Uprostřed nás
Život není snadný a nejednomu z nás bývá někdy velice těžko. Cítíme se osamělí, slabí, obklíčení nesnázemi, které nedokážeme změnit a vnitřně zvládnout. Svírá nás úzkost, zda budeme stačit na všecko, co na nás čeká.
V takovém rozpoložení si ani neuvědomujeme, že jsme vnitřně ve stejné situaci, v jaké byl Boží lid na prahu zaslíbené země, v okamžiku, o němž se mluví ve třetí kapitole knihy Jozue. Mnozí si tehdy jistě říkali: Je to moudré, pokoušet se vůbec do té zaslíbené země vstoupit? Je to moudré, vydávat se na cestu za Božím královstvím? Vždyť nás tam čekají jen samé nesnáze a nepřátelé, Kenaanci, Chetejci, Emorejci a mnozí jiní! Neměli přece jen pravdu ti, kdo nás nebo naše otce tehdy na poušti před cestou do zaslíbené země varovali?
Však když do ní vyslal Mojžíš zvědy, donesli zprávu, že v té zemi sídlí obyvatelé, kteří zvědům připadali spíše jako obrové a běsí než jako lidé. Zdálo se jim, že tam bydlí bytosti, do nichž se vtělily samy pekelné mocnosti zhouby a zániku! Jejich opevněná města jsou pro nás, poutníky z pouště, jako nedobytné hrady bohů a jejich železné vozy páchnou podsvětím. Proti nim teď máme my, nemohoucí a slabí, vyrazit? Vždyť to musí špatně dopadnout!
Ale tohle vše nejsou jen otázky dávné minulosti. Boží lid, který putuje do Božího království zkouškami pouště jako kdysi Izrael, se musí střetnout s Pokušitelem a jeho šiky, s posměchem a utrpením a nakonec s tím nejposlednějším protivníkem - smrtí. Však to byla cesta i Ježíše Krista.
Do této chvíle úzkosti a napětí, kdy Izrael stojí před Jordánem, říká Jozue: Přistupte sem a slyšte slova Hospodina, Boha našeho! Bůh vám chce v této chvíli říci rozhodující slovo. Je to slovo opravdu důležité, protože je předznamenáním všeho, co bude dál. Do všeho, co je před vámi, nejdete sami. Bůh silný, živý je uprostřed vás. Tělesným zrakem lze ovšem vidět jen znamení jeho přítomnosti, jako byla pro lid Staré smlouvy truhla a jako je pro nás chléb a víno. Ale on je uprostřed nás navzdory naší malověrnosti, nemohoucnosti a hříšnosti. „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte," říká Jan Křtitel (J l, 26), když chce ukázat na podivuhodnou skrytou Boží přítomnost v Mesiáši.
A ten Bůh, říká Jozue, který je uprostřed vás, je Bůh silný a živý. Žádná mrtvá modla, kterou si lidé vytvořili, ať svýma rukama nebo v představách. Tento rozdíl je nesmírně důležitý zvláště tehdy, mluvíme-li s lidmi, kteří v Boha nevěří. Když se mne někdo zeptá, zda věřím v Boha, odpovím ano, ale ne v to, co on za boha považuje.
Lidé si navykli představovat si pod slovem „bůh" často všelijaké ubohé modličky, které ovšem neexistují. Známe jej alespoň my? Víme, o kom mluvíme, když mluvíme o Bohu? Tušíme alespoň, kdo je to Bůh silný a živý? I nás někdy svírá pochybnost: Je ten náš Bůh živý? Není přeludem a iluzí? Je silný? Může nám pomoci v naší bídě?
A právě na tuto otázku odpovídá Jozue: To, že Bůh silný, živý jest uprostřed vás a že vám opravdu dá vítězství nad vším, co vás ohrožuje, poznáte podle toho, že „před vámi přejde Jordán schrána smlouvy Pána celé země" (Oz 3,11). To bude znamením, dokladem Boží přítomnosti a živoucnosti i předjímkou a závdavkem budoucího vítězství: schrána smlouvy přejde Jordán a s ní i všechen lid.
Jak tomu máme rozumět? Důležité je, co tu vlastně znamená Jordán. Pro Izraelce, kteří stáli na jeho břehu, to nebyla jen obtížně překonatelná řeka. Přechod Jordánu byl opakováním přechodu přes Rudé moře při vyjití z Egypta. A tak jim byl Jordán stejně jako moře ztělesněním smrtících proudů zhouby, které zachvacují, ničí a do říše smrti unášejí všecky, kdo do nich vstoupili. Podobně jako kdysi zachvátily proudy potopy hříšné a zvrácené lidstvo, Jordán je vlastně hranicí smrti, kterou je obklopen život každého člověka.
