Uhlíkové odpustky
Vaše uhlíková stopa se tak každým dnem zvyšuje a zvyšuje. Zatímco dříve bylo běžné naše špatné svědomí odevzdat faráři, dnes na to existují organizace s uhlíkovými odpustky. Uhlíkové odpustky (angl. „carbon offset“) fungují na jednoduchém principu. Za vámi vyprodukované emise CO2 zaplatíte některé ze společností, a ta následně peníze využije na opatření, která naopak emise CO2 snižují.
Konkrétně: pomocí kalkulačky si na webu jednotlivých organizací (Atmosfair, Carbonfootprint, Terrapass či česká CI2) spočítáte svoji uhlíkovou stopu například za let z Prahy do Londýna, což činí 0,16 tun CO2, a vyberete si z nabízených možností, jak tuto stopu odčinit. Na webu carbonfootprint.com vám nabízejí například sázení stromů, obnovu pralesů v Keni, komunitní projekty v Africe či podporu klimaticky příznivých iniciativ v různých zemích. Všechny podporované aktivity směřují ke snižování emisí CO2, a vy tak díky tomu můžete svůj život učinit CO2 neutrální.
Odpusť, planeto, mám dítě
Zatímco většina světových aerolinek už běžně nabízí možnost odpustků při nákupu samotné letenky, u nás se tento trend prosazuje jen pozvolna. V dopravním sektoru je jedním z průkopníků Flixbus, který od loňského roku provozuje v České republice dálkovou autobusovou přepravu. Při nákupu jízdenky z Prahy do Brna si můžete připlatit 4,28 korun za „ochranu klimatu“. Peníze putují organizaci Atmosfair, která z nich financuje například environmentální vzdělávání, dodávání energeticky účinných kotlíků na vaření pro africké rodiny nebo vývoj větrné, vodní a solární energie po celém světě. Výše uhlíkového odpustku by se měla počítat na základě vzniklých emisí CO2 a výše nákladů spojených s jejich redukcí.
U nás se offsetování oxidu uhličitého věnuje obecně prospěšná společnost CI2. Nabízené možnosti najdete na jejích stránkách snizujemeco2.cz. Prozatím cílí především na firmy, ale zapojit se můžou i jednotlivci. Vybranými penězi podporují „veřejně prospěšné záměry realizované na území České republiky. Jedná se o projekty realizované ve veřejném sektoru (konkrétním městem nebo obcí), které prokazatelně vedou k zachycení skleníkových plynů či k prevenci jejich vzniku“. Celosvětově se však uhlíkové odpustky řeší především v dopravě, kde se množství vypuštěného oxidu uhličitého snadno počítá. Jenomže offsetovat naši veškerou dopravu nestačí.
Pokud bychom chtěli být zcela důslední, pak bychom měli také využívat jen obnovitelnou energii, postavit dům z místní hlíny a vypěstovat si vše na zahradě. Ale jak názorně připomněl Martin Hyťha v článku (v Sedmé generaci) Čím víc, tím hůř, environmentálně nejproblémovější čin představuje přivádění potomků na svět. Průměrný Čech za svůj život vyprodukuje 780 tun oxidu uhličitého. Chcete vašemu potomkovi tedy dopřát CO2 neutrální život? Stačí zaplatit 18 tisíc eur a misky vah se zase vyrovnají. Nebo to tak jednoduché není?
Čas si nekoupíš
Jak asi tušíte, kupování uhlíkových odpustků představuje určitý nástroj pro očištění našeho svědomí. Trefně to vystihl britský environmentální novinář George Monbiot: „Nákup a prodej uhlíkových odpustků je jako rozhazování jídla okolo talíře, abyste docílili dojmu, že jste vše snědli.“
Většina projektů, které se nákupem odpustků podporují, se odehrává v rozvojových zemích. Nicméně abychom uchránili klima před oteplením o dva stupně, „potřebujeme snížit globální emise CO2 o 60 procent do roku 2030, přičemž to znamená snížení emisí CO2 ve vyspělých zemích o 90 procent.“ Pokud tedy budeme tvrdošíjně snižovat emise dodáváním moderních kotlíků do Afriky a vesele si přitom jezdit a létat přes celou planetu, pak asi svět nespasíme, ba naopak: necháme se uchlácholit lichotivou představou o uhlíkově neutrálním životě, zatímco odpustky zakoupíme především díky příznivé ekonomické situaci našeho fosilního světa.
Monbiot dokonce píše, že „prodáváním čistého svědomí v nás tyto organizace podkopávají snahy o politickou bitvu se změnami klimatu u nás doma. Namlouvají nám tak, že nemusíme být zodpovědní obyvatelé této planety, ale stačí být pouze uvědomělým spotřebitelem.“
Asi hlavní technický argument proti uhlíkovým odpustkům představuje časová disproporce odpustků. To znamená, že jízda autem spotřebuje určité množství CO2 teď, ale projekty podpořené nákupem odpustků offsetují oxid uhličitý postupně a často pozvolna. Zvláště pokud organizace vybranými penězi financují zalesňování. Jeden strom potřebné množství CO2 naváže až za několik desítek let. Otázkou je, zda už nebude pozdě.
Kotlík na vaření nestačí
Osobně bych k uhlíkovým odpustkům nebyl tak kategoricky odmítavý, neboť můžou navzdory všem „ale“ lecčemu dobrému prospět. Ať chceme nebo ne, žijeme v určité společnosti, která nás k produkci CO2 nutí — byť třeba jen tím, že nelze vždy pracovat z domu, a tak za prací jedete vlakem či autobusem.
Nejnebezpečnější je na uhlíkovém offsetování samozřejmě konejšivá představa vykoupení našeho špatného svědomí. Na pozitivní změnu našeho životního stylu pak můžeme rezignovat jen proto, že máme dost peněz na nákup odpustků.
Projekty financované uhlíkovými odpustky jsou sice veskrze přínosné a smysluplné, raději bych se ale poohlížel po něčem smysluplnějším. V první řadě bych měl vážit vůbec nutnost CO2 produkovat, a když už musím, pak raději dotovat organizace, které lobbují za politická řešení současné změny klimatu nebo aktivně vyvolávají změnu. Tedy ty, které současný životní styl naší civilizace systematicky mění k udržitelnosti. Které organizace jsou v tomto ohledu nejlepší a které stojí za to podporovat, je už samozřejmě na zvážení každého z nás. Nebo namísto levného vysazení stromu v Africe podpořit finančně náročnější výsadbu ve zdejších luzích a hájích. Anebo vyměnit neekologický kotel za nízkoemisní.
Dominik Grohmann, přetištěno ze Sedmé generace