Zkušenosti sdělitelné a nesdělitelné

„Takovou krásnou knihovnu máme, a on knížku nevezme do ruky, jak je rok dlouhý," stěžují si rodiče. To pikantní na daném příkladu bylo, že onen dotyčný chlapec byl dyslektik. Ale to vůbec není pravidlo. V nejrůznějších obměnách slyšíme totéž každou chvíli.

A já jsem už kdysi zamlada přišel na to, že tohle předávání životních moudrostí zrovna k ničemu moc nevede. Od té doby všechny takové rodičovské stížnosti přijímám sice se sympatií (poněvadž to ukazuje přinejmenším dobrou vůli oněch rodičů a poněvadž sám sebe občas přistihnu při takovémto pedagogickém prohřešku), ale žádné diagnostické závěry z toho nedělám.

Docela dobře vím, že mi k tomuto zdrženlivému postoji přispěla zkušenost z dětství. Takovým kazatelem dobrých mravů a životní moudrosti byl totiž náš dědeček. A vůbec to nebyly nějaké plané a otravné řeči. Ba naopak, poslouchalo se to docela dobře a bylo vidět, že za tím je jeho osobní přesvědčení a nasazení. Byl jedním z těch přísných a spravedlivých tohoto světa.

Ale já jsem si pak jakožto mladý psycholog uvědomil (to jsem měl za sebou už nějakou tu stovku rodičovských stížností na dětskou „hluchotu", vzdornost, neochotu či lhostejnost), že si tohoto dědečka vážím nikoliv pro jeho moudré řeči a napomínání, nýbrž pro to, co nám předával svým životem - bez řečí a nevědomky, příležitostně a neplánovaně. Odtud zřejmě vzešla poučka, jež se objevuje velmi záhy v mých publikacích, že totiž „nejvíc vychováváme, když si myslíme, že vůbec nevychováváme". Lépe řečeno, když myslíme na všechno možné, jen ne na výchovu. Prostě nemůžeme jen tak jednoduše svou řečí, tj. ze svých úst rovnou do ucha posluchače, předávat to, co je naší intimní životní zkušeností - pokud se ovšem tato niterná životní zkušenost nepromítne do našeho způsobu myšlení a chování a do našeho životního stylu a pokud se nějak nestane součástí společného života čili soužití.

Na dokreslení k tomu dodávám, že děti a mladistvé, které hlava ještě nebolí a kteří mají ještě vynikající termoregulaci, moc nepoučíme, když jim budeme říkat, že „je venku zima a že si mají vzít něco na krk a hlavu". To je ona zkušenost nesdělitelná. Kdyby sdělitelná byla, to by se desítiletí kluci a patnáctiletí mladíci móda nemóda halili do šál a pletených kulichů a desetileté a patnáctileté krasavice by uznávaly bez odporu, že nejpraktičtějším oblečením je to, které babičce slušelo zamlada.

Upřímně a stokrát můžeme dětem říkat, aby se neučily kouřit, protože jednou přijde doba, kdy by se toho rády zbavily. O drogách to samozřejmě platí desateronásobně. Jenomže tato budoucí doba tu ještě není, zato je tu doba přítomná, v níž diktát skupiny a módní lákadla jsou naneštěstí zpravidla silnější než naše moudré řeči. Více pomůže zkušenost vrstevníků (ve zlém, ale i v dobrém, tj. pomocném a nápravném) než zkušenost maminky či tatínka, dědečka či babičky. (...)

Něco podobného zažívám také se studenty, před něž v jednom semestru za rok předstupuji a vykládám, co by snad mohlo být pro ně užitečné. Tolik bych jim toho chtěl říct, tolik předat. Každou chvíli při vyšetřování nějakého dítěte a při rozmluvách s rodiči pomyslím na to, že tohle či ono by měli ti mladí vědět. Měli by zadarmo a hned, co mně trvalo padesát let, než jsem na to přišel. Ale ono to nějak nejde. Je tomu podobně jako s cizí řečí - tou člověk mluví a píše k svému užitku, ale někomu druhému ji předat nemůže. A tak ani z toho, co vím, nejde udělat přednášku, nejde tomu dát srozumitelný verbální tvar. A když se o něco takového pokouším, cítím, že jsem nějak vedle. Zkrátka není to ono. Ale pohříchu vždy znovu se pokouším a vždy znovu vykládám. Někteří asi dávají pozor a někteří vůbec ne a je očividné, že já jsem se svou snahou v koncích. Narážím prostě na „nesdělitelné". (...)

Čas se mi definitivně zkrátil a já si marně lámu hlavu, jak to s těmi zkušenostmi vlastně je. Musí opravdu člověk na tak mnoho věcí přijít sám? Dříve mne to ani v nejmenším netrápilo. Teď ale nad každým jednotlivým tzv. případem ještě navíc k různým diagnostickým fintám a k různým těm fintám didaktickým, pedagogickým, výchovným a terapeutickým, které se mi za ta léta osvědčily, mně vždycky naskočí otázka: „A co s tím?" Mohu to někomu předat? Některých případů jsem viděl tisíce, některých stovky, některých desítky a některých čtyři, tři, dva za život. Každý z nich něčím přispěl do mého osobního skladiště „zkušeností" - a z tohoto skladiště by měli teď čerpat jiní. Člověk si to představuje tak trochu, jako když se dětem nebo vnoučatům předává osobní majetek. Je-li to upřímné, dělá to dárci zpravidla větší radost než těm obdarovaným. Jenomže v tom našem případě jako by se od toho skladiště ztratil klíč.

A tak se mi nakonec vnucuje už jen připomínka Hemingwayova Starce a moře. Vzpomeňte si: Stařec chytil obrovskou rybu, zápasí s ní den a noc s důvěrou ve své zkušenosti - doslova říká, že zná finty a triky, na které za tu dobu přišel a které mu teď pomohou. A vskutku pomohou. Vzpomíná na chlapce, který s ním jezdívá a je jakýmsi jeho učedníkem, zrovna dnes však s ním není. Stařec je se svým životním zápasem a se svými životními zkušenostmi na širém oceánu sám a sám.

Zdeněk Matějček, z knihy Psychologické eseje (z konce kariéry)