Sodovková slečinka

Poprvé jsem se s Ruby setkala, když jí bylo dvacet jedna let; bylo to asi tři měsíce poté, co dokončila zdravotnickou školu v Bangkoku v Thajsku. Krátce předtím jsem nastoupila do nemocnice jako nová lékařka-misionářka. Od první chvíle, kdy jsem ji uviděla, byla jsem touto inteligentní, přátelskou, energickou ženou okouzlena a brzy jsem se s ní spřátelila.

Zakrátko jsem zjistila, jaké to je žít v tropickém podnebí Thajska. Každý den bylo nepředstavitelné vlhko. Roční období se skládala z horkého, více horkého a deštivého období. V období dešťů se vlhkost vzduchu ještě zhoršovala. Protože nebylo bezpečné pít vodu přímo z vodovodu, převařovali jsme ji, chladili a přelívali do sklenic a skladovali ji v lednici. Když jsme byli mimo domov, pili jsme limonády.

V tehdejší době nebyla v operačních sálech klimatizace. Když ji později nainstalovali, často docházelo k výpadkům proudu, které pokaždé trvaly jinak dlouho, a rovněž samotná klimatizace přestávala tu a tam fungovat. Každé ráno, kdy jsme operovali, přinesla Ruby Lee na operační sál chlazené limonády. Sestrám a chirurgům, kteří právě operovali, odhrnula hygienickou roušku a přidržela jim u úst láhev s chladivým nápojem. Každý den byla lednice na operačním sálu k prasknutí naplněná limonádami pomerančové příchuti. Tyto nápoje nám pomáhaly přežít.

Během následujících několika let se Ruby vdala a měla děti. Její štíhlá postava se rozšířila a zaoblila se. I v obličeji přibrala. Často jsem vzpomínala, jak vypadala, když jsem ji poznala, a litovala jsem, co se s její postavou stalo.

V té době jsem začala v jedné z nemocničních tříd přednášet o kontrole tělesné hmotnosti. Byla jsem ráda, že na moje přednášky přišla i Ruby. Jak čas plynul, téměř všichni posluchači se rozhodli bojovat s nadbytečnými kilogramy. Někteří po čase zmalomyslněli a přestali na přednášky docházet. S Ruby to ale bylo jiné. Každý týden na ní bylo vidět, že se její hmotnost o trochu snížila. Pokaždé, když jsem se jí ptala na tajemství jejího úspěchu, se jen rozpačitě usmála. S potěšením jsem sledovala, jak se z ní opět stává přitažlivá, hezky tvarovaná žena, kterou jsem kdysi znala.

Na poslední přednášce jsem se svých posluchačů zeptala, která z rad, o nichž jsme během kurzu hovořili, jim přinesla největší užitek. Postupovali jsme od jednoho posluchače k druhému ve směru hodinových ručiček, až nakonec přišla řada na Ruby. Opět se rozpačitě usmála. Tentokrát ale začala hovořit.

„V podstatě jsem změnila ve svém životním stylu jen dvě věci," řekla. „Začala jsem chodit každý den po práci na hodinu do tělocvičny a přestala pít limonády. Díky tomu jsem shodila 20 kilogramů a dostala jsem se zpět na váhu, kterou jsem měla na střední škole. Cítím se lépe než kdykoli předtím."

Obyvatelé západních zemí světa vypíjí dvakrát více slazených limonád, než tomu bylo před 25 lety. Tento návyk přitom vede k obezitě, tvorbě zubního kazu a ztrátě kostní hmoty. Výzkumy ukazují, že výskyt obezity se zvyšuje úměrně s konzumací limonád.

Slazené limonády jsou hlavním zdrojem rafinovaného cukru ve stravě obyvatel západních zemí. Každý muž, žena a dítě v průměru vypijí 198 litrů slazených limonád ročně. Tento problém je natolik závažný, že například Národní institut zdraví ve Washingtonu, D. C., lidem doporučuje, aby místo slazených limonád -- kterým se někdy říká tekuté cukrovinky -- pili čistou vodu.

Voda je úžasný nápoj. Neobsahuje žádné kalorie, nevyžaduje trávení, nedráždí žaludek a je přesně tím, co náš organismus potřebuje, aby mohl správně fungovat. Kolik bychom jí měli vypít? Přibližně tolik, aby naše moč byla čirá -- nejméně dva litry denně.

Z knihy dr. Hanse Diehla „Umění žít zdravě". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.