Příběh antibiotik
V nadšení z jejich účinků se desítky let předepisovala skoro všem a skoro na všechno. Teď nastalo vystřízlivění. Přestávají účinkovat. Podle Evropské unie je antibiotická rezistence globální hrozbou. Studie publikovaná v Review of Infectious Diseases tvrdí, že jsou ve více než polovině případů předepisována úplně zbytečně.
Za to, že se antibiotika užívají zbytečně, ale nemůže jen pacient. Nenarodil se k tomu, aby pral prášky. To jej naučil medicínsko-farmaceutický komplex, soustředěný na produkci výkonů a na zisk. V jeho zájmu je léčení chorob, nikoliv uzdravování lidí. Tak ordinuje neviditelná ruka trhu. Svůj díl viny neseme i my, lékaři. Jak pohodlné je předepisovat antibiotika na banální nastydnutí nebo na lehkou virovou infekci. Ne proto, že by to pacientův stav vyžadoval, nýbrž z pocitu vědomé nebo nevědomé obavy z pochybení. V neustálém spěchu a ve snaze být za všech okolností „krytý".
Tou hlavní příčinou antibiotické krize je ale systém moderní biotechnologické medicíny. Veškerou pozornost soustředí na chorobu. Infekci považuje za útok zvenčí. Ihned zahajuje antibiotický protiútok. Nezajímá se o to, co infekci předcházelo, jakým způsobem jsme se o ni sami zasloužili. Každá nemoc ale má informační hodnotu. Vypovídá o tom, jací jsme, jak žijeme, jak zvládáme nebo nezvládáme složité životní situace.
S podáváním léků, které neřeší příčinu, nýbrž jen potlačují příznaky, se v ordinaci setkávám každý den. Z pohledu vědecké medicíny je to postup „lege artis". Jen se někdy příčí zdravému rozumu. Jeden příběh za všechny. Do ordinace vstoupila maminka s desetiletou dcerou Janou. Ještě před pěti lety byla Jana úplně zdravá. Pak nastal zlom. Objevily se opakované chřipky, angíny, záněty dutin. Matka s ní vystřídala desítky lékařů. Jana si dva týdny dokonce poležela v nemocnici. Vyzkoušela snad všechny druhy antibiotik. Jenom loni spolykala sedm balení. Zbytečně. Je na tom čím dál tím hůř. Vyčerpaná, bledá, s kruhy pod očima. Jaká je příčina jejího stonání? Co ji tak vyčerpává? Žádné objektivní vyšetření to nezjistilo. Vysvětlení bylo v jejím životním příběhu.
Poprosil jsem matku, aby nás nechala o samotě. Jana mi to se slzami v očích všechno pověděla. Právě před pěti lety se rodiče rozvedli. Byl to pro ni obrovský šok, tatínka měla moc ráda, pořád se jí stýská. S maminkou se přestěhovala do velkého města a přišla o všechny kamarády. Maminka si našla přítele. Všechen čas věnuje jemu a budování společné firmy. Domů chodí pozdě v noci vyčerpaná a podrážděná. Sama polyká léky na bolesti hlavy a deprese. O víkendech buď uklízí, nebo sedí nad účetnictvím. Jana o ni má velký strach. Je bezradná a zoufalá. V noci často pláče. To trápení ji stojí obrovské množství sil, podlamuje její obranyschopnost, chytí kdejakou infekci. Její stonání není voláním po antibiotikách. Jana nejlépe ví, co potřebuje k uzdravení: „Maminku mám moc ráda.Přála bych si, aby se mnou byla častěji, o víkendech jezdila na výlety, držela mne za ruku, povídala si se mnou..."
Když jsem dal Janinu zpověď přečíst matce, rozplakala se. Do té chvíle vůbec netušila, jakou roli v jejím stonání hraje ona sama a nevlídné dětství, které jí vytvořila. Je odhodlaná to změnit. Bude jí věnovat více času, pozornosti a lásky. Jedině tak se může Jana uzdravit. Bez lékařů a bez antibiotik.
Z knihy dr. Jana Hnízdila Mým marodům. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.