Kde se vzala blbá nálada

O jejím zdroji a způsobu, jakým se šíří, nám toho ale moc neřekl. Odpověď můžeme nalézt v obličejích našich politiků.

Představte si výrazy těch, kteří byli v uplynulých letech nejvíc vidět a nejvíc slyšet. Z následujících emocí jim přiřaďte tu, kterou nejvíc vyzařují: zpupnost, laskavost, aroganci, vřelost, lstivost, upřímnost, drzost, skromnost. Nemusíte analyzovat jejich slovní projev. Výraz obličeje je totiž spolehlivým průvodcem nejtemnějšími zákoutími motivací a emocí člověka.

Podle amerického psychologa Paula Ekmana „informace na našem obličeji není jen signálem toho, co se děje v naší mysli. V jistém smyslu to je to, co se děje v naší mysli." Když jsme veselí, smějeme se, když jsme smutní, tak se mračíme. Emoce postupují zevnitř ven. Ekman se s kolegy Friesenem a Levensonem pokusili zjistit, jestli to nefunguje také obráceně.

„Shromáždili jsme skupinu dobrovolníků a připojili je na monitory sledující jejich srdeční tep a teplotu - fyziologické signály emocí, jako je zlost, smutek a strach. Polovina dobrovolníků dostala za úkol vybavit si a znovu prožít hodně stresující zážitek. Druhé polovině jen ukázali, jak vytvořit na obličeji výrazy korespondující se stresovými emocemi, jako třeba zlostí, smutkem a strachem. Druhá skupina, ti, kteří hráli, vykázali stejně zvýšený tep a teplotu jako skupina první," popisuje Malcolm Gladwell experiment v knize Mžik.

Ekmanovi se podařilo prokázat, že emoce mohou na obličeji nejen končit, ale také začínat. Není přitom možné spolehlivě odlišit, jestli třeba zloba v obličeji předchází zlobu v mysli, nebo naopak. Jak se ale emoce z obličeje šíří dál?

Psychologové Elaine Hatfieldová a John Cacioppo tvrdí, že emoce jsou přenosné, podobně jako jiné nákazy. Každému z nás se někdy stalo, že se nám udělalo dobře, když jsme se ocitli ve společnosti veselého a příjemného člověka. A naopak. Existují přitom lidé, kteří dokážou pozitivní nebo negativní emoce intenzivně šířit. Mají neobvyklou strukturu osobnosti a odlišnou psychiku.

Psycholog Howard Friedman z Kalifornské univerzity v Riverside vypracoval test na měření nakažlivosti nebo schopnosti vysílat emoce. Účastník při něm odpovídá na třináct otázek, jako třeba zda dokáže sedět v klidu, když slyší taneční hudbu, jak hlasitě se směje, zda se dotýká přátel, když s nimi mluví, zda umí vysílat svůdné pohledy nebo zda je rád středem pozornosti. Nejvyšší dosažitelné skóre je 117 bodů, průměrné se pohybuje okolo 71. „Co znamená vysoké skóre? Friedman k osvětlení této otázky podnikl experiment. Vybral si pár desítek lidí s vysokým skóre (nad 90) a pár desítek s nízkým skóre (pod 60) a požádal je, aby vyplnili dotazník, jenž měřil, jak se právě v tomto okamžiku cítí.

Pak usadil lidi s vysokým skóre do samostatných místností a k nim posadil dva lidi s nízkým skóre. Nechal je dvě minuty společně sedět. Mohli se na sebe dívat, ale nesměli spolu mluvit. Pak znovu vyplnili, jak se cítí. Friedman zjistil, že za pouhé dvě minuty, aniž by padlo jediné slovo, lidé s nízkým skóre ‚chytili' náladu lidí s vysokým skóre. Jestliže měl charismatický člověk na počátku depresi a nevýrazný člověk byl veselý, po uplynutí dvou minut byl ten veselý také v depresi. Opačně se však přenos nekonal. Nakazit ostatní svými emocemi mohl jen charismatický jedinec," popisuje Gladwell experiment v knize Bod zlomu.

Co jsou ale dvě minuty Friedmanova experimentu proti rokům, které jsme nuceni trávit ve společnosti našich politiků. Jestli už nás také nakazili blbou náladou, snadno zjistíme pohledem do zrcadla. Uzdravit se můžeme, jedině když se jim začneme smát.

Z knihy Jana Hnízdila Mým marodům. Vydalo nakladatelství Lidové noviny v roce 2010.