Zasaď semeno

Řekl: „Během uplynulých čtyřiadvaceti hodin jsme naslouchali nadaným mužům a ženám. Podnítilo nás to k tomu, abychom v našich firmách i v osobním životě usilovali o změnu. Nyní však máme pouze hrstku semínek. Pokud je nezasadíme, nikdy nevzejdou."

Měl pravdu. Já osobně bych seděl na semináři celý den třeba jen kvůli jedinému dobrému nápadu. Problémem mnohých z nás je, že můžeme odejít s poznámkovým blokem plným nápadů, ale ve svém srdci víme, že se ty nápady nikdy neuskuteční, protože jakmile se¬minář skončí a my se vrátíme k tlaku všedního života, už se k nim nikdy nedostaneme.

Řečník potom vytáhl stolek, na němž byly vyrovnány desítky hliněných květináčků. Vedle stolku stál pytel s hlínou a řečník držel v ruce hrst semen. Potom požádal všechny delegáty, aby přišli k němu dopředu a vzali si květináč, trochu hlíny a jedno semínko. Vysvětloval, že pokud chceme vidět, jak naše vize roste, musíme splnit tři podmínky. Nejprve je třeba mít semeno, pak je musíme skutečně zasadit a za třetí pomůže, když si vzpomeneme a občas je také zalijeme!

Udělám to potom

Delegáti přicházeli jeden za druhým a zasazovali semeno. (Pokud si vzpomněli na třetí pokyn a občas je trochu zalili, mají už touhle dobou dospělou rostlinu.) Jeden muž se však držel zpátky. Je pravda, že si vyzvedl květináček, a také jsem viděl, že si do něj nabral trochu hlíny. Byl jsem svědkem toho, že mu řečník podal semínko. On ho ale strčil do kapsy. Možná si nechtěl ušpinit ruce, možná že ta procedura byla pod jeho důstojnost. Ale spíše si asi řekl: „Udělám to potom." Z místnosti vyšlo čtyřicet lidí, kteří zrovna zasadili svůj sen - a jeden, který svůj sen nechal v kapse.

Během uplynulých pětadvaceti let jsem se setkal s bezpočtem mužů a žen, kteří měli nějakou vizi. Tito lidé snili o skvělé kariéře, o uplatnění v daném oboru, o vlastní firmě. Je vzrušující být ve společnosti těchto lidí. Vždyť oni změní svět! A přesto tak málo vizí vůbec dostane příležitost selhat, natož uspět.

Miliardové značky

Některá slova jsou ve všech jazycích okamžitě pochopitelná. Slovo ,taxi' můžete zavolat v New Yorku na Kennedyho letišti, na ulici Entebbe v Ugandě i na Rudém náměstí v Moskvě. Nemusíte umět španělsky, čínsky ani italsky, ale vyslovte ,hotel', a někdo v Madridu, Pekingu nebo v Římě už vám ukáže správný směr. K tomuto seznamu teď přibyla některá nová slova. Říká se jim ,miliardové značky'. Jednou z nich je ,McDonald's'.

Jak ale vlastně McDonaldův příběh začal? Oficiální verze mluví o tom, že všechno začalo u muže jménem Ray Kroc, který stál u stáku s hamburgery ve město Fresno v Kalifornii a snil o tom, že jednoho dne bude tento výrobek prodávat po celých Spojených státech. To však není pravda - sny vám nevystaví licenci, jinak by tu pro samé licence už dávno nebylo k hnutí. Ne, všechno začalo až ve chvíli, kdy Kroc někam zatelefonoval. Doslova zvedl sluchátko a zeptal se, kolik by stálo, kdyby si koupil nějaké housky a hovězí maso. Začalo to tehdy, když... začal. Čínské přísloví praví: „I pouť dlouhá tisíc mil začíná jediným krokem."

Neplatí to jen o světě obchodu. Téměř každý člověk, s nímž se setkáte, má nějaký sen. Často si povídám s lidmi a ti mi říkají, že jednoho dne napíší knihu, naučí se cizí jazyk, začnou sportovat nebo budou trávit více času se svou rodinou. Všechny ty sny jsou reálné a upřímné. A přesto jen málo z těch snů bude někdy „chyceno" - málokterý se uskuteční. Jestliže sny jsou naší nadějí a začátek je klíčem, co nám tedy brání začít, přivést své vize na svět?

