Muž je důležitý

Viděl jsem, jak se Sande svíjí, když se jí při další kontrakci obracel žaludek. „Všechno je v pořádku," povzbuzoval jsem ji a a vzal jsem ji za ruku, která jí bezvládně ležela podél těla.

„V pořádku?!" zčásti vykřikla a zčásti procedila mezi zuby. „Poslyš, kamaráde, všechno bude v pořádku, ale zatím nic v pořádku není."
Sande měla dar vnímat, že právě ona je jediná, kdo v celé místnosti cítí bolest.

V duchu jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby se nám narodil chlapec. V té době jsem rád lovil a rybařil. A také miluji sport. Ale všechny tyhle myšlenky byly náhle smazány, když si Holly prorazila cestu na svět. Držet tu malou holčičku byl ten nejúžasnější zážitek, jaký jsem kdy poznal.

Vzpomínám si, jak jsem si říkal: Je dokonalá. Naprosto dokonalá. Neměnil bych tvar jejích prstů, délku jejího těla a rozhodně ne její pohlaví. Byla prostě ideální.

Sande předtím, než otěhotněla s Holly, dvakrát potratila, což způsobilo, že narození Holly bylo pro nás ještě mimořádnější. Když jsme ji přivezli domů, byl jsem dobře připraven. V domě bylo takové horko jako v sauně. V žádném případě tu moje malá holčička nenastydne!

„Ale nechceme ji tu uvařit, že, drahý?" ptala se přívětivě Sande.

Chvíli mi trvalo, než jsem si na to malé stvoření zvykl. Dětská sestra mi řekla, abych jí podpíral hlavičku, tak jsem vždycky dbal na to, abych ji správně uchopil, a snažil jsem se zaplašit morbidní představu, že kdybych na to zapomněl, hlavička dcerky by upadla do postýlky jako hlava špatně vyrobené panenky.

Začal jsem milovat zrcátka. Asi každých pět minut jsem jedno přiložil k nosu své spící dcerky a na tváři se mi objevil blažený úsměv, když bylo zrcátko zamlžené, což signalizovalo, že dcera je stále naživu.

Moje dcera.

V té době jsem si vůbec neuvědomoval, že tahle holčička rychle vyroste a jednoho dne se mi podívá do očí a melancholickým hlasem plným emocí řekne: „Tati."

Kéž bych dokázal přimět otce, aby zvedli zrak od svého investičního portfolia, vyšli ze svých kanceláří nebo vystoupili ze svých aut a chvíli popřemýšleli o tajemství lásky otce k dceři a dcery k otci. Věřím, že velká část mužova štěstí, významu a naplnění spočívá v tomto vztahu.

To, po čem toužíme, je přímo před námi, ale my hledáme všude možné a míjíme ten vzácný drahokam, který trpělivě čeká, až si ho všimneme.

Teď je řada na mně

Den, kdy Holly - o osmnáct let později - odcházela na vysokoškolskou kolej, mi zlomil srdce. Naložili jsme dvě auta a dvě a půl hodiny jsme jeli do Grove City College, asi třicet kilometrů od Pittsburghu v Pennsylvanii. Ačkoliv byla obě auta plně naložena, vyložena byla během pěti minut, hlavně díky chlapcům, kteří kradmo pohlíželi na Holly a zdálo se, že si kvůli ní vykroutí krk.

Přemýšlel jsem, zda uškrcení studenta kvůli tomu, abych dal najevo, že má dcera je nedotknutelná, by bylo možno kvalifikovat jako sebeobranu. Den jsme strávili tím, že jsme pomáhali Holly zabydlet se v pokoji, setkali jsme se s ostatními rodiči a procházeli se v areálu školy. Nakonec jsem se obrátil na Sande a řekl jí: „Radši bychom měli jet."

„Nemůžeme teď odjet," protestovala Sande. „Ještě jsem Holly neustlala postel."

Připomínám, že jsme Holly vezli na kolej, ne do mateřské školky. Ale dřív, než jsem stačil něco namítnout, na mě Sande vrhla pohled, který pro manžela znamená: „Dej si pohov, chlape."

Jelikož jsem rozvážný člověk, tak jsem si dal pohov.

Za pět minut byla postel ustlaná a už nebyl další důvod tam zůstávat. Poprvé za téměř dvě desetiletí bude jedno z mých dětí bydlet pod jinou střechou. Holly se začala loučit a já jsem se cítil, jako bych měl v krku knedlík.

