Sedm džbánů zlata

Holič celou cestu domů utíkal. Samozřejmě tam těch sedm džbánů našel - a všechny plné zlata, kromě jednoho, který byl plný jenom do poloviny. Holič však nemohl snést pomyšlení, že má jeden džbán plný jen zpola. Pocítil silné nutkání ho naplnit, jinak nebude mít klid.

A tak nechal roztavit všechny rodinné šperky a nadělat z nich mince a pak je do toho poloprázdného džbánu nasypal. Ale ten džbán byl pořád poloprázdný. Bylo to k vzteku. Šetřil, skrblil a hladověl, on i rodina. Všechno marné. Ať do džbánu doplnil zlata, kolik chtěl, džbán zůstával poloprázdný.

Jednoho dne tedy požádal krále, aby mu zvýšil plat. Dostal dvakrát tolik. A jeho boj o naplnění džbánu se znovu započal. Džbán pohltil každičký zlaťák, který do něj padnul, ale tvrdošíjně zůstával poloprázdný.

Král si nakonec všiml, jak zuboženě holič vypadá. "Co se s tebou děje?"`projevil svou účast. "Vypadal jsi tak spokojeně a šťastně, když jsi měl nižší plat. Teď máš dvakrát tolik a jsi celý ztrhaný a skleslý". Nemáš ty náhodou sedm džbánů zlata?"

Holič překvapením strnul: "Kdo vám to řekl, Vaše Veličenstvo?"

Král se zasmál. "Ale vždyť přesně takhle se chová osoba, které dal duch sedm džbánů. Mně je také jednou nabídl. Když jsem se zeptal, jestli je možno ty peníze utratit; nebo se mají jen hromadit, beze slova zmizel. Ty peníze nelze utratit. Nesou s sebou jen nutkání dál je hromadit. Jdi a okamžitě je dej tomu duchovi zpátky. Pak budeš zase šťastný."

Z knihy Anthony de Mella „Ptačí zpěv" vydané v nakladatelství Cesta.