží. Kdybychom ji popírali, octneme se mimo základní proud biblického poselství i křesťanské tradice. Ale tím ještě není řečeno vše. Otevřená zůstává otázka po rázu Kristovy jedinečnosti. Nepromítáme do ní své představy a tužby? Jak rozumět Kristově jedinečnosti z hlubin Písma?

Někomu se možná zdá taková otázka zbytečná. Namítne: ‚Pojem jedinečnosti, jak se o ní mluví ve Sk 4,12, je přece prostý, zřetelný a jasný.' Ale zeptejte se lidí kolem na nějakou prostou a samozřejmou věc a uvidíte, jak se jejich názory budou různit. I tu apoštolovu výpověď ,není v žádném jiném spasení' bude jinak vykládat člověk citový a jinak rozumář. Jinak jí bude rozumět vzdělanec a jinak člověk, který mnoho nepřemýšlí. Nad Písmem jde vlastně stále o jediné: dávat si pozor na to, abychom do něho co možno nejméně promítali své představy a tužby. Správný výklad, pochopení do hloubky, je vždycky nakonec dar shůry. Ale základním úkolem vykladače je především, aby tu přání nebylo otcem myšlenky. Ten starý člověk v našem nitru je rozený pašerák: vždycky se snaží protlačit do Písma něco, co tam není, co tam nepatří.

Jedním z velkých pokušení vykladače je zasadit biblický verš - a to nakonec kterýkoli - nikoli do kontextu, nýbrž do dogmatiky, vytrhnout jej z příběhu a události a udělat z něho jakousi nadčasovou, absolutní výpověď. V biblických slovech ovšem díl dogmatiky jistě je, ale často mnohem méně, než se čtenář domnívá.

V celém příběhu, zaznamenaném ve Skutcích apoštolských (Sk 3,1-4.31), jde o uzdravení chromého, který sedával u chrámových dveří. To vzbudilo takový rozruch, že bylo třeba vysvětlit nejdřív lidem kolem (Sk 3,11-26) a pak i židovské radě (Sk 4,1-12), jakou mocí čili v jakém jménu byl chromý uzdraven. Apoštolé říkají: Neuzdravili jsme ho my sami, svou mocí a ve svém jménu, ale byla to moc Ježíše Krista. Ježíš Kristus tímto uzdravením zjevil, že má jméno nad každé jméno a že v žádném jiném jménu, tedy žádnou jinou mocí, se uzdravovat nedá.

Pozor! Jméno tu není zaříkávadlo, kterého apoštolé chytře užili, nýbrž moc, v jejíž službě stáli. Nebylo za tím ani jejich rozhodnutí ani jejich obrácení, ale živá přítomnost svrchovaného a vzkříšeného Pána.

Co je to vlastně ta Kristova moc? Docela prostě moc Boží lásky. My jsme nemoudře nakloněni domněnce, že láska je cosi jako přírodní proces. Ta pravá jistě ne. Pravá láska je sebeodevzdání druhému bez ohledu na to, co mne to stojí. Měřítkem pravé lásky je oběť. A proto ten, kdo je vtělením Boží lásky, obětoval život. Kraluje-li nyní nade vším, pak to znamená, že všude tam, kde jde o pravou lásku, je on sám jejím dárcem a původcem. Všude, v celém vesmíru, kde je i ten sebemenší drobeček pravé lásky, pochází zcela jistě od Ježíše Krista. Bez něho - tedy sami ze sebe - nemůžeme činit nic (Jan 15,5), totiž nic opravdu dobrého.

Někteří lidé třeba zahlédnou skutky lásky a možná je i obdivují a ctí, ale netuší, odkud přicházejí, nevědí, že jsou od Boha a skrze Ježíše Krista. Nám to však evangelium staví zřetelně před oči. Odtud se pak podává i hlubší a přesnější pochopení vykládaného verše: Nepomáhá, když někdo halasí ,Pane, Pane' a ohání se Pánem Ježíšem jako koštětem při úklidu. Důležité je, zda jím prostupuje moc Boží lásky.

Jistě je to nesmírně vzácná věc, když si nás Bůh Duchem svatým obrací k sobě. Je zač děkovat. Ale když si někdo splete jméno Pána Ježíše s paklíčem, kterým se dá všecko zařídit a napravit, a začne si zakládat na tom, že tento paklíč vlastní, míjí se jádrem toho, co se nám tu chce říci. Jinak řečeno, Kristova jedinečnost je jedinečnost shora dolů, nikoli zdola nahoru. On vyvolil nás, ne my jeho, on si nás užívá pro své dílo, ne my jeho, a proto si můžeme být jisti, že všude tam, kde se děje dílo pravé lásky, je on sám, náš jedinečný Spasitel, jedinečně při svém díle. A my pak můžeme vyznat, že to, co se stalo, je jeho práce. To on uzdravil nemocného při chrámových dveřích a dal apoštolům sílu, aby vyřídili, co měli: že kraluje nad celým světem a nic není vyňato z jeho moci. „Bůh ho vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán" (Fp 2,9-11).

Ano, není jiná moc, která může vysvobodit ze všeho sevření a zajetí, ze smrti a nicoty, než moc lásky, moc Kristova a tím i moc jeho vítězné oběti. A ta je nám nyní dána, je tu pro nás, je tu s námi, takže mocí Kristovy lásky čili v jeho jménu je možno být spasen. Navzdory všemu, co se jí v nás i kolem nás ještě brání. Na nás pak je děkovat a zůstat v jeho radosti.

Z knihy Jana Hellera Jak orat s čertem. Vydalo nakladatelství Kalich.