Ze života hmyzu

Podle německé studie v časopisu Plos One ubylo za posledních dvacet sedm let 75 procent létajícího hmyzu. Britská společnost RSPB uvádí, že od sedmdesátých let ubylo 50 procent hmyzu, zatímco studie v Science tvrdí, že u dvou třetin sledovaných populací hmyzu poklesla početnost v průměru asi na polovinu.

Jak je možné, že se čísla tolik liší?

Ona vyjadřují pokaždé něco jiného. Němci sledovali biomasu, tedy objem létajícího hmyzu. RSPB hovoří o hmyzu obecně, poslední studie shrnuje výsledky sledování populací vybraných druhů. Klíčové je, že pokles je vždy velmi výrazný a dlouhodobý, což je podstatné, protože velké rozdíly v početnosti mezi roky mohou být u hmyzu způsobeny třeba jen počasím. Dále záleží, k jakému období pokles vztahujete, jakou skupinu a kde sledujete. Němci zkoumali maloplošná chráněná území, která nejspíš odrážejí situaci v běžné krajině. Jsou příliš malá, než aby rozmanitost hmyzu mohla udržet. Kdyby zkoumali národní parky, pokles by snad nebyl tak dramatický.

O úbytku hmyzu se ví již dlouho, proč byla německá studie průlomová?

Úbytek druhové rozmanitosti je hlavně díky sběratelům hmyzu dobře doložen a kvantifikován. Němci ale byli poprvé schopni kvantifikovat úbytek celkové biomasy létajícího hmyzu. Ten tvoří významnou část veškerého hmyzu, takže je to potvrzení trendů, které ukazovalo například sledování denních motýlů. Ti představují malinký výsek hmyzího bohatství, u nás jich je kolem stovky druhů, kdežto naše druhy hmyzu počítáme v nižších desítkách tisíc. Neměli jsme proto jistotu, jestli třeba mouchy postihlo to samé co motýly. Teď ji máme. A víme, že hmyz mizí jako celek, protože úbytek vzácných druhů není vyvážen nárůstem početnosti běžných druhů. Ty často ubývají také.

Ubývá hmyzu celosvětově, nebo pouze v některých oblastech?

Hlavní příčinou úbytku jsou změny krajiny způsobené intenzifikací zemědělství a lesnictví. Hmyz proto bude ubývat všude, kde k těmto změnám došlo nebo dochází. A leckde to může být horší než v Evropě. Tady šly změny postupně, mnoho set až tisíc let. Evropa se navíc snaží udržet a podporovat menší farmy. Nejdrastičtější bude pokles tam, kde z divočiny skočí rovnou na velkoplošné, intenzivní zemědělství. Příkladem mohou být palmové plantáže na Borneu, kde změna z deštného pralesa proběhla velmi rychle.

Nicméně jsou místa, kde biodiverzita přežívá lépe. Například taková, kam se lidé špatně dostanou, a už vůbec tam nemohou použít techniku. Třeba vysoké hory s prudkými svahy. Těch je dost na jihu Evropy, proto tam došlo k podstatně nižšímu úbytku motýlů než jinde v Evropě.

Jak je na tom Česko?

Česko je na tom zřejmě dost špatně. Jsme málo hornatá země, máme za sebou násilnou kolektivizaci a vyhnání velké části obyvatelstva. Obojí přetrhalo náš vztah k půdě, průměrná velikost farem je největší v Evropě, naše lesnictví je silně unifikované, na přírodu ohledy prakticky nebere. Nemáme údaje k úbytku biomasy, ale úbytek druhů je velmi podobný situaci v Německu. Za poslední jedno až dvě století jsme přišli asi o 5-10 procent druhového bohatství hmyzu, tedy 1500 až 3000 druhů. To je úroveň celého státu, na které to vypadá relativně dobře, protože do takové statistky se nedostanou druhy, které sice zmizely z většiny území státu, ale ještě přežívají někde třeba na posledním místě. Na lokální úrovni je situace mnohem horší. Například z vltavského kaňonu mezi Budějovicemi a Krumlovem zmizela za posledních asi sto let polovina druhů denních motýlů. A to je kaňon Vltavy i dnes jedním z přírodně nejbohatších míst jižních Čech!

Kde je situace nejhorší?

Ukázkou krajiny, kde se hmyzu opravdu nedaří, jsou zcela zorněné roviny nížin, možná překvapivě ale také třeba Vysočina. Není dost teplá na to, aby se tam organismy udržely i v neoptimálních podmínkách, a zároveň není dostat kopcovitá, aby alespoň někam bylo nemožné zajet traktorem. Krajina jako celek je intenzivně využívaná, tvoří ji hlavně smrkové plantáže a pole. Případné louky a pastviny mají většinu roku trávník jako golfové hřiště, což hmyzu také nepomáhá. Esteticky snad má tamní krajina něco do sebe, hmyzu se v ní však příliš nedaří. Naopak třeba severní Čechy jsou na tom s přírodou relativně lépe. Částečně i díky dolům a výsypkám, kde přežívají organismy, které jsme odjinud z krajiny vytlačili.

Vrátíme-li se zpět k německé studii, můžete vysvětlit, proč hmyz mizí?

