Píseň Lámechova

Křesťan a pomsta? Ve Starém zákoně k tomu říká významné slovo oddíl nazývaný Píseň Lámechova (Gn 4, 23-24). Podívejme se nejdříve na toho, kdo ji recituje či zpívá.

Je to praotec Lámech. Co o něm víme kromě jeho písně? Předně to, že je z Kainova rodu. To je neblahé předznamenání. Pak jeho jméno. Staré vykladačské pravidlo říká, že řada biblických postav má jméno, které nějakým způsobem vyjadřuje nebo alespoň naznačuje povahu či úděl svého nositele. Jméno Lámech či podle hebrejštiny přesněji Lemek je málo průhledné. Je snad nehebrejské? To nelze vyloučit. Někteří vykladači je odvozovali ze sumerštiny, jiní z akkadštiny nebo i z arabštiny. Žádny z předložených výkladů není přesvědčivý. Jeho jazykový původ, jeho etymologii, musíme tedy nechat nerozřešený. Můžeme se však zeptat, co asi toto jméno vybavovalo hebrejskému čtenáři, jaký názvuk z něho zaslechl.

Možné jsou dva výklady. Buď lze jméno rozložit, vzít první slabiku le jako předponu či v hebrejštině předložku, která se píše dohromady se slovem, u něhož stojí, a v druhé části vidět infinitiv, neurčitý způsob slovesa. Pak by byl význam jména ,(určený) k sesutí'. A čtenáři hebrejské bible se vybaví text z Joba Ob 24, 24), kde se mluví o silných, kteří sice bývají zvýšeni, ale hned jich není, protože tak jako všichni jiní jsou určeni k sesutí a bývají stínáni jako vršek klasů. V tomto názvuku by byl tedy Lámech ten, kdo si sice zakládá na své síle, ale přece je určen k sesutí a k snížení Božím soudem. Ale je ještě druhá možnost: Staří rabíni milovali přesmyčky souhlásek, asi jako když my děláme z hedvábí hedbáví nebo z peleríny perelínu. Někdy takové přesmyčky přímo vyžaduje hebrejská gramatika, totiž u některých nepravidelných sloves. Jindy jich rabíni užívali při zašifrování nebo dešifrování tajného významu, a proto i při výkladu Bible. Jestliže ve jménu Lemek přehodíme první dvě souhlásky, je z něho melek čili král. Samozřejmě to není správné odvození jména, je to jen názvuk, asociace, ale taková, jaká staré čtenáře jistě napadla. A tu jsme na závažné stopě. Právě vladařská pýcha je to, co Lámecha charakterizuje nejzřetelněji. Lámech chce být jakoby králem, tedy vlastně posledním pánem nad spravedlností, chce vládnout a rozhodovat po svém, a ne naslouchat a poslouchat a podřizovat se Božímu slovu. Je příznačné, že podle Bible to byl první člověk, který měl dvě ženy, a tak prolomil Boží řád, zpodobněný hned na počátku tím, že jeden Adam má jednu Evu a jedna Eva jednoho Adama. Ne tak Lámech - u něho začíná to, co pak vede k velikým harémům starověkých králů, ztělesňujícím jejich pýchu a svévoli.

Dalším a zřejmě nejzávažnějším rysem Lámechovy povahy je to, že spoléhá na moc násilí. To jej staví po bok nejen svémocným králům a vladařům starověku, nýbrž i mnohým tyranům nové doby. A právě spoléhání na moc násilí je podstatou jeho písně. Na jejím začátku vyzývá své dvě ženy, aby mu naslouchaly. Chce být obdivován. Svolává si publikum, které by mu mělo tleskat. To bývala a dodnes je také vlastnost vladařů, především špatných vladařů, kteří chtějí, aby se jim lidé obdivovali a uctívali je.

Ještě horší však je to, zač má být Lámech obdivován. Za to, jak neslýchané stupňuje pomstu: za zranění zabíjí, za jizvu či modřinu usinrcuje. A to nejen muže, nýbrž dokonce i „pacholíka", doslova podle hebrejštiny chlapce (jeleď), tedy nedospělého, ba dítě. Jenže nezapomeňme, tu jsme v situaci, kdy Bible vidí celé lidstvo ještě jako jednu velkou rodinu. Ten chlapec,

kterého Lámech zabil, musel být jeho příbuzný, jeho synovec nebo dokonce jeho syn. Jako byl Ábel bratr Kainův. V bájích starých národů, třeba řeckých, ale i jiných, se vypráví o božském otci, který hubí, někdy dokonce pohlcuje - jako Kronos - svého syna, o němž je věštba, že otce zbaví trůnu. Hebrejský text Lámechovy písně je velmi stručný a není jednoznačný, nic podrobnějšího se o onom chlapci nedovídáme, ale kdyby šlo o blízkého příbuzného nebo dokonce o potomka, bylo by ještě logičtější, proč k tomu volá obě ženy Žena je strážkyně dítěte. A v písni jde o to, aby se ženy dověděly, proč právě i dítě, ať už syn nebo synovec, přišlo o život. Aby si takové varování vzaly k srdci a nadále se podle něho řídily.

