Plechovka od barvy

Ještě před pozdravem pisatelka varuje čtenáře, že nebude snadné uvěřit obsahu dopisu, současně ale ujišťuje, že každé slovo je pravdivé. Zde je zmíněný dopis:

Drahý příteli... Přišla k našim dveřím jednou ve čtvrtek ráno. Byla oblečená do špinavých hadrů a v ruce měla hliníkovou plechovku od barvy. Od okamžiku, kdy vstoupila do našeho útulku, byla pro nás velkým tajemstvím. Ať dělala cokoli, ať šla kamkoli, pořád měla v ruce onu plechovku.

Když se Kathy u nás v krizovém centru poprvé posadila, plechovku si položila do klína. Ráno, když u nás poprvé jedla, si vzala plechovku s sebou do jídelny, noc, kdy u nás poprvé spala, si vzala plechovku do postele.

Když šla do sprchy, plechovku položila co nejblíže. A když se ta hubená dívenka bez domova oblékala, plechovka stála u jejích nohou.

„Promiňte, ale tohle je moje," odpovídala našim psychologům, kdykoli se jí na to zeptali. „Tahle plechovka patří mně." „Chtěla bys mi říct, co v ní máš, Kathy?" ptala jsem se i já. „Hm, dneska ne," říkala, „dneska ne."

Když byla Kathy smutná nebo naštvaná nebo dotčená - což se stávalo často - brala si s sebou svou plechovčičku do společné ložnice ve třetím patře. Mnohokrát, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, když jsem míjela její pokoj, jsem pozorovala, jak se lehce kolébá a plechovku drží v náruči. Někdy k ní šeptem mluvila.

Jsem zvyklá setkávat se s nešťastnými dětmi celý život... Jsem zvyklá je vídat, jak si s sebou pořád nosí vycpané zvíře (některé z nejdrsnějších a nejotrlejších dětí v Covenant House mají vycpané zvířátko). Každé z nich má něco - potřebuje něco - držet v ruce.

Ale plechovka od barvy? Cosi mi varovně vyzvánělo v hlavě. Dnes brzy ráno jsem se rozhodla, že na Kathy zase „náhodou" narazím. „Chtěla by sis se mnou dát snídani?" zeptala jsem se. „Jasně," souhlasila.

Pár minut jsme seděli v koutku jídelny a tlumeně si povídali v rámusu sto padesáti vyhladovělých děcek. Pak jsem se zhluboka nadechla a skočila do toho... „Kathy, to je fakt pěkná plechovka. Co v ní je?" Dlouho neodpovídala. Houpala se na židli, vlasy jí povlávaly sem a tam. Pak se na mě podívala, slzy v očích. „To je máma," řekla.

„Aha," řekla jsem já. „Co tím myslíš, že to je tvoje máma?" „To je popel my mámy," řekla potichu. „Šla jsem tam a vzala si ho z krematoria. Vidíš, řekla jsem jim, ať dají nálepku tady, na plechovku. Je na ní její jméno."

Kathy zdvihla plechovku k mým očím. Malá nálepka a všechno, co z její mámy zbylo: datum narození, datum úmrtí, jméno. To bylo všechno. Kathy pak plechovku zase přitáhla k sobě a objala ji.

„Nikdy jsem opravdu svou mámu neznala, sestřičko," rozpovídala se Kathy. „Teda, ona mě hodila do popelnice - dva dny poté, co jsem se narodila." (Její příběh jsme si později ověřili. V roce, kdy se narodila, psaly newyorkské noviny o události, kdy policie našla novorozeně v popelnici ... ano, bylo to dva dny potom, co se Kathy narodila.)

„Pak jsem prošla hodně domovy, kde o mne nějaký čas pečovali; celou dobu jsem byla naštvaná na svou mámu. Ale pak jsem se rozhodla, že si ji najdu. Měla jsem štěstí - někdo věděl, kde bydlí. Šla jsem k ní domů.

Nebyla tam, sestři," pokračovala Kathy. „Byla v nemocnici. Měla AIDS a umírala. Tak jsem šla do té nemocnice a setkala jsem se s ní den předtím, než umřela. Sestřičko, máma mi řekla, že mě miluje," vyhrkla v slzách. „Řekla mi, že mě miluje." (I na to jsme se ptali ... a každé slovo bylo pravda.)

Vzala jsem ji do náručí a ona dlouho a usilovně plakala. Nemohla jsem ji ani pořádně sevřít, protože nepustila svou plechovku z ruky. Ale asi jí to nepřekáželo. Mně to nepřekáželo určitě...

Viděla jsem Kathy zrovna před pár hodinami u oběda v naší jídelně. Přišla, aby mi řekla ahoj. A já jsem ji musela pořádně obejmout.

Myslím, že dneska večer se už rozbrečím. Pořád to v sobě cítím. Asi mě celá ta šílená, bolavá a neskutečná mizérie dneska dostala. Hádám, že i proto jsem musela napsat tenhle dopis...

Existuje trýznivější příběh, který by pronikavěji vyjadřoval potřebu přijímající lásky? Kathyn pláč, který začal v popelnici, je jak o pekle, tak i o slávě lidské existence.

Z knihy Ravi Zachariase „Volání lidského srdce". Vydalo nakladatelství Návrat domů.