Stůněme podle televize
Jak je to možné? Kde udělali soudruzi chybu? Stát převzal naprostou zodpovědnost za nemocné a jejich léčení. Pacienti se zodpovědnosti naopak masově zřekli. Za většinu potíží si přitom můžeme sami.
Medicínská propaganda se nás ale snaží přesvědčit, že potřebujeme hlavně doktory a prášky. Děsí nás a vzdělává k obrazu svému. Skvěle se jí to daří. V letech 1966-88 celosvětově vzrostl počet lidí, kteří se obávají o svoje zdraví, z 15 na 50 procent. Čím víc zdravotnických informací lidé dostávají, tím víc stůňou. Pod tlakem propagandy považují přirozené problémy života za choroby a podle toho se chovají.
Vědci nyní tvrdí, že za to mohou i televizní seriály z lékařského prostředí: Nemocnice na kraji města, Sanitka, Ordinace v růžové zahradě, Doktor z hor, Stefanie, Pohotovost, Nemocnice Chicago Hope. Valí se ze všech stran.
Jen Pohotovost dokázala v letech 1994-95 ve Spojených státech zaujmout 30 milionů diváků. Podle průzkumu Nielsen Ratings byly druhá, třetí a pátá řada nejsledovanějšími pořady vůbec. Scenárista Michael Crichton vystudoval lékařskou fakultu a k natáčení přizval špičkové specialisty. Podařilo se mu vytvořit iluzi reality.
"Tyto seriály mají na diváky dlouhodobý vliv. Jejich sledování silně ovlivňuje strach z onemocnění," říká dr. Jan Van Mierlo z Hasseltské univerzity v Belgii. Přestože si diváci uvědomují, že jde o fikci, jejich obavy stoupají úměrně s počtem zhlédnutých dílů. Autoři velké britské studie položili 1300 respondentům otázky, které se týkaly jejich obav z nemoci, a odpovědi porovnali s údaji ohledně sledování televize. Zjistili, že lidé, kteří sledují seriály z lékařského prostředí, se bojí o 10 procent víc. "Stejné účinky mají na diváky i záběry, které nějakým způsobem souvisejí s lékařskou problematikou," uvádí studie Britské psychologické společnosti. Čím to je?
Máme úctu k autoritám. Doktor je autorita par excellence. Jeho povoláním je vědění. Je mocný. Rozhoduje o tom, co je a co není nemoc. Může nám hospitalizací zabránit v pohybu. Omezit kontakt s rodinou. Stanovit příděly jídla. Kdykoliv nás budit. Nutit nás užívat léky nebo nám operací odstranit kus těla. Má nás zkrátka v hrsti.
Co všechno s námi může jeho autorita udělat, předvedl na skupině pacientů s akutní bolestí zad dr. R. A. Deyo z univerzity ve Washingtonu. Zjistil, že léčebný efekt doporučeného čtyřdenního klidu na lůžku nebyl nijak výrazně účinnější než dvoudenní nebo vůbec žádný klid na lůžku. Objektivní nález ani intenzita obtíží při vstupním vyšetření nebyly pro dobu trvání neschopnosti ani zdaleka rozhodující. Ze statistického hodnocení jasně vyplynulo, že nejvýznamnějším faktorem byl počet dní nemoci určených doktorem.
Poslušně stůněme podle toho, jak nám řekne. Důvěřujeme mu, ale taky se ho bojíme. Konkrétního doktora, nebo instituce samotné? Francouzská psycholožka Isabelle Nazare-Agaová popisuje v knize Nenechte sebou manipulovat zajímavý experiment. Byl proveden v jedné nemocnici v USA a zúčastnilo se ho 22 zdravotních sester. Cílem bylo zjistit, jak se podrobují autoritě při závažné chybě v předpisu léku.
Na začátku pokusu zavolal vedoucí výzkumu na oddělení, představil se jako lékař a žádal po sestrách, aby pacientovi podali lék astrogen. Přestože řád nemocnice zakazoval ordinaci po telefonu, lék nebyl na oddělení povolen, požadovaná dávka byla nebezpečná a sestry volajícího vůbec neznaly, v 95 procentech případů žádosti vyhověly. Stačilo, že se volající představil jako lékař. Pozoruhodné je, že organizátoři výzkumu se předem jiných sester zeptali, jak byse zachovaly v podobné situaci. Všechny odpověděly, že by takový příkaz nikdy neposlechly.
Pokus jasně ukázal, že lékařská autorita je přenosná. Spojujeme ji s titulem a bílým pláštěm. Když si ho oblékne herec, stává se autoritou. Miloše Kopeckého, doktora Štrosmajera z oblíbené Nemocnice na kraji města lidé zastavovali na ulici a chtěli, aby je léčil. Oblibu Ladislava Chudíka v roli primáře Sovy z téhož seriálu zase farmaceutická firma zužitkovala v reklamě na kloubní výživu. A chmurné úvahy doktora Pusenského z Ordinace v růžové zahradě nás nutí přemýšlet, jestli bychom se neměli nechat prohlédnout. Seriály už přestáváme vnímat jako hru. Začínáme je žít.
Když jsem závěry výzkumu britských vědců dával číst příteli Zdeňkovi, poznamenal: „To jsou studie! To bych se mohl podívat z okna a přijdu na to samé. Například při sledování erotických filmů mám o 17,8 procenta větší zájem o sex."
„Někdy až o sto," odsekla jeho manželka. Na tom už musí něco být.
Z knihy Jana Hnízdila Mým marodům. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.