Zklamaný perfekcionista

Pokud možno nekuřák, abstinent, štíhlý, 170 až 180 cm, hodně vlasů, chlupatá prsa ne, inteligentní, čestný a důvěryhodný, se smyslem pro humor, který dovede vyjadřovat své city, je jemný, něžný, s pochopením pro emancipaci, velkorysý, povzbudivý a nápomocný druhým, vyrovnaný a nesobecký, finančně zajištěný, pečuje o své zdraví, je čistotný, pořádkumilovný a spolehlivý. Máš-li zájem, napiš na P.O. Box 82533. Prosím, přilož barevnou fotografii z poslední doby a adresu."

Nevím, co si myslíte o tomto seznamovacím inzerátu, který jsem vystřihl z novin. Mně sděluje především jedno: vsadil bych se, o co chcete, že ta modrooká blondýna je prvorozená (nebo možná i jedináček). Neumím si představit, co by tato superperfekcionistka dělala, kdyby jí odpověděl nějaký superman, který by vyhovoval ve všech bodech kromě jednoho - měl by chlupatá prsa! Nebo co by dělala, kdyby ten ubožák chtěl hrát v církevním softbalovém týmu („kromě kolektivních sportů", pozor!). Můžeme jen doufat, že by byla ochotná v některých bodech přece jen učinit ústupky. Pokud ne, je velmi pravděpodobné, že naše modrooká blondýna bude stárnout sama a čekat, že snad jednou zavolá pan Dokonalý.
Maličkosti dokážou dohnat perfekcionisty k šílenství

Důvodem, proč jsem si jistý, že výše uvedený inzerát podala prvorozená žena nebo jedináček, je skutečnost, že jde o klasický příklad toho druhu očekávám a požadavků, které v životě uplatňuje perfekcionista. Kdybych měl vybrat jedno slovo, které nejlépe charakterizuje prvorozené a jedináčky, určitě bych zvolil perfekcionismus. Jako by v nich pracovaly nějaké vnitřní síly, které lze jen těžko ovládat. Alespoň to tak pozoruji u naší dcery Holly. Přísahal jsem, že nikdy nedopustím, aby moje prvorozená padla do perfekcionistické pasti. Oba se Sande jsme se tomu usilovně snažili zabránit, ale jasného znamení se nám dostalo už tehdy, když jsme vzali osmnáctiměsíční Holly na výlet do Kalifornie. Holly byla poprvé v životě na pláži a začala objevovat písek. Přibatolila se k nám a ukazovala prstík, na který se jí přilepila tři nebo čtyři zrnka písku.

„Ga, ga," zafňukala, a bylo jasné, že se jí nelíbí, že je špinavá, a je zvědavá, co s tím uděláme.

Odolal jsem pokušení dát jí malou otcovskou lekci typu: „Ano, Holly, to je normální. Když jsi na pláži, obvykle se ti někde na těle přilepí písek." Ale měl jsem si uvědomit, že už v osmnácti měsících se u ní objevovaly rysy nefalšovaného perfekcionisty. Nyní, ve svých čtrnácti, se jím už definitivně stala. Navzdory našim snahám ji povzbuzovat a podporovat a nehledat na ní chyby a nedostatky, Holly touží po dokonalosti. Když není v životě všechno přesně, jak má být, je zklamaná a někdy i podrážděná. Perfekcionisty trápí spíš drobnosti než velké věci. Drobnosti jako pár zrnek písku, skvrna na papíře nebo odjezd o dvě minuty později, to jsou věci, které dohánějí perfekcionisty k šílenství.

Mohou být lajdačí perfekcionisté?

Jsem si vědom, že hodně riskuji, když tvrdím, že všichni prvorození a jedináčci jsou perfekcionisté, a mí kritikové se mě často snaží uvést do rozpaků příklady, které jsou s mým tvrzením zdánlivě v rozporu: „To neznáte mého manžela Jakuba. Je jedináček, a přitom hrozný nepořádník. Jediná věc, kterou dělá opravdu perfektně, je nepořádek."

„To byste měl žít s mojí ženou Nikolou. Je prvorozená, ale jediný způsob, jak ji mohu někam dostat včas, je sdělit jí, že tam máme být o půl hodiny až hodinu dřív, než je skutečnost."

Přesto dál tvrdím, že Jakub i Nikola jsou téměř jistě perfekcionisté. Avšak jsou to typy, které se snaží svůj perfekcionismus tamaskovat tím, že se chovají jinak, než by chtěli. Patří do vybrané, ale nešťastné skupiny takzvaných zklamaných perfekcionistů.

Perfekcionisté procházejí životem se lží: „Můj život má smysl, j když jsem dokonalý." Jestli chcete nést těžké břemeno, vezměte si tohle. Všechno, co perfekcionista dělá, musí být správně. Jakou daň asi musí platit za to, aby přesvědčil sám sebe, že ,jeho život má smysl, jen když je dokonalý"? A když té lži uvěří, připojí se k zástupu zklamaných perfekcionistů, těch pronásledovaných duší, které nenávidí chyby a nedostatky, ale přesto s nimi musí žít. Zklamaní perfekcionisté možná jednají v rozporu se svou přirozeností - například mohou být nepořádní - ale to všechno je jen zástěrka, která má skrýt jejich zklamání z nedokonalosti života.

