Reklamace zdraví

Pacienti, kteří se z útesu zřítili, byli briskně převáženi do nemocnic vybavených výstřelky poslední techniky. Žádná suma není příliš velká, když je v sázce lidský život.

Některé lidi posléze napadlo, že lepší možností by zřejmě bylo postavit nahoře na útesu ochranné hrazení. Když však tuto myšlenku veřejně vyjádřili, setkali se s nezájmem. Tomuto řešení nebyli, zcela pochopitelně, v první řadě příliš nakloněni výrobci (ani řidiči) sofistikovaných ambulancí, a ovšem ani ti, kteří dosáhli v některé oblasti poskytování zdravotnických služeb postavení nebo reputace - či kterým se prostě stala zdrojem obživy.

Lékařské autority trpělivě vysvětlovaly, že problém je mnohem složitější, než si lidé uvědomují. I když se totiž postavení plotu může zdát být zajímavou myšlenkou, ve skutečnosti není vůbec praktické. Lidské zdraví je příliš cennou hodnotou, než aby se ponechávalo v rukou lidem, kteří nejsou odborníci. Nechejte to na nás, uváděli tito zdatní zdravotní profesionálové, s dostatkem finančních prostředků a rozvojem genetického inženýrství budeme brzo schopni vyprodukovat takové jedince, kteří pád přežijí - a dokonce bez zranění.

Neopouštějte nás, už jsme skoro u cíle

Žádné ploty se tedy nestavěly. Jak času přibývalo, národ zjišťoval, že nemocnice a jejich lékařské vybavení pohlcují stále větší množství finančních prostředků - až nakonec země utrácela za lékařské služby mnohem více peněz než kdykoliv v historii.

Čím více lidí z útesu padalo a čím více rostl pocit naléhavosti, tím větší díl národního rozpočtu byl vléván do heroického úsilí nalézt lék - který by mohl být podáván padlým a přeživším nešťastníkům. Když někteří věční brblalové poukazovali na to, jak neplodné dosud vynaložené úsilí bylo, či si dokonce dovolili zpochybňovat, zda se vůbec kdy podaří objevit účinný lék, výzkum odpověděl masivní kampaní ve sdělovacích prostředcích ukazující muže v bílých pláštích, jak drží polámaná těla dětí a prosí: "Neopouštějte nás, už jsme skoro u cíle."

Členové několika rodin, které ztratily své drahé, se pokusili vztyčit na vrcholu útesu varovné označení - byli zatčeni pro vstup na cizí pozemek bez povolení. Když někteří z osvícených lékařů začali doporučovat, aby autority na poli zdravotní péče veřejně varovaly občany před padáním z útesů, byli představiteli mocných průmyslových odvětví označeni za samozvané "zdravotní policajty". Došlo k zuřivému střetu - až nakonec, po mnoha jednáních a mnoha kompromisech, vydal lékařský stav následující varování: "Komukoliv, kdo si při předešlých pádech zlomil obě ruce a nohy, se doporučuje, aby si při následujícím pádu dával maximální pozor!"
Nu ovšem, není to pravda, jedná se o vymyšlený příběh.

Probuďme se z mýtu o zdravotnictví

Jako většina lidí v naší společnosti, i já jsem vyrůstal pod vlivem panujícího mýtu o zdravotnictví. Vyrůstal jsem v pevné důvěře v to, že zárukou (a nakonec i zdrojem) zdraví je lékař, lékárna, případně nemocnice.

Nikdy by mne nenapadlo, že nemoc může být nositelem určitého poselství anebo že zkušenosti, které činíme s vlastním tělem, a to jak dobré, tak ty méně dobré, mohou být vítaným zdrojem poznání sama sebe. Netušil jsem, že je možné vytvořit si takový životní styl, jehož důsledkem je zářící zdraví - a to těla, mysli i ducha. Nechápal jsem, že to, co se svým tělem dělám, i to, co do něj vkládám (tedy moje každodenní volby), tak silně ovlivňuje kvalitu mého života. A už vůbec by mne nikdy nenapadlo, že zdroj opravdového uzdravení může ležet takřka na dosah mé ruky.

