Šest plus jeden příběh

Příběhy hrají v dnešním světě důležitou roli. Příběhy vyprávěli nacisté o Židech, příběhy vyprávěli Tutsi o Hutu ve Rwandě, příběhy vyprávěli bílí o černých, černí o bílých. Existují příběhy, které jsou přímo nebezpečné. Příběhy, které křesťané vyprávějí o muslimech, příběhy, které vyprávějí o homosexuálech. Příběhy mají schopnost buď léčit, nebo zabít. Příběhy mají schopnost proměnit, anebo ubít.

Všimli jste si, že když někdo o vás něco řekne, i když to není pravda, stejně se vás to dotkne? Protože jednáme na základě toho příběhu, o kterém jsme přesvědčeni, že je pravdivý.

Sociologové říkají, že existuje šest základních příběhů, které ovládají společnost. Každý člověk ve společnosti žije na základě těchto šesti příběhů.

Ten první je příběh nadvlády. Ze všech stran jsme přesvědčováni o tom, že žijeme v nebezpečném světě. A proto je důležité, abychom si zajistili identitu, mír a jistotu, a to dosáhneme tím, když budeme jiné ovládat. Tohle funguje v rodinách, v zaměstnání, v církvi, ve sboru. Myšlenka v pozadí je, že když budeme u moci, získáme tolik potřebnou jistotu a pokoj. A výsledkem je, že se buduje říše, příběh nadvlády.

Druhým příběhem je příběh revoluce. Je to vcelku logické: když jsou lidé ovládáni, řeknou si: „Mně se to nelíbí." A začnou přemýšlet, že identity, míru a jistoty dosáhnou tím, když svrhnou utlačovatele. Je to určitý způsob myšlení - hlavně aby oni nebyli u moci. Jen kdybych se zbavil těch, kteří mi jdou po krku. A výsledkem je pomsta.

Třetí příběh je příběh očištění. Jsou lidé, kteří říkají, že identity, míru a jistoty je možné dosáhnout v životě tím, že najdeme nějakou menšinu, nějakou skupinu, kterou budeme obviňovat, ponižovat a vylučovat. Není-li možné zajistit společnost, rodinu, sbor tak, aby fungovaly, někdo za to může.

Vzpomeňte si na nacisty ve třicátých letech. Snaží se udělat revoluci ve společnosti. A když se jim to nedaří, mohou za to Židé, mohou za to cikáni, může za to třídní nepřítel v době nedávno minulé. Jen kdyby ti lidé zde nebyli, kdybychom se jich mohli zbavit, pak by všechno bylo, jak má být.

Čtvrtý příběh je příběh oběti. Když já jsem taková chudinka... Když mně všichni ubližují.... Tento koncept nás přesvědčuje o tom, že identity, míru a jistoty dosáhneme uchováváním vzpomínek na všechny nespravedlnosti a těžké chvíle, které jsme kdy prožili. Jenom kdyby utlačovatelé byli potrestáni. Výsledkem je odcizení.

Pátý příběh je příběh izolace. Identitu, mír a jistotu je možné získat tím, že se oddělíme od zkažené, odsouzeníhodné většiny. My ten svět změnit nemůžeme, ale to, co bychom mohli udělat, je, že se uzavřeme do jakési bubliny.

Nejlepší by bylo, kdybychom se všichni my, slušní lidé, mohli odstěhovat někam na ostrov do Karibiku, kde svítí slunce, jsou bílé pláže a kde bychom se měli dobře. Ale protože to nejde a jsme nuceni žít ve společnosti, nezbývá než se od ní izolovat. Budeme poslouchat jenom křesťanské rádio, budeme číst jen knížky, které jsme si napsali sami pro sebe. Aby nás náhodou nějaká myšlenka od těch špatných lidí neoslovila.

Výsledkem je přání, aby nás všichni nechali být. Vytváří se tak mentalita „těch dobrých" neboli vyvoleného ostatku.

