Vítěz nad prachem

Snad znáte situaci, kdy člověka všecko kolem přemlouvá, aby to vzdal. Jób je v takové situaci už delší čas. Jeho údajní přátelé mu říkají: Jsi pokrytec! Vše, co tě potkalo, dokazuje jasně, že tě Bůh zavrhl. A jistě ne náhodou, nýbrž pro tvé tajné hříchy.

Jób se vzpírá. Odpovídá jim: Ano, jsem na tom zle. Byl jsem těžce postižen. Všichni mne opustili. Marně volám po trošce soucitu (Jb 19, 1-20). „Smilujte se nade mnou, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží" (Jb 19,21).

Proč se mi protivíte? Proč mne jen ujišťujete, že je vše ztraceno?

Avšak - a to je velké, jobovské avšak - já přece jen vím, že můj Vykupitel či nejvyšší a nejposlednější Zastánce je živ. Třeba už se blížím smrti (jako Ezau v Gn 25, 32) - třeba už umírám a ve mně samém není nic nesmrtelného. Ale můj Vykupitel je živ.

To je veliké slovo. Někteří čtenáři Písma se domnívají, že ve Starém zákoně není ani stopa po naději proti smrti, naději věčného života, jak o ní tak naléhavě mluví Nový zákon. To je omyl. Naději věčného života ve Starém zákoně ovšem nenajdou ti, kdo ji hledají v člověku, kdo předpokládají, že člověk musí mít sám v sobě něco věčného, třeba nesmrtelnou duši, aby mohl počítat s věčným životem. Starý zákon to vidí jinak. A vlastně Písmo celé. Naší nadějí je ten, který „umrtvuje i obživuje, uvodí do pekla i vyvodí" (1 Sa 2, 6). Ale co je nemožné u lidí, možné je u Boha (Luk 18, 27). Život věčný nezakládá to, co má nebo co dělá člověk, ale to, co koná a dokoná Bůh. A právě tuto naději proti naději vyznává i Jób a to velice výrazným a názorným způsobem. V původním hebrejském znění je to ještě mnohem zřetelnější než v překladu. Pokusím se přiblížit vám v dalším výkladu hebrejské znění.

Verš dvacátý pátý začíná vazbou „a já". V hebrejštině se to píše dohromady, tvoří to jedno slovo. Spojka „a" tu má zřejmě odporující význam, tedy „ale" nebo „avšak", jako ostatně v hebrejštině často. Vyjadřuje protiklad k tomu, co předcházelo. Slůvko „já" je na počátku věty neobvyklé. Podle pravidla pořádku slov v hebrejské větě by mělo stát na začátku sloveso. Je-li tam cokoli jiného, je to v silném důrazu, je to rozhodný vstup do rozhovoru. Vy ostatní si říkejte a hlásejte, co chcete, ale já ne. Pokud jde o mne, vidím to jinak. To je slovo osobního a statečného vyznání, kterým se tu Jób odděluje ode všech a všeho, co zaznělo dřív a co se říká kolem. Já s vámi nesouhlasím a musím vám to říci. Nemohu jinak, Bůh mi pomáhej, říká Martin Luther na sněmu ve Wormsu a jinými slovy i Jób svým přátelům.

Proč se k tomu odhodlal? Protože poznal a zná, zvěděl a ví, že jeho Vykupitel či Zastánce (hebrejsky go'el) je živ, i když všichni kolem ho vlastně chtějí přesvědčit, že Jóbův zastánce živ není, že už není od něho co čekat a že to tedy Jób měl vzdát. Je Bůh živý nebo mrtvý? To je nejzákladnější otázka, otázka všech otázek. Kolik papíru popsali dokonce i teologové o „smrti Boha". A kdo všecko se v dějinách pokoušel Boha zabít! Bez úspěchu.

Biblická vazba „poznal jsem" - a tedy znám - často uvozuje vyznání, třeba ve Druhé knize Mojžíšově (Ex 18, 11). Tam říká Mojžíšův tchán Jetro: „Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové; odplatil jim podle toho, jak se vypínali nad Izraele." Nebo v Joz 2, 9 říká Rachab: „Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku."

