Proč je Skandinávie zdravá, chytrá, zelená a v pohodě

Přitom paperback s nesnadno přeložitelným titulem The Spirit Level je povětšinou docela úmorný. Dva britští epidemiologové v něm slohem, jehož čtivost jej věru neřadí mezi vrcholná díla anglické prózy, přiblížili pro širší publikum fenomén, kterým se specializovaná literatura zabývá už několik let.

Za co mohou rozdíly v příjmech?

Příběh knihy tkví v pozoruhodném paradoxu. Průměrná doba dožití - délka života - ve většině zemí souvisí s životním standardem, potažmo s výkonem ekonomiky. Keňané v průměru vydělávají zhruba 2000 dolarů ročně a dožívají se přibližně 50 let; Němec vydělá bezmála 30 000 dolarů a umře v necelých 80 letech. Tenhle vztah platí celkem spolehlivě pro většinu zemí světa a patrně nikoho příliš nešokuje. Bohatší lidé mají zdravější a delší život.

Jenomže pro zhruba dvě desítky nejbohatších států světa tohle pravidlo neplatí. Sice mezi nimi také vidíme velké rozdíly v délce života, ty však vůbec nesouvisejí s příjmy. USA na jednoho obyvatele vydělají dvakrát více než Řecko či Nový Zéland, nicméně průměrná doba dožití Američanů, Řeků a Novozélanďanů je skoro stejná. A naopak - v zemích se srovnatelným bohatstvím se lidé často dožívají značně odlišného stáří. V čem tkví příčina? .

Odpověď na tuhle otázku nám obyčejným smrtelníkům Richard Wilkinson a Kate Pickettová otevírají průhledem do pozoruhodného světa odborných časopisů jako Journal of Epidemiology and Community Health, Social Science and Medicine, Americal Journal of Public Health nebo British Medical Joumal. Citují více než dvě stě expertních studií, které sofistikovanými statistickými analýzami znovu a znovu docházejí k obdobným výsledkům. Průměrná doba dožití v bohatých státech silně souvisí s rozdíly v příjmech ve společnosti. Čím méně se v dotyčné zemi rozevírá propast mezi zámožnými a chudými, tím vyššího věku se lidé dožívají. Což samo o sobě stojí za pozornost. Ale to je pouze začátek.

Teď se držte, pojedeme z kopce. S rozdíly v příjmech totiž silně souvisejí také průměrná čísla v: mentálním zdraví, obezitě dětí i dospělých, počtu vražd na jednoho obyvatele, matematické gramotnosti, sociální mobilitě (pravděpodobnosti, že dítě relativně chudých rodičů v dospělosti poměrně hodně vydělává, a naopak), vzájemné důvěře ve společnosti, četnosti těhotenství u mladistvých, drogové závislosti, postavení žen, dětské úmrtnosti, šikaně na školách, počtu vězňů, technologických inovacích nebo recyklaci odpadu.

První přibližně polovinu knihy tak tvoří hlavně série grafů s křivkami, které znovu a znovu ukazují totéž: že sáhodlouhá řada rozličných sociálních problémů má podstatně horší čísla v zemích s většími rozdíly v příjmech. Jde o měřitelný, robustní a konzistentní fenomén.

Stačí bohatým brát a chudým dávat?

Pořád je řeč o zhruba dvacítce bohatých zemí, tedy pouze o rozdílech mezi Velkou Británií a Švédskem, nikoli mezi Británií a Indií. Výsledky jsou o to přesvědčivější, že Wifkinson a Pickettová skoro každé srovnání dokládají na dvou různých, na sobě nezávislých vzorcích. Porovnávají za prvé nejbohatší země světa, za druhé padesát federálních států USA navzájem. Také v nich vycházejí stejné souvislosti. Jinými slovy, co platí pro Japonsko a Švédsko proti Americe a Portugalsku, to potvrzuje též srovnání Wisconsinu a New Hampshire s Alabamou a Texasem.