Pak existuje ještě poslední skupina lidí, která říká, že svět stejně změnit nemůžeme, ale že můžeme udělat něco pro to, abychom měli prospěch z toho, jaký tento svět je.

Šestý a poslední příběh je příběh hromadění. Identity, míru a jistoty je možné dosáhnout tím, že si nahromadíme majetek. Přivlastníme si myšlení, že kdybychom si mohli to a to koupit, kdybychom mohli tamto mít, kdybychom si mohli užívat toho, po čem toužíme, pak bychom byli šťastní. Kdybychom měli když už ne čtyřpokojový být, když už ne dvougenerační domeček, tak alespoň nějaký byt, když ne dvě auta v garáži, tak alespoň jedno.

Šest příběhů, o kterých sociologové říkají, že je lidé prožívají. Nadvláda, revoluce, očištění, oběť, izolace a hromadění. Výsledkem je, že tyto příběhy jsou ve vzájemném konfliktu - a ve vzájemném konfliktu jsou i lidé, kteří je prožívají.

Co je na těchto příbězích tak špatného? Problém je, že tyto příběhy mění myšlení lidí. Příběh nadvlády vytváří mentalitu - ovládat je, příběh revoluce - postavit se proti nim, příběh očištění - mít se na úkor některých z nás, příběh oběti - mít navzdory nim, příběh izolace - žít bez nich a příběh hromadění - mít více než ostatní.

Ježíš ale přišel, aby ukázal, že je možné žít jiný příběh. Že žít vírou znamená prožívat něco zcela jiného. Ježíš přinesl radostnou zvěst, radostnou zprávu o královstvím Božím. O tom, že existuje pravdivý příběh - že je zde evangelium, pravdivý příběh o pokoji a radosti. Ježíš přišel, aby pozval lidi k účasti na příběhu nového stvoření. Umožnil jim, aby neprožívali oněch šest destruktivních příběhů tohoto světa.

Evangelium neboli příběh nového stvoření vybízí lidi, aby viděli Boha jako hlavního protagonistu a hrdinu příběhu. Lidé jsou zváni, aby se stali užitečnými postavami v Božím příběhu - a ne zápornými hrdiny, ne oběťmi svého vlastního příběhu.

Příběh nového stvoření je onou radostnou zprávou, kterou Ježíš přinesl. Vybízí nás: Smiřte se s Bohem, smiřte se s bližními, smiřte se i se svými nepřáteli. Můžete mít nový vztah s Bohem, s lidmi kolem sebe, sami se sebou. Změňte svůj způsob myšlení. Vystupte ze starého příběhu a nastupte do příběhu nového.

Žít vírou znamená žít bez pokrytectví, prožívat nový, jiný příběh. Náboženství totiž lehce, záměrně nebo i neúmyslně, může podporovat, legitimizovat nebo maskovat oněch šest základních destruktivních příběhů, o kterých sociologové říkají, že je lidé ve světě prožívají. Náboženství může lehce skrývat vlčí poselství v ovčím rouchu pravověrného jazyka.

Nevím, nakolik jste nad tím přemýšleli, ale existuje velice nebezpečná možnost, která je dokonce pro mnohé realitou. I takzvané křesťanské náboženství může ztratit Ježíšův příběh a místo něj používat biblický jazyk k maskování a propagaci jednoho nebo i více ze šesti světských příběhů. A najednou přestáváme žít příběh Ježíše, ale žijeme příběhy světa. Ocitáme se v prostředí náboženské nadvlády, náboženských obětí, náboženské izolace, náboženského očišťování, náboženské revoluce nebo náboženského hromadění - protože Pán Bůh nám tolik požehnal.

Může se stát, že z lidí uděláme učedníky špatného příběhu. Můžeme jim pomáhat stát se křesťany, aniž by změnili svůj příběh. Tito lidé dál žijí ten starý příběh, který prožívali předtím, než se s Ježíšem setkali. Jenom teď chtějí Ježíše zamontovat do svého starého příběhu. V takovém případě se ale křesťanství stává tím nejnebezpečnějším příběhem namísto toho, aby bylo nejvíce osvobozujícím a nejvíce léčivým příběhem celého světa.

