S vnitřní motivací a bez soutěžení

Jak jsou na tom podle vás obecně české školy?

V nynějším tradičním systému, který v Česku máme bez větších změn pomalu 250 let, je hodně rozdílná kvalita škol. Tak to vychází i v různých mezinárodních srovnáních. Třeba v často uváděném Finsku se snaží, aby byla úroveň všech škol srovnatelná, ať je to v malé vesničce, nebo v Helsinkách. U nás máme pořád školy příšerné a zároveň školy velmi dobré, tedy v limitech systému. Dobré školy se poznají především podle respektujícího postoje k žákům. Zrovna tak jsou dobří lidé v pedagogickém sboru a zároveň i ti, kteří by tam vůbec neměli být. Naneštěstí je fakt, že špatní učitelé pak kazí práci těm dobrým a učí děti pomocí vnější motivace, což je velká překážka. Sebeřízené učení je totiž vnitřně motivované.

Co všechno patří mezi vnitřní motivaci?

To, co děláme z vnitřní motivace, naplňuje naše potřeby. Většinou si lidé myslí, že z vnitřní motivace děláme jenom to, co nás baví, avšak zapomínají na tu druhou velmi důležitou část, a sice že z vnitřní motivace můžeme dělat i věci, které nás sice nebaví, ale vidíme v nich smysl. To je hranice mezi vnitřní a vnější motivací.

Z vnější motivace pak děláme věci, které bychom jinak nedělali, nebýt toho, že nám hrozí postih, nebo nás čeká pochvala či odměna. Vnější motivace je hodně zničující, a i když byste si říkali, že vás daná činnost baví a že ji chcete dělat, když vám za ni začnou dávat odměny, vnitřní motivace postupně hasne a činnost se znehodnocuje na pouhý prostředek k získání odměny.

Jak nahlížíte hodnocení dětí ve školách?

Hodnocení považuji za jedno z vůbec největších zel ve vzdělávání. Nejenže pořád za dítě rozhoduje učitel, tedy vybírá, co má dítě podle něj zajímat a co má znát, ale pak ho za to ještě hodnotí. To je také jedním ze základních rozdílů mezi unschoolingem a tradiční školou — škola děti známkuje a známky se stávají znakem úspěšnosti či neúspěšnosti. Začnou tak fungovat vnější motivace a stane se z nich odměna či trest. Jak už bylo zmíněno, poté děti ztrácejí motivaci učit se pro učení samé.

Vidíte v této oblasti šanci na změnu?

Myslím si, že se změny ve školství ještě dlouho dít nebudou. Tradiční škola má totiž v sobě zabudovaný ďábelský mechanismus, a sice že od prvních dnů školy vnuká dítěti přesvědčení, že si za všechno může samo. Dítě si pak myslí, že je všechno pouze na něm, a to si přenáší až do dospělosti. Rodiče místo toho, aby útočili na systém, tak útočí právě na dítě. Málokomu dochází, na čem je systém školství založen a jak funguje. Takže rodiče raději zpeskují dítě, aby jim domů nosilo jedničky, a pak už nemají důvod, proč systém nějak měnit. Je to šílený mechanismus.

Myslíte si, že úprava RVP něčemu pomůže?

Tím si nejsem jistá, myslím si, že učitelé by si měli uvědomit volnost, kterou jim RVP dává, a víc využít toho, co jim umožňuje. Třeba v jedné škole posunuli některé učivo i o několik ročníků. Podle učitelů jsou děti schopny porozumět procentům už ve třetí třídě, protože umět si spočítat slevu je velmi užitečná dovednost pro život, a děti tak brzy zajímá. Některé učivo zase posunuli na později, až budou děti vyspělejší. Já mám kacířskou myšlenku, že by obsahy předmětů měli dělat lidé, kteří v nich nejsou odborníky, protože by tam vybrali věci, které vidí jako opravdu užitečné jak pro rozvoj myšlení, tak i pro život.

Takže plánovaná změna RVP tyto změny nepřinese.