Během let jsem si však začal uvědomovat, že i když lékaři (a moderní zdravotnická technika) mohou hrát v péči o zdraví důležitou roli, nejsou majiteli patentu na zdraví. Když se to vezme kolem a kolem, faktory, jako je jídlo, které jíme, zda a jak jsme fyzicky aktivní, způsob, jakým vyjadřujeme své pocity, postoje, které zastáváme, a kvalita životního prostředí, ve kterém žijeme, jsou pro udržení našeho zdraví mnohem důležitější než i ta nejposlednější zdravotní technika. Bylo to osvobozující, když jsem si začal uvědomovat, že zdraví je důsledkem života v harmonii se sebou samým, s přírodou, s druhými lidmi, s Bohem...

Intervence místo prevence

Mýtus o zdravotnictví vedl v naší společnosti k důrazu na intervenci namísto na prevenci - výsledkem je zdravotní krize, která dnes nabývá doslova epidemických rozměrů. Jak lékaři, tak pacienti současně cítí (zejména v západních zemích), že ztrácejí svoji osobnost a že jsou do značné míry využíváni - a kvalita jejich života se snižuje.

Když porovnáme americký New York a čínské město Šangaj, zjistíme, že předpokládaná délka života při narození je v Šangaji 75,5 roku, zatímco v New Yorku je to 73 roků u bělochů a 70 let u lidí s jinou barvou pleti. Šangaj však utrácí v rozpočtu na zdravotnictví na osobu ročně pouhých 38 amerických dolarů, zatímco v New Yorku je to 3 000 dolarů! Obyvatelé Šangaje se přitom těší lepšímu zdraví, tamní prostředky jsou totiž směrovány do prevence a základní zdravotní péče, starší lidé jsou zde vysoce respektováni - a hlavně: místní obyvatelé až do nedávné doby odolávali stravě s vysokým obsahem tuku a masa, tak typické pro západní státy.

Úporné soustředění našeho zdravotnictví na léky, operační zákroky a další vysoce technické intervence, a to na úkor levných preventivních opatření, je snad nejvíce patrné při jeho naprostém selhávání ocenění, jak důležitou roli ve zdraví hraje strava. Průměrnému lékaři se u nás dostane za celou dobu studia jenom pár hodin výživy - a McDonald's mezitím otevírá své provozovny v nemocnicích!

Krize v léčení

Rostoucí množství lidí si uvědomuje, že nelze setrvávat v pozicích pasivních pozorovatelů a očekávat, že v případě zdravotních problémů přinese zdravotnictví záchranu. Vnímáme, jak falešná a zničující je víra, že čím více peněz utratíme a čím lepší techniku budeme mít, tím zdravějšími se staneme. Mnozí zažíváme, jak škodlivé a destruktivní může být, když věříme, že odborníci na poli zdraví vědí o našem tělu i životě více než my sami.

Současná krize našeho zdravotnictví nám pomáhá zpochybnit přesvědčení, která jsme mnozí zastávali, a při tomto procesu nás vede k pochopení, že existuje lepší a více naplňující způsob života. Jsme si vědomi toho, že na naše zdravotní problémy nemusí existovat lék a že je nevyřeší operace - i že užívání předepsaných léků nemusí být tím nejlepším způsobem, jak si ulevit od potíží. Uvědomujeme si, že - nechceme-li být závislí na systému, který je stále více dražší a stále méně humánní - musíme najít jiné přístupy, na které bychom se mohli spolehnout.

Systém "nemocniční péče"

Někdy mi připadá, že vlastně nemáme systém zdravotní péče, spíše systém "nemocniční péče". Lékaři nás neučí, jak máme žít - abychom dosáhli maximálního zdraví a nejvyšší kvality života. Namísto toho nás učí, jak zvnějšku manipulovat sebou samými, což je proces, který řadu z nás zanechal zcela necitlivými vůči signálům, které naše tělo soustavně vysílá.

Někteří jsme již tak zcela mimo kontakt s vlastním tělem (a duší), že si neuvědomujeme, kdy bychom měli začít jíst (a kdy s jedením přestat), kdy bychom měli cvičit (a kdy si odpočinout), kdy otevřít okno, zhluboka se nadechnout, změnit polohu - či říct druhému, že ho máme rád. Nerozpoznáváme, kdy je třeba, aby se o nás někdo postaral.

