Tajemství pavoučích sítí
Jednou z nejznámějších lepivých záležitostí v přírodě je pavoučí síť. Vlákna sítě jsou silnější než jakékoliv vlákno vyrobené člověkem, včetně vlákna ocelového – kromě toho jsou odolná teplu. Pouhá síla však k zachycení hmyzu nestačí – pavouci vylučují na vlákna malinké kapičky lepidla, a to asi dvacet kapek na jeden milimetr délky vlákna. Jak toto funguje, bylo dlouho záhadnou, až tajemství rozluštili biologové z University of Akron v Ohiu.
Většina lepidel plní jedinou funkci; tou je přilepit věci k sobě. Pavoučí lepidlo je ale jiné, je multifunkční – jedna se o „chytré lepidlo“. Pavoučí lepidlo sestává z polymerů – dlouhých moleků složených z molekul malých, které jsou spojené dohromady – jimž se říká glykoproteiny. Malé molekuly jsou aminokyseliny a cukry. Tyto jsou spojené křížem, což znamená, že síly se dají efektivně rozložit – jak to vyjádřil jeden z výzkumníků: „Účinnost adhezivní látky závisí na tom, jak se v ním přenášejí síly.“ Křížové spojení má za následek, že kapičky jsou stokrát lepivější.
To by ale mohlo představovat problém, když chce pavouk odstranit chycený hmyz ze sítě. Řešením je lepidlo s proměnlivou lepivostí: mnohem silnější za vysokých rychlostí než za rychlostí nízkých. Lepidlo je silně lepivé, když v síti uvízne letící hmyz, zmítá-li se potom v ní a jeho pohyby jsou již pomalejší, začne se lepidlo chovat spíše jako gumový pásek. A když se hmyz přestane úplně pohybovat, pavouk jej dokáže poměrně snadno vymotat, protože lepivost je ještě nižší.
Vědci jako obvykle složili nekomentovanou poklonu evoluci, i když otázka evoluce vůbec s jejich výzkumem nesouvisela. Když ale v jejich jejich komentářích přejdeme pár bezduchých nesmyslů, poskytují vlastně velmi silné argumenty pro stvoření:
„Příroda vyvinula myriády dobře kvalitních lepivých látek, které pomáhají při pohybu, sebeobraně i chytání kořisti.“ Po vyjmenování několika příkladů pokračovali: „Existence podobných adhezivních strategií u relativně velmi vzdálených druhů zvířat naznačuje, že v evoluci přirozených adheziv musel existovat nějaký společný designerský princip.“
Dnešní návrháři se snaží poučit od designu pavoučích sítí. Jeden vědec uvedl: „Tyto poznatky by měly významně přispět k vývoji syntetických adheziv, která by byla použitelná v biomedicíně, ortopedii a v přípravcích pro hojení ran. Pochopení toho, jak pavouci užívají své unikátní lepidlo, pomůže vědcům vyvinout reverzibilní adheziva, která budou účinkovat i ve styku s vodou.“
Nejedná se vůbec o ojedinělý příklad toho, jak se člověk může poučit u Stvořitele, mistrného návrháře. Ve skutečnosti v biologii prakticky nic nedává smysl, pokud to nevnímáme ve světle stvoření.
Poslední zbývající otázkou zůstává, proč vlastně Bůh vytvářel něco, co mělo sloužit k chytání a zamotávání hmyzu? Je možné, že před pádem (do hříchu) pavouci chytali něco jiného. Víme, že ještě dnes někteří malí pavoučci zachytávají pyl, který jim slouží za potravu – a existuje dokonce i pavouk vegetarián. J
Jonathan Sarfati, Creation Magazine