Hmyz je velice citlivý na podobu krajiny. Jedním z problémů je velikost zrna v krajinné mozaice. V krajině „přírodní“ bývá krajinné zrno jemné, podobné to bylo i v krajině tradičně zemědělsky obhospodařované. Jednotlivá miniaturní políčka byla často oddělena stromy, v krajině bylo mnoho rozptýlené vegetace, na loukách rostly stromy, v lese zase bylo mnoho světlin bez stromů, často nebylo jasné, kde končí les a začíná louka. Přechody byly postupné, vše se navzájem prolínalo. Dnes jsou hranice jasně definované, tvrdé, pole jsou uniformní a obrovská, stejně jsou na tom i lesy a většina luk. Pokud vám k životu stačí smrkový les nebo běžná louka, kde roste pár druhů trav a pampelišky, daří se vám skvěle. Běda však, když potřebujete zdrojů víc. Nemusely z krajiny zmizet, ale jsou od sebe tak daleko, že je nemáte šanci využít.

Představte si, že jste housenka. Živíte se třeba kostřavou, která roste na krátkostébelném trávníku. Po jídle se potřebujete vyhřát na holé půdě, aby vám to dobře trávilo. A když se jdete zakuklit, potřebujete vysokou trávu, aby se v ní kukla schovala. Jako motýl budete potřebovat květy, ale poblíž nějaké křoví a stromy, abyste se měla kde schovat před větrem nebo horkem. K životu tedy potřebujete holou půdu, krátkostébelný a dlouhostébelný trávník, louku, kde stále něco kvete, a pak taky křoviny a stromy. A teď si stoupněte na libovolný bod v běžné krajině a pokuste se ty zdroje najít. Tak, aby nebyly dál než pár metrů od sebe — housenka totiž moc neběhá, mnozí motýli také nelétají daleko. Hmyzu vyhovuje velmi jemně strukturovaná krajina, ta dnes ale prakticky neexistuje.

Jako hlavní důvod tedy vidíte špatné zacházení s krajinou?

Ano, jednoznačně. Každý si může prohlédnout, jak vypadala místa, která zná, ještě v 50. letech minulého století na leteckých mapách na adrese kontaminace.cenia.cz. A ještě mnohem zajímavější jsou snímky z 30. let. Krajina byla velmi intenzivně využívaná, živila dokonce více lidí než dnes. Ale často ji tvořila jemná mozaika, v níž vedle sebe žily dnes velmi ohrožené druhy, které se už nemají šanci potkat. Uprostřed dnešních lánů někde na jihu Moravy byly obdélníčky polí oddělené mezemi, kde mohl běhat třeba stepní střevlík uherský, který dnes u nás žije jen na Pálavě a Pouzdřanské stepi. V ovocných stromech na mezích nebo v řadách hlavatých vrb kolem potoků u stejného pole žil brouk páchník a hnízdil třeba mandelík krásný, příbuzný ledňáčků a vlh, kterého dnes potkáte nejblíže v Maďarsku. Lesy byly řídké a pásly se v nich koně a krávy.

Po druhé světové válce jsme volně pobíhající domácí zvířata zavřeli do stájí na ohraničené pastviny. Rozorali jsme meze a mnoho luk a pastvin a vytvořili obrovské lány. Proces to byl dlouhodobý, ale po 2. světové válce vrcholil. Krajinná mozaika zhrubla a velké množství hmyzu a dalších živočichů i rostlin si s tím neumí poradit. Podobný efekt jako u nás kolektivizace měla společná zemědělská politika v západních evropských zemích. Změny tam však nebyly prosazovány násilím, takže nebyly tak drastické.

Do krajiny člověk zasahuje už celá staletí, přičemž intenzivně nejméně posledních sedmdesát let. Proč hmyzu ubývá masivně až nyní?

Změny krajiny byly velmi rychlé, ale příroda na ně reaguje postupně. Krajinu jsme převedli na intenzivně obdělávané lány a plantážové lesy v 50. - 60. letech. K tomu připočtěte všechny ty meliorace, kanalizace vodních toků… Důsledky vidíme až dnes. A i kdybychom krajinu dokonale zakonzervovali v současné podobě, její přírodní rozmanitost bude ještě nějaký čas klesat. Takže pokud tu chceme mít alespoň to, co tu dnes je, musíme její stav začít zlepšovat.

Jak se projevuje úbytek hmyzu na krajině?

Je otázka, jak dlouho mohou ubývat desítky procent hmyzí biomasy za dekádu, aniž by se to zásadním způsobem neprojevilo na fungování krajiny, organismech, které se hmyzem živí, i na produktivitě zemědělství. Ubývá ptáků a dalších druhů v potravním řetězci. Příroda může přestat poskytovat služby, které jsou zdarma a bereme je jako dané. Už dnes jsou leckde problémy s opylováním. A nevíme, jak se ochuzený systém bude chovat. Z organismů, které dříve nijak nevadily, se mohou v ochuzené krajině stát škůdci, protože jsme je zbavili nepřátel. Úbytek hmyzu je varování před tím, co s krajinou děláme.

Rozhovor s Lukášem Čížkem připravila Veronika Gregušová, Sedmá generace (redakčně kráceno).