Ale víra ví, že smrt nemá poslední slovo. Živý Bůh je dárcem života i uprostřed proudů smrti. Prolomí je a s nimi vládu smrti, a tím, že jeho schrána, znamení jeho přítomnosti, a tak vlastně Hospodin sám, tímto proudem projde, otevře cestu skrze smrt do života, jako to už udělal tehdy, když otevřel cestu mořem. I na další pouti se setkáte s mocí hříchu, zhouby a smrti. Ale nezapomenete-li na otevřený Jordán, budete s ní moci bojovat v jistotě, že sama smrt je přemožena, Hospodin, Bůh živý, je vítěz; pravý a jediný Král celé země, všeho tvorstva a veškeré budoucnosti.
Takové poznání posiluje i zavazuje. Ti, kdo okusili Boží vítězství nad smrtí, jsou voláni sloužit tímto poznáním všem, slovy, ale především statečností a nadějností tváří v tvář i tomu, čím se projevuje smrt a všichni její spojenci. To je v pozadí Jozuových slov. Ne náhodou je zvěst o vysvobození z Egypta, ze života v duchovní nesvobodě, pod mocí cizích bohů, zvěst o vysvobození prolomením smrtících proudů moře, v centru starozákonní zvěsti. Podle toho, že projdete Jordánem, poznáte, že Bůh silný, živý je uprostřed vás.
My jsme ovšem lid Nové smlouvy a slavíme Boží hod velikonoční. A tak se musíme zeptat, jak se Bůh silný, živý osvědčil lidu Nové smlouvy. Odpověď je nasnadě. Osvědčil se velmi podobně, či spíše: ještě výrazněji a výmluvněji, a to novým prolomením proudů smrti, které na zemi zachvacují vše živé. Ale toho jednoho jediného, který do nich vstoupil před námi všemi jako schrána do vod Jordánu, toho tyto proudy nepohltily. Musely se rozevřít před jeho mocí, protože Bůh byl s ním, a přemožená smrt vydala svou kořist. „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil," píše apoštol (l Korintským 15, 54b).
Vzkříšený Pán, to už není jen minulost. Minulost mají i mrtví. Ale co je mrtvé, opravdu mrtvé, tomu chybí budoucnost. Kolik věcí i myšlenek zde na světě se zdá být velice silných, a přece nemají budoucnost, jsou už vlastně mrtvé. Kdežto Kristu, a to jemu jedinému, patří všechna budoucnost. Svým vzkříšením vstoupil do naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Ba víc, on sám je naše budoucnost, i když si to sami ve své nedověře a nechápavosti neuvědomujeme, i když to ještě neumíme docenit a domyslit.
A tak jsme často jako ten lid stojící s Jozuem před vzdutým Jordánem, také plní strachu, úzkosti a nedověry. Netěší nás, že i nám určil Bůh cestu do svého království skrze smrtící proudy vzdutého Jordánu. Cesta je to těžká, protože nás na ní čeká veliký boj víry, zápas o pokoru a ryzost vlastního srdce, o trpělivost a stálost v pokušeních a protivenstvích. Čeká nás těžký boj s naším starým „já", abychom uměli odpouštět, milovat, sloužit a pomáhat bez podmínek a bez nároků jako náš Spasitel a abychom v dobrém díle vytrvali. A na konci pak čeká zkouška nejtěžší a protivník nejposlednější.
Není divu, že je nám na takové pouti do Božího království nejednou těžko, že klesáme a zemdlíváme, že nás přepadá malomyslnost. Ale i nám zní ústy Jozue - Ježíše (původně byla obě jména totožná) táž veliká Boží zvěst: Nebojte se. Jako byly kdysi otevřeny smrtící proudy Rudého moře i Jordánu, tak Kristus zvítězil nad smrtí. A je s námi.
A že je mezi námi silný a živý, můžeme poznávat z toho, že až dodnes, i mezi námi jeho živá láska přemáhá proudy nenávisti, že jeho odpuštění strhává i mezi námi hradby našich vzájemných křivd a provinění a vrací nás do obecenství radosti a naděje. Kdyby tu s námi dodnes nebyl, už dávno by se byl jeho lid rozplynul v proudech nicoty.
Ano, z toho všeho, že nám dodnes dává svého Ducha, že nás jím učí povstávat ze strhujících vírů nečistoty, úzkosti i nedověry, prostě z toho, že s námi až dodnes tak milostivě nakládá, můžeme poznávat, že je živ, že vskutku povstal a že je s námi, že je uprostřed nás. Ať ho známe, nebo ještě neznáme. Ano, „uprostřed vás stojí, koho vy neznáte."
A ten vzkříšený vítěz nad smrtí, jehož vítězství dnes slavíme, půjde před námi - jako šla kdysi schrána a s ní sám Hospodin přes Jordán - vším, co bude poznamenáno předzvěstí smrti. Bude s námi, i když budeme stát ve své poslední hodině na břehu vzdutého Jordánu, jak zpívají spirituály, až se budeme znovu ptát tváří v tvář smrti po pravém životě - po životě věčném. On, náš ukřižovaný Pán, půjde před námi. Vždycky a všude. A podle toho poznáte, že Bůh silný, živý byl, je i bude uprostřed vás.
Z knihy prof. Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.