Ono když je něco založeno na špatných principech, tak to můžete opravovat, jak chcete, ale k ničemu to nebude. Třicet let jsem se snažila pomáhat tradiční škole a dospěla jsem k názoru, že to není ta správná cesta. Na druhé straně samozřejmě má smysl, když se jednotliví lidé snaží, protože je rozdíl, když dítě prožije devět let ve škole, kde na něho řvou, ponižují jej a zažívá šikanu, anebo se učí v respektujícím prostředí.

Nejste zastánkyní školních soutěží, v čem je s nimi problém?

Časté vystavování dětí soutěžím může vést k soutěživosti, která je v odborné literatuře jednoznačně považovaná za naučenou, nikoli vrozenou. Děti pak mají potřebu neustále se srovnávat s druhými a snaží se dokázat, že ostatní jsou horší. Mnohým dospělým navíc uniká, že výchova k soutěživosti nezačíná až první účastí v soutěži, ale daleko dřív zdánlivě nevinnou otázkou: „Kdo bude první převlečený do pyžamka?“ A pokračuje řadou srovnávání a dávání za vzor.

Co se tedy bude dít, když dospělí dovedou děti k soutěživosti?

Takové děti získají návyk vidět ostatní především jako soupeře, kteří mne potenciálně ohrožují. Ten si pak přenášejí i do dospělosti. Problémem je, že následně tito lidé i v situacích, v nichž je potřebné spolupracovat, mají tendenci soutěžit. Méně též vyhledávají sociální kontakty, zatajují informace vedoucí k řešení problémů, bojí se ústupků, protože je vnímají jako vlastní slabost, nenavykají si na dělení práce a zbytečně se přetěžují, nebo nepřiznávají vlastní chybu.

Jak časté bývá soutěžení ve školách?

Ve škole se děti se soutěžemi setkávají poměrně často. Soutěže jsou buďto jasně dané, nebo skryté, což je třeba známkování, srovnávání dětí mezi sebou nebo veřejné pochvaly. Pro kvalitní učení by měl učitel zajistit bezpečné klima ve třídě, jehož součástí jsou i dobré vztahy mezi dětmi. Soutěžení však působí přesně naopak. Mezi základní lidské potřeby totiž patří i potřeba úspěchu a uznání. Potřebujeme prožít uspokojení, že se něco daří, že naše úsilí má pozitivní výsledky a také že okolí to uznává. To je i důvodem, proč se zejména menší děti do soutěží ochotně zapojují. Většina dětí však nikdy nevyhrává, a některé jsou tak vždy jen v roli poražených. Důvodem, proč některé děti odmítají soutěžit, může být i to, že naopak nechtějí být v roli vyzdvihovaného vítěze. Mohou si totiž připadat trapně a také to může zapříčinit jejich neoblíbenost v kolektivu a pomstu poražených.

Čím má učitel soutěžení nahradit?

Pokud mají soutěže současně zábavný či hravý charakter, lze přeměňovat soutěživá pravidla na kooperativní. Příležitostí jsou také různé přehlídky výtvorů, masek, hudební a divadelní festivaly, které nemusí vůbec zahrnovat vyhlašování vítězů. Ve třídě by se měly vystavovat všechny práce, aby si děti mohly samy porovnat svůj výkon s výkony druhých, vidět, co je možné udělat jinak či lépe. To je úplně odlišná situace od srovnávání, které je veřejné a provádí ho učitel jakožto autorita.

Takže soutěže eliminovat úplně?

Netvrdím, že by dospělí nebo děti nemohli bez rizika hrát na soutěži založené hry nebo nemohli sportovat. Podstatný je ale postoj při nich — zůstat u vnitřní motivace. Pokud do soutěživých aktivit vstupujeme s tím, že především chceme strávit hezké chvilky s přáteli, bavit se, protáhnout si tělo a je nám jedno, na kterém místě skončíme, pak si můžeme užít i tyto soutěživé hry, aniž by nám ublížily.

Rozhovor s dr. Nováčkovou připravila Veronika Charvátová. Přetištěno z časopisu Sedmá generace.