To, co tu slyšíme, je nelidské. V celé bibli se matka a s ní otec radují z narození dítěte. Co když ten narozený syn bude to zaslíbené šéme, které potře hlavu hadovi? Už Eva vyznala tuto naději, když se jí narodil Kain. A teď tu slyšíme pravý opak. Zabíjet z pomstychtivosti děti je nejen nelidské. Znamená to, že ten, kdo je zabíjí, chce být sám posledním pánem a svrchovaným vladařem, ba Spasitelem, jako Herodes, který dává pobít betlémská nemluvňátka, aby zahubil nově narozeného Spasitele.

A všemu tomu nasazuje neblahou korunu poslední verš Lámechovy písně: Jestliže je sedmkrát mstěn Kain, pak Lámech sedmdesátkrát sedmkrát. Sedmička je číslo plnosti. Sedmdesát sedm však už není plnost, nýbrž překročení všech mezí a prolomení všech hrází.

Odvolání na Kaina je tu velmi závažné. Jde o to, že když chce Hospodin ve své milosrdné svrchovanosti zastavit krevní mstu, která by podle tehdejšího práva na Kaina samozřejmě dopadla, když zabil bratra, říká: „Kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." To je opatření, které má chránit Kainův život a zastavit krevní mstu, tedy opatření, které je projevem Božího slitování a milosrdenství, stejně jako Kainovo znamení, které Bůh na Kaina vložil proto, aby ho žádný nezabil, tedy jako znamení ochranné. Kainovo znamení je Boží výstrahou před tím, aby člověk bral svémocně spravedlnost do svých rukou a sám se činil pánem života. Kain už je dost potrestán tím, že se mu jeho domov pod nohama mění v zemi Nód, zemi tuláctví a běženectví, že je vyhnancem všude, kam přichází.

Lámech Hospodinovo varování nejen cituje, nýbrž rafinovaně překrucuje. Když za Kaina sedmkrát, tak za mne sedmdesátkrát sedmkrát! Na první pohled to souzní s Božím výrokem nad Kainem. Ale právě jen na první pohled. Ve skutečnosti je to rafinované zneužití Božího slova, jeho překroucení a přesunutí z lásky a milosrdenství do pomstychtivosti a nenávisti. Když za Kaina, který se provinil, je spravedlivé trestat sedmkrát, tak za mne, který jsem nad spravedlností, je na místě trestat sedmdesátkrát sedmkrát! Jak už jsem zmínil, sedmička je číslo plnosti. A tak i v Božím varování plnosti trestu za zabití Kaina. Ale sedmdesát sedm to je msta vystupňovaná do nekonečna, hněv a vzdor rozplameněný do nepříčetnosti, pýcha a samolibost vzpínající se až do nebe (srov. Iz 14, 13 -15). I v Novém zákoně píše apoštol Tesalonickym (2 Te 2, 4) o člověku protivícím se a povyšujícím se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta.

Protikladem Lámecha je samozřejmě Ježíš, který říká, když se ho Petr ptá, kolikrát má odpustit bratru, zdali sedmkrát (Mt 18, 22): „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát." To je proti nekonečné, bezbřehé podstatě msty neohraničená ochota k smíření, pokora i trpělivost. A tu jsme u jádra věci: Lámech si tu chce zjednat a prosadit své domnělé právo bezbřehým stupňováním násilí. Vzpomeňme třeba na Lidice. Ježíš tu obnovuje Boží právo svou nesmírnou trpělivostí, pokorou, smilováním. A Boží smíření s člověkem, které nám nese Kristus, nás volá k smíření s bratrem, sestrou, s každým, kdo tohoto Božího smíření okusil. Nebo slovy apoštola Pavla (Ř 12, 19): „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechtě místo pro Boží soud, neboť je psáno: ,Mně patří pomsta, já odplatím/ praví Pán."

V životě jsme stále na rozcestí: Buď si zjednávat sami to, co máme za své právo, nebo odevzdávat soud Bohu. Jako Kristus, který „když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě" (l Pt 2, 23).

Pane náš, Beránku pokorný, trpělivý, ty víš, jak jsme plni bludného přesvědčení o vlastní jedinečnosti, a proto nakloněni hájit jinou spravedlnost pro sebe a jinou pro ostatní. Často se podobáme mstivému Lámechovi, když doufáme v násilí, třeba ve zjemnělé podobě, a chceme se alespoň nějak pojistit svou převahou náznakem hrozby. Děkujeme ti, žes nám připomněl, že to vše je hřích. Pomoz nám vybřednout ze samolibosti a ješitnosti a následovat tě na cestě pokory a trpělivosti, sebezapření a smíření, kříže a oběti. A tak si z nás učiň nástroje smíru a pokoje, aby už nyní mezi námi rostla a svítila tvá spravedlnost, pravda a slitování.

Z knihy (sbírky kázání) prof. Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.