Obézní ze soli?

Po většinu lidské existence jsme konzumovali jen asi špetku soli denně; ta se přirozeně nachází v plnohodnotných potravinách. Nyní jsme především díky zpracovaným potravinám vystaveni desetkrát většímu množství soli, než na které je naše tělo stavěno. Jakou roli to může hrát v současné epidemii obezity?

Již téměř čtyřicet let spojují vědci příjem soli s nadměrným množstvím tělesného tuku. Nedávná metaanalýza více než desítky takových studií zjistila, že vyšší spotřeba sodíku byla spojena s téměř o pět centimetrů širším pasem. Další studie zjistila, že na každé zvýšení spotřeby soli o čtvrt lžičky připadne půl kila tělesného tuku navíc. Děti s nejslanější stravou mohou být vystaveny dvojnásobnému riziku obezity v břišní krajině, ale jak víme, že je to právě solí? Vzpomeňte si na některé své oblíbené pokrmy z dětství: pizzu, bramborové lupínky či špagety se sýrem. Jsou plné sodíku – ale také kalorií. Jediným důvodem, proč příjem sodíku souvisí s obezitou, je možná to, že vysoký obsah soli a kalorií se obvykle vyskytuje společně v těch samých potravinách.

Proč potravinářský průmysl přidává sůl do tolika výrobků? Je to jednoduché: aby zpracované potraviny byly chutnější – a vy jste jich snědli více. Čím se budete častěji přejídat? Nesolenými nebo solenými ořechy? Nesolenými nebo slanými preclíky? Slané potraviny mohou být návykové. Chuť na sůl zabíjí (tím, že přispívá k riziku kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny žaludku), ale tloustne se kvůli ní také?

Sůl nás nutí nejen více jíst, ale také více pít. A co dnes většina našich spoluobčanů starších dvou let denně pije? Většinou jde o cukrem slazené nápoje, jako jsou např. limonády. Na základě výsledků studií měřících příjem tekutin po manipulaci s obsahem soli v lidské stravě by Američané mohli nakonec vypít odhadem až o čtyřicet miliard nealkoholických nápojů ročně méně, kdyby se příjem sodíku v USA snížil na polovinu. To je spousta kalorií.

Je zde i přímá souvislost?

Až donedávna jsme si mysleli, že jde jen o to, že sůl zvyšuje množství tělesného tuku tím, že nás nutí přijímat jídlem i pitím více kalorií. Nyní však přibývá důkazů, že mezi příjmem sodíku a obezitou může existovat i přímější souvislost.

Když vědci sledovali stovky jedinců v průběhu času, jejich spotřeba soli sice nepředpovídala změny celkové tělesné hmotnosti ve smyslu čísel na váze, ale po celou dobu se zdálo, že obsah tuku v těle se zvyšuje, zatímco množství netukové hmoty se zmenšuje. Po kontrole řady potenciálních matoucích faktorů se ukázalo, že ti, kteří jedli nejvíce soli, skutečně posunovali složení svého těla směrem k většímu množství tuku a menšímu množství netukové tkáně.

Téměř ve všech případech se ale jednalo o observační studie, a proto nešlo prokázat příčinu a následek. Možná, že konzumenti s vysokým obsahem soli praktikovali i jiné špatné zdravotní návyky, například sedavý způsob života. Jediné intervenční studie byly provedeny na hlodavcích. Ano, krysy lze vykrmit pouhým zvýšením příjmu soli, ale opačný účinek byl popsán u myší. Jsme tedy spíše jako krysy nebo myši? J

Existuje pouze jeden nedávný pokus na lidech, který by mohl poskytnout klíč k mechanismu, jakým může sůl přispívat k obezitě. Když lidé přešli na stravu s nízkým obsahem soli, hladina střevního hormonu ghrelinu v jejich krvi klesla, a když přešli na stravu s vysokým obsahem soli, hladina ghrelinu u nich vystřelila nahoru. Ghrelin, takzvaný hormon hladu, je dnes předmětem pokusů farmaceutických firem o vytvoření „vakcíny“ proti obezitě; možná se ale jeho působení dá zablokovat prostým snížením příjmu sodíku.

Někteří vědci jsou do té míry přesvědčeni, že sůl je klíčovým hráčem v epidemii obezity, že dokonce navrhují „částečnou resekci nervových větví inervujících lingvální mezolimbický receptorový systém“ – jinými slovy, přerušení nervů jdoucích k chuťovým pohárkům vnímajícím sůl u morbidně obézních jedinců.

Přímá souvislost mezi solí a váhou je po shrnutí všech poznatků ale stále ještě pouze spekulativní. Ovšem vzhledem k tomu, že spotřeba sodíku je považována za hlavní rizikový faktor předčasného úmrtí v důsledku nevhodného jídelníčku na naší planetě, může jeho omezení potenciálně přinést další vedlejší prospěšný účinek: usnadní odbourávání tuků – a použití skalpelu na odstranění přebytečného tuku tak přestane být nutné.

Máme to ve svých rukou

V úvodníku časopisu New England Journal of Medicine nazvaném „Přesvědčivé důkazy pro opatření v oblasti veřejného zdraví ke snížení příjmu soli“ se tvrdí, že vzhledem k tomu, že přibližně 75 % expozice soli pochází z průmyslově vyráběných potravin, „individuální přístup je pravděpodobně nepraktický“ – jako by konzumace zpracovaných potravin byla nějak předurčena. Máme ovšem kontrolu nejen nad tím, kolik soli přidáváme doma, ale také nad tím, jaké potraviny kupujeme.

Přinejmenším se můžeme snažit vyhnout těm nejhorším pachatelům. U dospělých nad padesát let je zdrojem sodíku především pečivo. U mladších dospělých nejsou největším zdrojem sodíku v potravě polévky z konzervy, preclíky nebo bramborové lupínky, ale kuřecí maso. Solný roztok se totiž vstřikuje do kuřecího masa, částečně proto, aby se svalové bílkoviny rozpustily do gelové konzistence pro jeho optimální strukturu. V komentáři se uvádí, že ačkoli se v některých odvětvích potravinářského průmyslu obsah sodíku snižuje, zdá se, že v masném průmyslu se děje pravý opak: „Zdá se, že k přidávání soli do drůbeže, masa a ryb dochází v masovém měřítku.“

Ať už je to nepraktické nebo ne, můžeme nakupovat potraviny s nízkým obsahem sodíku, méně jíst mimo domov a přestat přidávat sůl v kuchyni a jídelně.

Z knihy Michaela Gregera Jak nedietovat. Vydalo nakladatelství Noxi.