Mlčíme, když bychom měli mluvit, a mluvíme, když bychom měli mlčet. Můžeme ignorovat únavu, hlad a pocity nepohody, a to až do bodu, kdy nám bude hrozit reálná zdravotní újma. Můžeme pokračovat v práci, vztazích a životním stylu, které nás doslova zabíjejí - a přivírat oči i uši, i když naše tělo stresem doslova křičí.

Mnozí z nás nevědí, jak se o sebe postarat… co je třeba dělat, chceme-li si udržet dobré zdraví. Když jsem vyrůstal, myslel jsem si, že zdravý jídelníček sestává ze stálé konzumace mých čtyř oblíbených druhů zmrzliny, které náš rodinný velkopodnik produkoval. Neměl jsem ani tušení, že standardní západní strava, založená na tučných potravinách a mléčných výrobcích, strava, ve které skoro 40% kalorií pochází z cukru, vytváří takové zdravotní problémy, které nedokáže vyřešit ani ta nejmodernější a nejdražší lékařská technika.

Nestačí vypnout požární hlásič, je třeba začít hasit

Protože se naše zdravotnictví soustředilo na intervenci a nikoliv na prevenci, rostoucí množství lidí trpí nekončící řadou tělesných neduhů a potíží. Většina dospělých lidí, a dokonce i mnoho dětí, strádá alergiemi, bolestmi hlavy, bolestmi zad, nedostatkem energie, ztuhlostí kloubů, obtížemi trávicího a dýchacího traktu a problematickými emocionálními stavy, včetně periodických depresí a pocitů úzkosti.

Většina z nás se tedy necítí zas až tak báječně, ale považujeme se za "normální" - protože lidem okolo nás se nedostává vitality obdobně jako nám. Velcí průmysloví giganti mezitím tyjí z naší závislosti na potravinách, legálních (např. nikotin, alkohol, kofein) i nelegálních drogách či na lécích (obecně z našeho nezdravého životního stylu), které vedou ke stále rostoucí poptávce po jejich službách a výrobcích.

I když moderní medicína nesporně nabízí mnohé cenné hodnoty, musíme se naučit pečlivě si vybírat. Mnohé postupy a mnohé léky - ponecháme-li stranou to, že mají celou řadu nevítaných vedlejších účinků - totiž pouze potlačují příznaky… a někdy dokonce způsobují, že nemoc nabírá nových a zákeřnějších forem. Některé léčebné postupy nejsou tak o nic prospěšnější, než je vypnutí požárního hlásiče bez toho, že bychom začali hasit nastalý požár.

Potlačování příznaků

Když nás tedy současná medicína obvykle učí pouze potlačovat příznaky, beze snahy porozumět skutečným potřebám, které se za těmito příznaky skrývají (pohybovat se pouze po povrchu věci), přestáváme být ve styku se sebou samými. Své tělo již nevnímáme jako zdroj sebepoznání, jako originálního průvodce vlastním zdravím, ale spíše jako "záhadu", kterou je třeba nechat analyzovat a osvětlit odborníkem. Snadno se necháme zmást a přestáváme důvěřovat sami sobě. Když onemocníme, až příliš často upadáme do pasivity a bezmocnosti, stáváme se závislými (na lékařích), jsme pouhými pozorovateli a nikoliv aktéry vlastního zdraví - a ztrácíme tak spojení s ohromnými silami regenerace a uzdravení, které v nás - díky Bohu - jsou.

Po letech asistování u pacientů s rakovinou poznamenal známý chirurg a autor řady publikací dr. Bernie Siegel, že lidé, kteří tuto nemoc obvykle přežívají, jsou ti, kteří nepodlehnou pasivní roli pacienta. Dokázal odhadnout, že pacientovi se povede dobře, když mu o něm sestra sdělila: "Tenhle váš pacient je opravdu problematický, nechce si sundat oblečení, nikdy není na pokoji a pokaždé se ptá, proč mu bereme krev." Dr. Siegel uvádí, že to vypadá jako vtip, ale že zjistil stoprocentní korelaci mezi negativním názorem vrchní sestry na pacienta a tím, jak dlouho pacient bude přežívat.

Ukázka z nové knihy  Johna Robbinse: Reclaiming Our Health. John Robbins, původně synek z milionářské rodiny (jednoho z největších výrobců zmrzliny v USA), je dnes předním ekologickým aktivistou, mj. zakladatelem nadace EarthSave.