Udělals moc špatnou věc
Jdou pak spolu dolů do metra a já nechtě sleduji, co se děje. Chlapcova snaha nemá žádnou odezvu - až tu náhle matka přece jen naznačí, že chlapce vnímá, a řekne: „Udělals moc špatnou věc. Rozzlobil jsi mě!" Dál už nic. Provinilec schlíple matku následuje, teď už mlčky. Odpykává svoji vinu. Víc nevím, ztratili se mi na nástupišti. Předpokládal bych, že se maminka za nějakou chvíli přece jen dala obměkčit, chlapce vzala na milost a mír a láska se opět vrátily do rodinného společenství.
Něco mě však při těch matčiných slovech zatahalo za uši - a nepsal bych o tom, kdybych nevěděl, jak často děti doma slýchají podobné výroky, ve kterých je důraz právě na zájmenu osobním „já", byť v různých pádech. A jen si vzpomeňte, vážení, jak i nám dospělým a všelijak životem otřelým a otlučeným je bolestně protivné, když někdo blízký a milý k nám promlouvá takovýmto způsobem. „To mně nedělej!" A nám se něco jen trochu nepovedlo. „Tím mě nerozčiluj!" A my jsme se jen zcela nevědomky na něco nevhod zeptali. „Na to mně nesahej!" A my jsme v dobré vůli chtěli pomoci. Žádné objektivní neštěstí, nic se vlastně nestalo - a přitom pořád jen samé Já, mě, mně, mi atd. Jako by tu stál nějaký nedotknutelný majestát, před nímž se každý musí cítit něčím vinen. Ať už za svou nešikovnost, neprozřetelnost nebo i za jakoukoliv nešťastnou náhodu, které onen viník nedokázal zabránit.
A když je tohle protivné nám dospělým, jak se v tom pak mají vyznat děti? Jaké poselství vysílá ona maminka z našeho příběhu svému chlapci? „Mě jsi rozčílil. Já jsem dotčená! To je ta špatná věc, kterou jsi udělal." Ne že byl porušen řád světa, dobré mravy, zásady spravedlnosti, Boží přikázání či cokoliv jiného, co má nějakou obecnou závaznou platnost. Ne, nic takového. Vinen jsi vůči mně, neboť mě jsi rozčílil. A poučení, které z toho pro chlapce plyne? „Hlavně maminku nerozčílit - jinak si člověk může dělat, co chce."
Samozřejmě, že když nám sem tam něco takového v komunikaci s dětmi ujede, žádné neštěstí se nestane. Ale když je to trvalý vnější výraz hlubšího životního postoje takovéhoto vychovatele a následkem toho i trvalá součást výchovného přístupu k dítěti, pak to může mít opravdu velmi nemilé následky. Takovému rodičovskému postoji říkáme „majetnický" - a ten mívá ve výchově hned dvojí neblahý následek.
Jednak dítě „svazuje" a jeho vývoj k samostatnosti omezuje tím, že mu neustále vnucuje pocit viny. Dítěti se totiž každou chvíli dává na vědomí, že se osobně proviňuje proti mamince (tatínkovi, babičce atd.) a proti její obětavé lásce mateřské (otcovské, babičkovské atd.) a je tedy samo nehodné, špatné, zlé a zavrženíhodné. Je to vlastně citové vydírání ze strany vychovatele - a dítě mu podlehne.
Jednak je tu nebezpečí opačné - že totiž si dítě najde svůj vlastní (a to ne zrovna výchovně moc žádoucí) způsob, jak se z takového sevření uvolnit. V našem příběhu matka dává chlapci na vědomí, že špatné je především to, že ji rozzlobil. Dobré je tedy maminku nerozzlobit - a to bez ohledu na to, zda děláme to či ono, dobré či špatné. A když už se něco stane, tak tedy všechno skrýt, schovat, zapřít, jen aby se to maminka nedozvěděla! V nejhorším případě to aspoň svést na druhého.
Rodiče si dost často stěžují, že dítě se něčím proviní a pak ne a ne a nechce se přiznat. Je to celkem přirozené, chrání své „já" a chce uniknout společenskému ponížení. Neděláme z toho žádnou velkou záležitost. Ale rozhodně to stojí za trochu zpytování vlastního vychovatelského svědomí, není-li za tím třeba právě to naše věčné já, mě, mně, mi atd. ve všech těch napomenutích, průpovídkách a řečech, co s dítětem vedeme.
Zdeněk Matějček, z knihy Psychologické eseje (z konce kariéry)