Je zajímavé, že koktaví lidé jsou většinou prvorození. Když oslovíte koktavého, obvykle hovoříte s prvorozeným. Strach z toho, že udělá chybu, je tak velký, že je překážkou jeho přirozené schopnosti mluvit. Protože má strach, že udělá chybu, co udělá? Udělá chybu.

Perfekcionisté zaostávají s prací

Mnozí zklamaní perfekcionisté mají potíže s časem. Jsou to mistři v odkládání práce na později, kteří kousek něčeho udělají a pak od toho utečou. Mohou jednat dvojím způsobem. Buď jsou přehnaně aktivní, pak si na ně dávejte pozor - klidně vás převálcují, jen aby mohli práci dokončit. Nebo jsou pasivní, a pak je těžké je donutit, aby se vůbec pohnuli.

Zároveň mají sklon být dost tvrdohlaví. Přirozeně mají vysoké nároky na svůj vlastní výkon, což znamená, že se mohou zbláznit, když nějaká drobnost nesedí. Dokážou být vzhůru do dvou do rána a hledat deset centů, které jim chybí v součtu. Benjamínkům, jako jsem já, by mohlo chybět několik tisíc, a nevadilo by nám to. Klidně bychom šli spát v deset.

Nedávno jsem měl klienta, který už čtyři roky nepodal daňové přiznání. Proč ho nepodal? Měl totiž tak složitě vypracovaný systém uschovávání a seřazování účtenek a dokladů, že přiznání daně z příjmů se pro něj stalo nadlidským úkolem. V jeho obývacím pokoji stálo několik kempinkových stolků, čistě pokrytých dekoračním papírem, přeplněných úhlednými sloupečky stvrzenek, lístků a paragonů.

Ten muž měl pro sebe vymyšlenou lež. Nalhával si, že musí zachytit každý detail a dělat všechno naprosto přesně. Ale ve skutečnosti se jen zbavoval možnosti radovat se ze života, když si pořád nechával něco přerůstat přes hlavu. A nenapadá mě nic horšího než nechat si přerůstat přes hlavu daňové přiznání. Největším paradoxem je nakonec ještě to, že stát dlužil nějaké peníze jemu!

Tento muž měl kritickou ženu, která ho stále žádala, aby opravoval věci v domácnosti. „Miláčku, kdy opravíš ten opékač topinek?" A on odpověděl: „Neboj se, Alice, udělám to zítra." A jak správně tušíte, zítra ani v dalších dnech opékač opraven nebyl.

Ubohý manžel skončil s tolika nedokončenými úkoly, které ho neustále pronásledovaly, že se nakonec odsoudil k tomu šlapat vodu v bazénu života. Nedokázal se přiblížit k jeho konci - ani mělkému, ani hlubokému. Neuplaval ani jedno tempo, dokázal jedině šlapat vodu.

Samozřejmě že nemůžete šlapat vodu věčně. Dříve či později se budete muset pohnout jedním nebo druhým směrem.

Po několika sezeních jsem ho konečně přiměl, aby řešil své problémy jeden po druhém. Dejme tomu, že opékač topinek opraví v pondělí a v úterý se pustí do dveří. Musel si uvědomit, že nemůže začít projekt B, než dokončí projekt A. To je vždycky klíčový problém každého zklamaného perfekcionisty. Musí dokončit jednu věc a pak se teprve věnovat druhé. Vím, že to zní jednoduše, ale řada lidí si neuvědomuje, že tento základní princip dokáže dělat divy, když se jím člověk řídí. Abych parafrázoval jedno staré přísloví: „Zítra už můžeš být pod drnem - udělej to hned, jedno po druhém."

Perfekcionisté buší do sebe i do druhých

Protože jsou zklamaní perfekcionisté často tvrdohlaví, neústupní a rádi prosazují svou vůli, klidně dokážou říkat lidem bez obalu, co si myslí. A co se stane, když vám někdo otevřeně řekne, co si myslí? Vyhodíte ho. Ztratíte přítele. Ani vaši nepřátelé vám neříkají věci, které by vás urazily.
Když upozorníte zklamaného perfekcionistu, že to přehnal, odpoví: „No tak dobře. Příště si nechám všechno pro sebe. Když se s tím nedokážeš vyrovnat, neřeknu ti nic."

A co se stane pak? Perfekcionista onemocní. Pokud žijete v napětí (vědomém nebo podvědomém), vždycky se toto napětí musí někde nějak ventilovat. Projeví se negativně na některé části vašeho těla. Proto většina z těch, kdo chodí k psychologům, protože mají migrény, žaludeční problémy, bolesti v zádech a podobně, jsou prvorození nebo jedináčci. Jsou to škarohlídi, které trápí kolitida, vředy, tiky v obličeji a bolesti hlavy.

Z knihy Kevina Lemana „Sourozenecké konstelace". Vydalo nakladatelství Portál.