Zemdlenému sílu

Někteří jsou hotovi Bohu vyčítat, žehrat a bědovat. Jiní jdou hlouběji. Ptají se, zda na ně Bůh nezanevřel, třeba pro nějaký vážný hřích, zda je nezavrhl.

Izajáš 40, 27 ukazuje, že Izrael v babylonském zajetí byl v podobné situaci. Trápil se nad Božím mlčením, Je to jako dnes: Když nějaký člověk ve velkém trápení zůstává bez Boží pomoci, vnucuje se mu otázka: Je vůbec Bůh? Je milosrdný? Není nakonec docela jiný, než se říká? A tak v člověku rostou úzkosti a pochybnosti. Třeba jste něco podobného už sami zažili. Prorok výstižně říká: „Proč říkáš, Iákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: ,Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?"

Ale na tuto otázku také prorok hned odpovídá: Cožpak nevíš?

Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze" (Iz 40, 28). Krátce se nad touto prorockou odpovědí zamysleme. Zdůrazňují se tu tři věci:

Hospodin je Bůh, který všecko sám stvořil, a proto má nade vším moc a na všecko stačí. Nic se mu nevymklo z rukou.

On neustává ani nezemdlívá, neodešel si odpočinout, jako si třeba chodil odpočinout nebo dokonce na čas uvázl v podsvětí známý kenaanský bůh Baal. Dobu sucha totiž Kenaanci vysvětlovali tím, že jejich bůh - dešťodárce byl na čas přemožen svým nepřítelem, bohem smrti a sucha Mótem. Proto je Baala třeba na začátku doby dešťů probudit či přímo přivolat z podsvětí, aby zase dodal oživující vláhu. Ne tak Hospodin. Tomu nedošly síly k dalšímu zasahování do světa ani do lidských srdcí ani do běhu dějin. On nedřímá a nespí, a tak tu na zemi nejsme sami.

Jeho moudrost však nemůže být vystižena. Je jiná než ta naše, daleko přesahuje všecky naše představy. Izajáš o tom píše: Hospodin říká: Mé úmysly nejsou (jako) úmysly vaše, vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše" Oz 55, 8-9).

To je pro nás veliké napomenutí, abychom nepodrobovali Boha svým představám a přáním a stále znovu se ptali po jeho vůli, kterou my lidé poznáváme vždycky jen částečně (1 K 13, 9.12). Jestliže nám Bůh nepomáhá tak, jak si přejeme a představujeme, je možné, že nám pomáhá, či možná přesněji, že o nás pečuje jinak, než si zatím umíme představit.

My si obvykle myslíme, že Boží pomoc musí mít podobu změny poměrů a vnějších okolností našeho života, zdraví, hmotného zajištění a podobně. Jistě má Bůh i to vše ve své moci. Jestliže však tyto okolnosti přes všecky naše prosby nemění, zdaleka to ještě neznamená, že nám pomáhat nechce, ale může to znamenat, že má v úmyslu pomoci nebo pomáhat nám jinak. Jak? - To líčí další verš: „On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému" Oz 40, 29). Tak to čteme v Ekumenickém překladu. Namísto aby tedy Bůh měnil vnější okolnosti, mění náš vztah k těmto okolnostem. Dává nám sílu je unést, a tak je s jeho vnitřní pomocí překonat; mohli bychom říci proměnit zevnitř. Ale ten verš je významově bohatý, takže se na něj podívejme blíž.

V hebrejštině je užito participia, tj. příčestí „dávající". Taková vazba, kdy je sloveso nahrazeno příčestím, vyjadřuje v hebrejštině trvalost děje. Bůh je tedy ten, kdo nejen včera či nejen dnes, ale trvale a vždy znovu dává sílu těm, kdo ho o ni prosí. To je veliké zaslíbení.

Ale pozor, ono je to zároveň veliké napomenutí. My si totiž často libujeme ve vlastní síle a chceme všecko dokázat sami. A když se to nedaří, začneme si libovat ve vlastní slabosti, jen abychom mohli zůstat soběstřední, abychom tím vzbuzovali soucit, pozornost, lidský zájem o sebe sama. Ale za tím vším je hledání pomoci od lidí, která pak nejednou brzdí a oslabuje účinnou vnitřní pomoc Boží.

