Anděl pomalosti
V románu "Objev pomalosti" se jeho autor Sten Nadolny dotkl nervu - i hluboké touhy - naší doby. Tento román se stal téměř kultovní knihou. Nejen obnažené nervy mnohých současníků jsou vystaveny stálému stresu, ale škodí i naší duši, protože trpí hektikou a nelítostným tlakem současné ekonomizované doby. Musí-li všechno jít stále rychleji, musí-li se při pracovním procesu šetřit každou minutou, nesmějí-li už být žádné přestávky a všechno se musí stále více zrychlovat, pak to přímo volá po protiváze: po nástupu pomalosti. Pomalost a klid by nám pak mohly pomoci mnohé objevit. Místo zrychlení bychom spíše potřebovali přibrzdit.
Díváme-li se na levharta v kleci, žasneme nad jeho suverenními, pomalými pohyby. Víme, že se v nejbližším okamžiku dovede neuvěřitelně rychle vrhnout na nějakou obět. On však má čas, dává si na čas. Pro nás platí, že čas jsou peníze. Musíme ušetřit co nejvíce času, abychom jej měli pro to, co považujeme za důležitější. Zbývá pak jen otázka: Co je pro nás to důležitější? S tím, co nám pak zbude, si dost často nevíme rady. Většinou se štveme. Ale kam? Stali jsme se obětí vlastní hektiky a ta se nám vkrádá i do našeho volna. I v něm musíme prožít v co nejkratším čase co nejvíce! Při tomto permanentním zrychlování se ale mnozí odnaučí vůbec něco cítit či prožít. Mají pocit, že žijí v nějaké vřavě. Život sám už ale nejsou schopni cítit. Necítí sebe, svůj dech, své tělo ani hnutí svého srdce. Básnířka Ingeborg Bachmannová kdysi řekla: "Klidná pohoda je počátek vší lásky."
Této pohodě se můžeme začít učit klidnou každodenní chůzí. Chodit pomalu, uvědomovat si každý krok, ničím se nedat honit - ničím! To nám umožní "být" zcela v přítomném okamžiku, to dodá našim prožitkům na intenzitě a našemu nitru mír. Pomalost má svou krásu. Kráčí-li nějaká žena ulicí co noha nohu mine, pak si za ní spousta mužů div hlavu neukroutí. Může si dovolit jít pomalu: vychutnává své kroky. Žena, která pěší zónou proletí, nechce být viděna. Jde jí o cíl, v jehož dosažení jí lidský dav jen překáží. Není skutečně na cestě, není ve svém těle. Je pouze nasměrována k cíli a přitom ztrácí schopnost cítit sama sebe, slavit sebe samu. Pro stoickou filozofii je náš život permanentním svátkem. Slavíme své lidství, vybavené božskou důstojností. Na pomalostí naších pohybů je patrně cosi z tohoto svátku. Pomalu bereme do rukou věci, pomalu kráčíme. Uděláme si čas k rozhovoru, čas k jídlu. Jíme docela pomalu, vědomě - a náhle zpozorujeme, jak nám to chutná. Umíme jídelní rituál vychutnat. Jaká je to slavnost, i když žvýkáme třeba jen krajíc chleba!
Kéž tě anděl pomalosti uvede do umění být, do umění intenzivně žít. Zkus jít jednou pomaleji, přecházíš li v práci od kanceláře ke kanceláři. Pokus se vychutnávat na procházce každý krok, vnímat, jak se dotýkáš země a jak ji opět opouštíš. Pokus se brát do ruky svůj hrneček pomalu a vědomě.
Večer se pomalu svlékej a uvidíš, jak se všechno může stát symbolem, jak s odkládáním šatů odkládáš i uplynulý den s jeho námahou. Pokus se ráno pomalu mýt, aby sis vychutnal chladivou vodu, která tě osvěžuje.
V liturgii je pomalé oblékání přímo plánováno. Při oblékání mešního ornátu kněz říká: "Obleču se šatem spásy." Tak se budeš vědomě radovat ze šatů, které si bereš na sebe, které budou pro tento den tvou výstrojí - i tvou ozdobou. Pak poděkuj Bohu žalmem 139: "Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen!" (139,14).
Kéž tě tedy anděl pomalosti vede k bdělosti, k vědomému žití a uvede tě v umění, jak žít svůj život jako ustavičnou, nepomíjející slavnost.
Z knihy Anselma Gruna "Poselství shůry" (aneb 50 andělských inspirací pro všední den). Vydalo karmelitánské nakladatelství.