Jak jsem to mohl zvládnout?

Většinou udáváme jako hlavní důvod „čas". Říkáme: „Kdybych tak měl více času...", nebo „až budu v důchodu, naučím se malovat", anebo „až mě povýší, budu mít víc času na tebe a na děti". Fascinující na tom je, že když máme najednou „více času", rychle jej něco zabere. Celé roky nám slibovali asistenta - muže nebo ženu, kteří z našich beder sejmou veškeré papírování, takže se budeme moci vrátit k tomu, co naši firmu kdysi na počátku dovedlo k úspěchu. A najednou se takový člověk objeví. Máme teď čas na to, abychom uskutečnili své vize? Sotva. „Nový čas", který jste teď získali, jako by cosi pohltilo. Je těžké najít přesnou příčinu - život je prostě nějak moc uspěchaný. V duchu si říkáme, jak jen jsme to předtím mohli zvládnout.

Mechanický zametač

A tak se začneme pídit po přístrojích „na úsporu času". Měla vaše prababička myčku nádobí, mrazák velikosti menší márnice, e-mail nebo nějaké další z nesčíslných zařízení „na úsporu času", které vlastníte vy? A fungují vám? Máte více času než měla ona? U nás doma trávíme většinu času tím, že vozíme naše přístroje „na úsporu času" do opraven nebo pracujeme, abychom mohli platit pojistné a ony si mohly v klidu hučet. Onehdy se nám někdo snažil prodat mechanický zametač koberců, abychom nemuseli každý den vytahovat vysavač. Už jsme si ho téměř koupili, když vtom jsme si uvědomili, že jsme si vysavač kupovali proto, abychom nemuseli každý den vytahovat mechanický zametač.

Málokdy se setkám s lidmi, kteří mi řeknou, že mají spoustu času. Ať už jde o ředitele firmy, rodiče samoživitele, pekaře, studenta nebo zdravotní sestřičku, lidé používají slovní obraty jako: „Jsem uštvaná" nebo „den prostě nemá dost hodin". Zastavme se na chvilku u těchto slov. Každý den má přesně stejný počet minut - 1 440. Kolik minut byste chtěli mít k dispozici? Představte si, že bych mohl mávnout kouzelným proutkem a dát vám třicet - nebo šedesát - minut navíc. Kolik minut byste potřebovali, abyste se necítili být pod tlakem?

Čas nelze uspořit - jen strávit

Občas mě někdo požádá, zda bych mohl vést kurzy o nakládání s časem - o časovém managementu. Já ale odmítám vést takový tradiční kurz, protože vím, že i kdybych uměl „stvořit" pro tyto vytížené podnikatele jednu hodinu denně navíc, nakonec by jim to stejně nepomohlo. Jenom by ho vyplnili větším množstvím staré známé horečné aktivity. A odmítám také hovořit o „úspoře času", protože čas se nedá uspořit. Čas můžete jen strávit. Když lidé řeknou „ušetřil jsem hodinu času", řeknu jim, ať ji vytáhnou a ukážou mi ji. Ne, máme-li zachytit své sny, musíme se nějakým způsobem naučit dělat to v omezeném časovém prostoru, který nám byl dán. Pravda je ta¬ková, že všichni chtějí více času, ale všichni mají veškerý čas, který je k dispozici. Je to něco, čeho má nejchudší žebrák na ulicích Kalkaty i nejmocnější člověk na světě přesně stejné množství. Každý muž, žena i dítě začínají každý nový den s pytlem naplněným l 440 minutami.

Až někdy jindy...