Ale proč? Poměrně banální - leč špatná, jak za chvíli zjistíme - odpověď by zněla: protože ty první země více přerozdělují. Švédové (a především bohatí Švédové) platí vyšší daně, takže chudší lidé mají lepší zdravotní péči, školství a sociální služby než chudí ve srovnatelně bohatém Irsku.

Jenomže takhle snadné to není, a to z několika důvodů. Především sice lze rozumně argumentovat, že délka života, matematická gramotnost, recyklace odpadu nebo sociální mobilita souvisejí se službami a potažmo s velikostí státních výdajů, ovšem některé jiné jevy takhle vysvětlit nejde: proč by větší útrata státu měla snižovat četnost těhotenství mezi školačkami nebo počet vrahů, obézních či narkomanů?

Navíc tato kauzalita neplatí ani v případě zdraví. Průměrná doba dožití sice statisticky souvisí s rozdíly v příjmech, podobný vztah však neplatí, pokud porovnáme délku života s náklady na zdravotnictví. Naopak, bezkonkurenčně největší výdaje na zdravotní péči v přepočtu na jednoho obyvatele mají v USA. Přesto průměrný Američan umírá o několik let dříve než průměrný Japonec, Švéd nebo Kanaďan.

A hlavně: lepší výsledky rovnostářských států nejsou způsobeny tím, že bohatým berou a chudým dávají. V zemích s velkými sociálními rozdíly se totiž mají hůře jak chudí, tak i bohatí. Británie je v průměru movitější (ale trpí větší nerovností) než Švédsko, nicméně dětská úmrtnost v nejchudších švédských domácnostech je nižší než v nejbohatších rodinách v Anglii a Walesu.

Snižovat napětí

Lékaři a psychologové zjistili, že skutečnou příčinou, proč státy s většími rozdíly v příjmech žijí nezdravěji a hůře, je větší napětí ve společnosti. Stručně řečeno: lidé nejsou v pohodě. Pro chudší je obtížné uvěřit, že svět patří také jim. Přibývá stresu i motivace k sebestřednosti nebo asociálnímu chování. Namísto zdravého sebevědomí všech se pozornost privilegovaných i neúspěšných soustřeďuje na soutěžení o statusové symboly.

Testy potvrdily, že hladina kortizolu - hlavního stresového hormonu - v krvi se nejvíce mění, pokud je člověk vystaven úkolům, které jej vystavují sociálnímu porovnání jeho úspěchu s ostatními. Proto není divu, že vašemu zdraví úplně neprospívá, pokud nad sebou neustále vidíte nedostižné výše společenského žebříčku nebo trpíte obavou, že o své místo musíte bojovat.

Skandinávské (a jiné) země mírní vzdálenost mezi šťastnějšími a potřebnými hlavně tím, že část bohatství přerozdělují. Leč to není jediný recept. Soutěž o nejrovnější zemi vede Japonsko, ačkoli má mezi bohatými státy nejnižší daně. Občané Vermontu platí nejvyšší berně v USA, zatímco v sousedním New Hampshire druhé nejnižší. Ale v přehledu nejrovnějších států americké unie jsou oba dva hned na začátku, konkrétně na čtvrtém a šestém místě.

Některé společnosti se k menším sociálním rozdílům dopracovaly kulturou, v níž nejsou zvykem spektakulární platy špičkových manažerů a firmy považují za normální se o profit podělit se zaměstnanci. Pickettová a Wilkinson přitom poukazují na důležitý bod: ačkoli porovnávali země, které se (ne )rovností navzájem hodně liší, příčinou rozdílů nejsou rozličné modely společenského uspořádání. Dvacítka nejbohatších zemí světa i jednotlivé státy USA jsou totiž všechno bezezbytku kapitalistické tržní ekonomiky s liberálně demokratickou politikou. K pohodě tudíž evidentně není potřeba revoluce.

Vojtěch Kotecký, přetištěno z časopisu Sedmá generace 6/2012