„Nelučme se tady," požádal jsem Holly. „Pojď s námi k autu."

Doklopýtal jsem na parkoviště a vůbec se mi nelíbilo to, co se tu odehrávalo. Sledoval jsem, jak si Sande s Holly říkají posledních pár slov. Sande Holly něžně objala a sevřela naši osmnáctiletou dceru v náručí, jako by si přála, aby se z ní zase stala malá holčička.

Záměrně jsem si držel odstup, protože jsem se obával, že kdyby se Holly ke mně přiblížila, na místě bych se zhroutil a úplně se zesměšnil tím, že bych řekl: „Neopovažuj se tam vracet." Tiše jsem si říkal: Zůstaň tam, kde jsi.

Jakmile jsem si to řekl, Holly se vymanila z matčina objetí a kráčela ke mně. Objala mě a řekla: „Miluju tě, tati."

Dlouho jsem k sobě Holly tiskl. Začala se ode mě odtahovat, ale nedovolil jsem jí to. Ta symbolika byla až příliš reálná a veškerá má sebeobrana byla úplně marná.

Začal jsem vzlykat.

Holly na mě udiveně pohlédla. „Tati?" Zírala na mě s otevřenými ústy. „Co se děje? Nikdy v životě jsem tě neviděla takhle plakat!"

Sklopil jsem zrak a spatřil jsem, že mé slzy dopadají Holly na čelo. Je legrační, na co myslíte v nejněžnějších okamžicích života. V tomto případě jsem si uvědomil, že Holly má prsa. Ve zlomku vteřiny jsem se myšlenkami vrátil do doby, kdy Holly bylo deset let a kdy jsem šlápl na cosi, co leželo na podlaze.

Zvedl jsem to a udiveně jsem si tu věc prohlížel. Na první pohled to vypadalo jako podprsenka, tak jsem usoudil, že asi patří mé ženě, přestože pro Sande byla zjevně příliš malá. Udiveně a zvědavě jsem tu věc nesl do vedlejšího pokoje a volal jsem na Sande: „Miláčku, co je tohle?"

„To je Hollyina podprsenka."

Znovu jsem se na tu věc podíval a zavrtěl jsem hlavou. „Moje Holly má podprsenku?" Potom jsem se pousmál. „Vypadá to, že jednoho dne vyroste a dostane opravdovou podprsenku."

Držel jsem svou dceru na parkovišti a říkal jsem si: Nemůžeš vyrůst. Pořád je ti deset let. Ne, měříš padesát centimetrů a právě jsem si tě přivezl z porodnice, zapínám topení a každých deset minut kontroluji tvůj dech.

Nemůže to být pravda. Musíme spolu strávit ještě spoustu času. Nejsem připravený na to, že se v sobotu ráno probudím a neuvidím tě sedět u misky s cereáliemi. Dá si ještě někdo kakaové lupínky?

Potom se ozval můj testosteron. Když muži začnou být plni emocí a zadrhává se jim hlas, mají sklon celou situaci ukončit.

„Holly, měla bys jít," řekl jsem, pustil jsem ji a něžně do ní dloubl. Odcházela ode mě přímo, ani se neohlédla.

„Holly, zavolej nám večer!" křikl jsem na ni.

Holly zvedla ruku nad ramena jako politik, který mávl rukou nad nevhodnou otázkou novináře, a zmizela v budově koleje, aniž by se ohlédla.

Pohlédl jsem na Sande a řekl jsem: „Pojeďme odtud." Dvacet minut jsme jeli mlčky, přemýšleli, tesknili. Všechno ve mně křičelo: „Vrať se, Lemane, a odvez odtamtud svou holčičku. Zapomeň na vysokou školu. Ona patří domů."

Naše auto však stále mířilo na sever a my se vraceli k jezeru Chautauqua.

Ten večer jsem žil jen čekáním na telefonát od Holly. Když konečně zvonění přerušilo tísnivé ticho, byl jsem připraven vyřídit si to s každým, kdo by se chtěl zmocnit telefonního sluchátka. Volala Krissy.

„Jenom pět minut," řekl jsem jí. „Bude volat Holly a nechceme blokovat linku."

Krissy pozná, když nejednám příliš racionálně, takže dodržela svůj časový limit. Okamžitě jsem zkontroloval hlasové zprávy, jestli Holly nevolala, když jsem mluvil s Krissy, ale žádná tam nebyla.