Brzy poté, co jsme se s Dianne vzali, se nám někdo vloupal do bytu. Ať už k nám domů té červnové noci vnikl kdokoli, choval se, mírně řečeno, ohleduplně. Nic nám tam nezničil, moc toho nepobral a dokonce nás ani neprobudil. Vlastně nám to chvíli trvalo, než nám došlo, že nám kdosi z našeho skrovného majetku něco ukradl. Při snídani jsem se Dianne zeptal: „Kolik je hodin?" Odpověděla: „Na skříňce jsou hodiny." Jenomže nebyly. Zrovna tak nebylo na stole u dveří rádio a na příborníku dva mosazné svícny. Zloděj nás o ty věci v tichosti připravil - bez našeho vědomí nám je doslova vyfoukl pod nosem.

Úderem půlnoci, jakmile se pytel naplněný minutami nového dne ocitne vedle naší postele, začne zloděj času jednat. Toto škodolibé stvoření nás okrade o čas, který bychom mohli strávit s rodinou, obere nás o příležitost postoupit v práci nebo složit zkoušku.

Jmenuje se „Jindy" a svůj život zasvětil tomu, aby lidem kradl jejich čas a vize. Vždycky, když potká někoho, kdo má nějakou naději, cíl, nápad nebo sen, utrousí: „Výborně. Ale ne dneska. Dnes bys měl umýt auto, dojít si na kontrolu k zubaři nebo konečně vyřídit tu cedulku s nápisem ,volat Cliva', která ti už půl roku leží na psacím stole."

A když se ráno probudíte, už bude stát vedle postele a klást vám na srdce, abyste se ucházeli o nové zaměstnání, udělali něco s dluhy, které vás ničí, vyřídili telefonát, který by mohl dát nový směr vašemu podnikání, nebo začít napravovat pokažený vztah v příbuzenstvu, ale každopádně na vás bude naléhat, abyste se nejprve chopili nějakého jiného úkolu. Povede vás sice, abyste na svém snu pracovali - ale až někdy jindy.

Každodenní souboj

Nikdo z nás nemá naději spatřit, jak se naše sny stávají skutečností, dokud s tímto stvořením pořádně nezatočíme. Jeho moc spočívá v jeho tajném konání. Porazíte ho v okamžiku, kdy ho odhalíte. Chcete-li lapit svůj sen a uskutečnit ho, začněte dnes. Bez ohledu na to, jak malý krok směrem k svému cíli uděláte - začněte. Pokud se vám úkol zdá příliš velký, pak si ho rozdělte a začněte pracovat na nějaké menší části.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se pokoušel napsat svoji první knihu. Vydavatel mi sdělil, že má obsahovat 65 000 slov. „Myslím, že ani 65 000 slov neznám!" zareagoval jsem tehdy. Několik týdnů jsem vždy jen civěl na smlouvu o napsání knihy a pak jsem se hbitě pustil do něčeho jiného. Najednou jsem zjistil, že se zabývám věcmi, kterým jsem se s úspěchem po léta vyhýbal. Zničehonic se mi zdály nějak naléhavé. Rovnal jsem si knihy na policích a dělal jsem si pořádek v psacím stole. A pak jsem si jednoho dne uvědomil, že to byl právě zloděj času, který na mě naléhal, abych odkládal úkol napsat první stránku. V tom okamžiku, kdy jsem ho odhalil, nade mnou ztratil moc a já jsem se rozhodl, že začnu. Sedl jsem si ke stolu, nedbal jsem na telefon, který zrovna začal vyzvánět, a napsal jsem deset názvů kapitol. Jenom to - deset řádků na papíře formátu A4. A příštího dne jsem napsal dvě strany první kapitoly.

A pak mi vydavatelství poslalo výtisk knihy Milovat proti všem předpokladům a já jej najednou držel v ruce. Napsal jsem knihu. Byl to sen a z Boží milosti jsem ho uskutečnil. Od té doby byly mé knihy přeloženy do více než deseti jazyků a prodávají se po celém světě. Téměř každý týden mi někdo napíše, že některá z těch knížek změnila jeho život. A všechno to začalo knihou Milovat proti všem předpokladům. Napsat tu knihu však pro mě znamenalo pouštět se každý den do boje s „Jindy". Stačilo málo, a připravil mě o ni. Vlastně mě téměř donutil, abych ji vyměnil za uklizenou kancelář.

Z knihy Roba Parsonse „K jádru úspěchu". Vydalo nakladatelství Návrat domů.