Jób zde tedy vyznává svou víru. Ale odkud to ví, že jehoh Zastánce je živ? Ze své zkušenosti? Ta byla přece právě opačná! Ani dění v přírodě ani dějiny světa a ani naše běžné životní zkušenosti nejsou tím nejvlastnějším pramenem známosti Boha. Na začátku knihy Jób se nám neříká, kde a jak Jób poznal Boha. Jen se tam vypráví, že Jób byl muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Jistě jej k této přímosti a ryzí bázni před Bohem přivedl nějak Bůh sám. Apoštol Pavel vysvětluje, že víra vzniká ze slyšení, tedy z Božího slova (Řím 10, 17) a reformátoři mluvili o vnitřním svědectví Ducha svatého (testimonium spiritus sancti internum). V podstatě je to Boží tajemství. Bůh nám otevírá oči a my se radujeme, že vidíme, co jiní nevidí. A jsou to právě ty nejdůležitější věci, které pak vidíme, ale ne proto, že bychom je byli odpozorovali z přírody či dějin, ověřili experimentem, vydedukovali čistou logikou. Víme je proto, že nám je řekl Bůh, že nám je odhalil, zjevil.

Jenže pak přijdou chvíle, kdy se zdá, že to vše byl či je pouhý přelud. Všecko kolem nás jako by volalo ‚Bůh není živ, Bůh je mrtev' a vyzývalo nás, abychom se k tomu také připojili. Dáme na okolnosti, nebo se postavíme proti nim? Dáme na to, co se pokřikuje kolem, nebo zůstaneme věrni tomu, co nám bylo ukázáno a zjeveno v nejvzácnějších a nejjasnějších chvílích života? Jób zůstává věrný a tak vyznává: Poznal jsem, že můj Vykupitel je živ, a trvám na tom.

Ale kdo je to Vykupitel? Hebrejské slůvko go'el znamená doslova zastánce. Je to právní označení toho, kdo je za druhého odpovědný a je povinen mu pomáhat v nouzi, zastupovat ho na soudu a domáhat se pro něho spravedlnosti. Obvykle to býval nejbližší příbuzný, představitel rodu. Modelem biblického „zastánce" - go'ela - je Bóaz v knize Rút. Nejednou je však tímto titulem označován i sám Hospodin, zastánce Izraele (viz Iz 47, 4; 49, 7; 63, 16; Žalm 19, 15 aj.).

Je to zvláštní: Jób ze země Úsu (Jb 1, 1) zřejmě původně nebyl Izraelský. Zde však vyznává to, co najdeme v ústech věrného ostatku Izraele. Jako by tu Jób vstupoval do role Izraele, do níž později vstupuje Ježíš. Ale vraťme se k zastánci: Není to ani soudce, ale ani vychytralý obhájce moderního střihu, nýbrž někdo, kdo je s obhajovaným bytostně spojen, a proto se o něj zasazuje a zjednává mu právo. Hospodin je zastánce ztrápených, ochránce vdov a sirotků, bezprávných a pronásledovaných. A proto i Jóba.

Jenže Jóba zatím Bůh v jeho trápení ponechává. Nezasahuje, jako by ani nebyl živý. Ale Jób přesto v protikladu k tomu vyznává: Vy si sice myslíte, že už je vše ztraceno, ale já jsem poznal a vím, že můj Vykupitel je živ a že mi přijde na pomoc.

Všimněte si dvojího pojetí Boha: U Jóbových nevydařených přátel je to suverén, který trůní na nebi, tedy kdesi daleko, a tvrdě postihuje ty, kdo se provinili. Pro Jóba je Bůh někdo, kdo přijde a vysvobodí, protože už teď s námi spoluprožívá, co nás trápí, tedy trpí s námi, a je nám už nyní vnitřně blízko, třeba na jeho příchod teprve čekáme.

Ale kdy přijde a kdy vysvobodí? Ne hned, nýbrž až jako poslední. To je zvláštní: Pro nevěřícího člověka je to poslední smrt a nicota. Pro Jóba je ten poslední jeho Zastánce, který je živ a proto určitě přijde. Tím se vše ostatní, bída a hřích, nemoc i smrt, stávají něčím předposledním. Bible pak mluví často o tom, že Bůh sám je ten První a Poslední (Iz 41, 4; 44, 6; 48, 12) a ve Zjevení Janově čteme, že tím prvním a posledním, alfou i omegou, je Kristus (Zj 1, 11.17; 2, 8).