Vrátil jsem se do obývacího pokoje a čekal.

„Holly ví, že sleduji večerní zprávy," říkal jsem si. „Možná čeká, až skončí."

Následujícího dne, v pondělí, jsem přišel brzy domů. Jasně, Holly měla včera večer spoustu práce, pomyslel jsem si, ale zavolá dneska večer. Jako bývalý studentský poradce jsem věděl, že by nebylo vhodné, abych jí telefonoval, ale moc jsem se těšil, až zavolá.

Do té doby jsem se nikdy v životě tolik netěšil na zazvonění telefonu, ale toho večera a následujících šest dní pro mě neexistoval sladší - a potom smutnější zvuk.

Telefon zvonil správně, ale ani jednou nevolala Holly. V neděli, sedm dní poté, co jsme Holly odvezli, konečně zavolala. Byl jsem rozrušený, ale říkal jsem si, že se musím ovládat a zůstat chladný, abych ji postrašil. Místo toho jsem ji nechal vyprávět o tom, jaký byl její první týden na škole, jaké je to na koleji a jak je Pittsburgh krásný. Ke konci rozhovoru začala být trochu melancholická. Nemohl jsem si pomoct.

„Holly," řekl jsem. „Musím se tě na něco zeptat. Na co jsi myslela, když jsi minulou neděli od nás odcházela?"

„Tati," řekla -- a okamžitě jsem si všiml, že už neřekla tatínku - „je docela legrační, že se na to ptáš, protože jsem o tom celý týden přemýšlela. Hlavou se mi honilo to, že tatínek s maminkou mě skvěle vychovali a teď už je řada na mně, abych se o sebe postarala."

Teď už je řada na mně. A právě tohle je podstata otcovství - dovolit dětem, aby na ně přišla řada. Největší úspěch, kterého kdy mohu dosáhnout, je připravit další generaci, aby byla schopna převzít zodpovědnost za svůj život. Každá oběť, kterou jsem musel kvůli Holly podstoupit, se v tu chvíli zdála nepodstatná ve srovnání s tím, jaká žena se z ní stala.

Po několika dnech jsem od Holly dostal dopis. Jelikož vím, že bych jej nedokázal přečíst na svém semináři, myslím, že ho mohu vložit do této knihy.

Tati, strašně nerada jsem se s tebou loučila. Netušila jsem, že to pro nás bude tak těžké - obzvlášť pro tebe. Opravdu se mi po tobě moc stýská, tati. Je to zvláštní, v uplynulých dvou týdnech jsem se ti cítila ještě bližší než dřív, protože jsem viděla, jak moc se ti bude stýskat.

Stýská se mi po společných procházkách, po tom, jak jsme spolu četli noviny. Milovala jsem, když jsi byl pořád se mnou, již od časného rána, když jsme seděli v kuchyni a mohli jsme si popovídat o tom, co píší v novinách. Moc se mi líbilo, jak jsi mi podával přílohy „Life" a „Dear Abby" dřív, než jsem o ně stačila požádat. A vsadím se, že tobě se bude stýskat po tom, jak jsem vstoupila do koupelny, zrovna když ses sprchoval!

Děkuji ti za veškerou podporu, tati. Vždycky když ztrácím chuť do práce, vzpomínám, jak jsi chtěl přestat s nějakou prací, ale vždy jsi ji dotáhl do konce. Jsem na tebe a na to, co jsi dokázal, nesmírně pyšná.

Moc tě miluju, tati. Jsi nejlepší otec na světě! Děkuju ti, že jsi mě vychoval. Nikdy nezapomeň, že pro mě tolik znamenáš. Miluju tě!
-- Holly

O několik let později jsem vyprávěl o loučení s Holly na semináři, kterého se Holly náhodou účastnila. Nakonec ke mně Holly přistoupila a řekla: „Víš, že v tom příběhu ještě něco chybí."

„Copak?"

„Víš, proč jsem se neohlédla?" zeptala se.

„Ne. Proč?"

„Protože jsem plakala a nechtěla jsem, abys viděl, jak jsem vyděšená."

Holly věděla, že ji milujeme. Věděla, že má dobrý vklad do začátku. A nyní chtěla, abych byl na ni pyšný. Nechtěla, abych si myslel, že se bojí, věděla totiž, že je řada na ní, aby se postavila na vlastní nohy.

Z knihy Kevina Lemana „Na otci záleží". Vydalo nakladatelství Návrat domů.