O Boží pomoc je třeba opravdu stát. Bůh pomáhá unaveným na konci lidských sil, jako byl třeba Izrael v zajetí a jako je člověk v bezvýchodném labyrintu vin, v poutech osudovosti, v zajetí hříchu, když se to vše marné pokoušel překonat, a je znavený až do zoufalství. Bůh je nám nejblíž, když jsme na dně. To bychom si měli připomínat právě tehdy, když se nám zdá, že už jsme opravdu na dně.

Bůh takovým lidem, kteří zakusili vlastní bezmocnost a ztracenost, pomáhá tím, že jim dává novou sílu. Podle hebrejského znění je doslova vyztužuje, zpevňuje jejich nitro. Nejdřív jejich nitro, tedy to, co je v nich, a pak teprve přijde na řadu i to, co je kolem nich. Tak Bůh činí z lidí bezmocných lidi pevné, ze slabých silné, z úzkostlivých statečné, kteří jsou nejen schopni unést své nesnáze, ale dokonce i pomáhat druhým. Příběh proroka Elijáše ukazuje, jak tomuto člověku, znavenému a na konci sil, Bůh pomohl: Dal mu nový úkol. To je to pravé. Do slabosti a nemohoucnosti se hroutí většinou ten, kdo se cítí bez úkolu, bez cíle a beze smyslu. Často to bývá někdo, kdo nové úkoly odmítá, protože chce, aby Bůh nejdříve splnil jeho požadavky. Nejčastěji je to požadavek vlastní síly a jistoty, aby se v nich mohl radovat. Ale tím - a v tom je právě to čertovo kopyto - se neradoval v Hospodinu samém. To prozrazuje, že v duši takového člověka je skryto zrnko vzdoru proti Bohu. A to vše právě Bůh sám léčí a překonává novým úkolem.

Možná že leckteré trápení v našem životě vzniklo z toho, že jsme si umínili, jak nám Bůh má pomoci, ale po našem; trvali na tom a prosili ho, třeba i vytrvale a horlivě, ale bez dovětku z Ježíšovy getsemanské modlitby: „Odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš" (Mk 14, 36). Namísto o Boží sílu k nesení jsme prosili o pomoc po svém.

A přece je z této slepé uličky docela prosté východisko: odevzdávat Bohu nejen svá trápení, úzkosti, bolesti a nemohoucnost, ale i svá přání a své představy o jeho pomoci. Prosit tedy především o to, aby s tím, v čem vězíme, udělal to, co je dobré podle jeho vůle.

Ale tu mi možná namítnete - a přiznávám, že zcela právem -, že my něco takového přece nedokážeme. Sami ze sebe jistě ne. Ale za pomoci Ducha svatého jistě ano. Bůh nám svým Duchem pomáhá v boji proti sobě samým. A tento Duch je zaslíben všem, kdo o něj prosí. Tak je to vlastně zase naše chyba, když si žádáme nejdřív změny zvenku a neprosíme o Ducha svatého na prvním místě. Modlitba z Ducha a v Duchu je v podstatě Ježíšova modlitba v Getsemane.

Ale co s námi udělá Duch svatý, bude-li nám darován? Otevře nám oči pro příběh a dílo Ježíše Krista, abychom se to vše od něho začali učit. On musel nést mnoho těžkých věcí, které na něho stále doléhaly. A přece nikdy nemyslel nejdřív na sebe, nýbrž na druhé, pro které sem přišel. Jeho nesobecká obětavost vyústila až do oběti vlastního života. Ale právě mocí této oběti Bůh vše obracel a obrací k dobrému.

Obrazným způsobem to říká i závěr kapitoly: Staří i mladí ustávají, umdlévají a klesají. Ti však, kdo právě ve svých nesnázích skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly. Povstávají ze své mdloby a bídy jako Fénix z popela, vznášejí se výš k Bohu a běží po jeho cestě bez únavy. Po té cestě, kterou před nimi prošel Ježíš Kristus a na kterou je nyní bere s sebou.

Z knihy Jana Hellera Stezka ve skalách. Vydalo nakladatelství Kalich.