Žijeme ve světě, kde jsou mnozí lidé rozčarováni a nespokojeni s „ochočenou verzí" Ježíše, jež předkládá bezzubé evangelium, které je vlastně jen pokračováním našich starých příběhů. Křesťané často nabízejí jenom pokřesťanštěnou verzi světských, destruktivních příběhů. A lidé kolem nás to vidí a o takového Ježíše zájem nemají.

Lidé dnes nemají zájem o Ježíše, který panuje nad společností, který reformuje společnost tím, že křesťany vybízí, aby ovlivňovali vydávání zákonů, které jim vyhovují, nebo aby použili sílu.

Lidé nemají zájem o Ježíše revolucionáře, který plánuje a chystá pomstu na svých nepřátelích. Evangelia totiž ukazují Ježíše, který zvěstoval moc lásky, ne lásku k moci.

Lidé dnes nemají zájem o Ježíše úzkostlivé čistoty, který odsuzuje a vylučuje hříšníky, místo toho, aby je laskavě přijímal a uzdravoval.

Lidé dnes nestojí o Ježíše izolovanosti, který vede lidi k tomu, aby se stáhli do jakési svaté bubliny, do nějaké té naší křesťanské subkultury, ve které bychom čekali na evakuaci do nebe.

Lidé dnes nemají zájem o Ježíše, který se cítí být obětí a stěžuje si na to, jak špatně s námi křesťany bylo zacházeno, a přitom ignoruje zvěrstva, která jsme napáchali anebo pácháme ve jménu křesťanství.

Lidé nestojí ani o Ježíše hromadícího, který zaslibuje požehnání a prosperitu bez poslání a bez kříže. Evangelia totiž ukazují Ježíše, který učil, že je radostnější být požehnáním než získat požehnání, dávat než přijímat.

V naší společnosti však narůstá počet lidí, kteří odmítají víru v ochočeného a zamaskovaného Ježíše, ale objevují víru v Ježíše evangelií, toho biblického příběhu, ve kterém Ježíš ukazuje lásku ke všem lidem, ke všemu stvoření, i v bolestech, i v těžkostech, a to v každé době, i teď, dříve než se Ježíš vrátí ve slávě. Lidé chtějí žít vírou a vybudovat společenství víry a skutků kolem Ježíše na základě jeho příběhu, na základě radostné zvěsti o království Božím. O takové společenství lidé zájem mají.

Žít vírou tedy znamená zvát lidi, aby opustili příběh nadvlády s touhou dostat se nahoru, příběh revoluce, ve kterém se člověk staví proti ostatním, příběh očištění, v němž se bezdůvodně zneužívají menšiny a slabší jedinci, příběh oběti, kdy se stavíme do pozice těch věčně ublížených, příběh izolace, v němž děláme všechno pro to, abychom se nedostali do kontaktu s okolním světem, a příběh hromadění, kdy soupeříme o to, kdo z nás má víc. Ježíš nás varuje, abychom se nenechali zlákat k těmto představám, abychom nebyli postavami v těchto destruktivních příbězích. Naučte lidi kolem sebe rozpoznávat znaky těchto destruktivních příběhů. Mějte se před nimi na pozoru, vystupte z nich a nastupte do nového příběhu. Pozvěte lidi, aby se stali součástí příběhu nového stvoření, příběhu smíření, ve kterém někteří z nás zaslechli Boží hlas a začali prožívat nový příběh. Všichni kolem z toho budou mít užitek.

Ježíš nás zve, abychom vyměnili svůj destruktivní příběh za příběh Ježíše a prožívali nový příběh. Pojď, následuj Ježíše. Přivlastni si Ježíšův příběh, byl vytvořen pro tebe.

ThDr. Daniel Duda, Biblický týden ČS 2009