Televize nás učí nereagovat

Vidíte-li hladové děti v zemi postižené suchem, nemůžete přijít k televiznímu přijímači a dát jim najíst. Vidíte-li válkou vypleněné národy, nemůžete jim podat pomocnou ruku. Jistě, můžete poslat peníze některé humanitární organizaci (což může i nemusí řešit problém), ale následující večer bude ve zprávách ta samá tragédie, na kterou jste právě věnovali peníze. O dva dny později uvidíte další šokující událost, která volá po tom, abyste se v ní opravdu angažovali.

Čím více tragédií vidíme a nemůžeme na ně reagovat, tím menší máme sklon něco udělat. Ať už to jsou zprávy, seriál anebo celovečerní film, díváme-li se opakovaně na utrpení a nemáme-li přitom možnost nějak pomoci, stáváme se méně citliví. Dnes již můžeme vidět konkrétní důsledky – v dnešní době násilných zločinů svědkové událostí jen pasivně přihlížejí a nikdo nehne ani prstem, aby zasáhl. Televize a s ní spojené nereagování může vést diváky k tomu, že k násilí začnou být lhostejní. Pravda, souvislost mezi televizí a násilím je hlubší než jen nereagování.

Osobně se obávám ještě jedné věci: Nereagování navozené televizí se může časem rozšířit na celkový styl života. Nebudou lidé, kteří se naučili nereagovat, méně schopní se na základě různých informací aktivně rozhodovat, a to dokonce bude-li se jednat o informace, které se týkají jejich vlastního života a zdraví? Vyvíjí se z nás společnost pasivních diváků, kteří mohou sledovat televizní pořad o zdravém způsobu života se stejně povrchním zájmem, jakoby šlo o loňské sportovní události? Budou lidé, kteří si zvykli nereagovat, schopni úspěšně realizovat rady uvedené v této knize, aby čelili depresi? Obecná odpověď neexistuje, avšak hrozivou souvislost mezi sledováním televize, znecitlivěním a nereagováním vnímám i u svých pacientů, kterým se snažím pomoci odstraňovat rizikové faktory deprese.

Kolik hodin denně věnujeme průměrně televizi? Často je to všechen volný čas, který máme. V době, kdy žádná televize nebyla, měly na určení společenských hodnot největší vliv rodina, církev a škola. Pokud množství času, které určité činnosti věnujeme, přímo souvisí s jejím vlivem na formování našich hodnot, pak v USA v polovině minulého století nahradila církev televize, v šedesátých letech zaujala místo rodiny a v sedmdesátých letech nahradila i školu. Průměrný americký student strávil v době ukončení střední školy více času před televizí než ve školní lavici.

Prameny uvádějí, že americké děti tráví každý den přibližně 20 % času sledováním televize.

Ukázka z knihy dr. Neila Nedleyho „Život bez deprese“, kterou lze objednat na adrese www.a-o.cz.