Kraličtí tomu rozuměli tomu trochu jinak, zřejmě pod vlivem Vulgáty. Ta zde čte: Vím, že můj Vykupitel žije, a v nejposlednějším dnu povstanu. To jsou hned dvě změny: že povstanu já - tedy počítá se všeobecným vzkříšením - a že jde o nejposlednější den. Nejsou to změny obsahově velké, ale přece jen trochu přesunují důraz z Boha na člověka. Nejposlednější ne Bůh sám, ale nejposlednější den, a i to povstáním se týká mne, ne Boha. Je to už jakési rozvedení, které se snaží čtenáři odpovědět na otázku, kdy to bude a co bude se mnou. Starší a zřejmě původnější biblické znění hebrejské je zcela soustředěno na otázku, jaký je Bůh. Je živý, poslední pán, povstane a přijde. Jóbův výrok „můj Vykupitel je živ" připomíná dokonce nejobvyklejší formuli přísahy v Izraeli, totiž „Živ je Hospodin..." Obsahově je obojí velmi blízké: význam jména Hospodin je podle Ex 3, 14 „Jsem, který jsem" - totiž jsem s tebou, blízko tebe, u tebe. A odtud je už pouhý krůček k mesiášskému jménu Immanuel (Iz 7, 14; Mat 1, 2.3), které znamená „S námi Bůh".

Jób vyznává, že jeho Vykupitel je nejen živ, ale že se také jako poslední postaví nad prachem. Hebrejské slůvko jakúm znamená doslova povstane nebo povstává. Neznamená to však jen vztyčit se, nýbrž je to často výraz pro přechod z nečinnosti do činnosti, začátek aktivity. Žalmista vyznává: Povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé (Žalm 68, 2). Často se pak v Bibli ozývá modlitba: Povstaň, Hospodine - totiž na pomoc, často pak přímo do boje proti Nepříteli, který svírá ty, kdo patří Bohu (Nu 10, 35; Žalm 3, 8; Žalm 7, 7; Žalm 9, 20; Žalm 10, 12; Žalm 17, 13 atd.).

Vykupitel povstane nad prachem. Co je to prach? Jaký je rozdíl mezi prachem a hlínou? Hlína je vlhká, a proto drží pohromadě, takže z ní může být vytvořena nádoba a dokonce i člověk. I hlína se však mění v prach, když z ní zmizí všecka voda, která byla v suchých krajích Blízkého Východu vždycky považována za něco životodárného. Jakmile odejde všecka vláha, i člověk se vrací do prachu (Gn 3, 19). Prach je obrazně místo, kde bydlí mrtví, a to nejen hrob, nýbrž i říše mrtvých, podsvětí (srov. Iz 26, 19).

Ale nad tímto prachem, rozpadem a zánikem, nad nicotou a marností se postaví Vykupitel. Každému křesťanu je jistě jasné, že je to výhled k velikonočnímu vítězství Kristovu. Ale zároveň i k tomu, co se nám říká ve Zj 20 - o vzkříšení všech k soudu. To má na mysli Izajáš, když volá: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu!" (Iz 26, 19).

Ale hebrejské slůvko jakúm lze přeložit nejen jako „povstane", ale i jako „povstává" a předložku al jako „nad" i „proti" Pak to znamená, že živý Vykupitel povstává proti prachu, proti říši mrtvých, proti smrti a nicotě a bere nás už nyní s sebou do tohoto boje proti smrti a tak vede do života. V takovém duchovním boji stál Jób a osvědčil se v něm. A do tohoto, Jóbova i našeho boje, v němž je od Velikonoc vítězství zcela jisté, nás náš Vykupitel povolává. Jde tedy jen o jedno: Nevzdat to, i když k tomu všichni falešní přátelé radí, nezběhnout, neztratit naději, vědět, že náš Vykupitel je živ a že se jako poslední postaví i nad naším prachem. Vědět o tom je výsada a radost, základ naděje a dobré poselství, evangelium. Dělme se o ně se všemi, kdo se ještě trápí a hrozí, protože už se sami rozpoznali jako prach, ale ještě nepoznali, že se nad ním náš Vykupitel postaví, ba že už proti prachu povstal a zvítězil.

Z knihy Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.