Bázeň Boží
Často z důvodu publicity podtrhujeme význam Bible pro naši kulturu a pro naši historii. A neuvědomujeme si, že tím stavíme do divného světla sami sebe i Bibli.
Jistě, Bible byla první vydanou knihou a je největším světovým bestsellerem s 35 milióny prodaných výtisků ročně. Ano, Bible byla a zůstává hlavní inspirací básníků, umělců, filozofů a dokonce i politiků. Když se však zamyslíme nad naší smutnou západní civilizací, ze které vyšly ty nejhrůznější zločiny dějin, nad civilizací, jež dokázala znásilnit člověka až do nejsvětějších a nejintimnějších hlubin jeho bytosti, můžeme se oprávněně ptát na skutečný vliv této knihy - a tím i na její hodnotu a autoritu.
Bible nebyla a není v naší civilizaci dobře chápána. Její slova možná rezonují v našich uších, ale Bible nerozechvěla naše srdce a neproměnila naše životy. Bible sice ovlivnila naši řeč i kulturu, ale její vliv na naši existenci a dějiny byl a je velmi malý. Zjevené Slovo nebylo člověkem přijato.
Chceme-li toto Slovo pochopit, musíme je projektovat do svého života. Existence předchází myšlení. Neboť abychom mohli věřit v Boha a poznat jej, je třeba se jej nejprve bát - tzn. zakusit jej tím, že podstoupíme ono riziko, že ve svých činech budeme sledovat jeho instrukce. Bázeň před Bohem není ve skutečnosti mlhavým pocitem něčeho nadpřirozeného, je současně aktem lásky i poslušnosti. Je pozoruhodné, že Bible spojuje tyto tři pojmy - bázeň před Bohem, lásku a poslušnost - s přikázáními. V 5. Knize Mojžíšově 10, 12-13 formuluje ve třech poloverších paralelismus, který zjevuje rovnici, podle které „bát se Boha" rovná se „milovat ho" rovná se „dodržovat jeho přikázání".
V Novém zákoně to je zvláště evangelista Jan, který se zabývá tímto tématem, přičemž klade důraz na lásku. Říká: „Láska k Bohu spočívá v tom, že zachováváme jeho přikázání". Pro Jana má být podle předcházejících veršů bázeň před Bohem zahrnuta v pocitu lásky, úplně stejně jako tomu rozuměl verš z Deuteronomia.
Tím, že se Boha bojíme, že jej milujeme - což znamená, že dodržujeme jeho přikázání - jsme vedeni k tomu, že jej poznáváme, že s ním vstupujeme do dialogu. Poznání Boha je důsledkem dodržování jeho přikázání. Jan to říká ve všech svých listech: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: 'Poznal jsem ho', a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy."
Jedná se o jakousi schůzku, kterou si s námi Bůh dává. Kráčíme-li po stezce podle jeho rad, podle jeho přikázání, za záhybem cesty jej nevyhnutelně potkáme. Náš rozum, naše tělo, celá naše bytost pronikne tehdy do záměrů a dimenzí Slova konečně zjeveného. Bible se otvírá tomu, kdo ji bere za slovo.
Bázeň před Bohem znamená žít život v plném nasazení. Žít život, který hraje na to, že je Bůh všude přítomen. Bát se Boha znamená věřit, že Bůh nás v každém okamžiku vidí. To ale nijak nesouvisí s hrůzami Starého zákona, které tak rádi dáváme do kontrastu s milostí evangelia. Bát se Boha znamená zcela jednoduše věřit, že Bůh existuje - a to ne někde velmi daleko na obloze, ale zcela blízko - a že nás vidí. A že jej nemůžeme ošálit, protože on nás důvěrně zná a miluje. Protože v lásce neexistuje žádná „země nikoho", žádná neutrální půda, žádné pokrytectví. V lásce nejsou závorky, je-li láska pravá, musí nás pronásledovat všude. A být náročná - podobně jako žárlivost. Nic neunikne jejímu pohledu, který proniká v každý okamžik a na každém místě až do hlubin naší duše. Jedná se o jedno z velkých biblických témat.
Bázeň před Bohem jde ruku v ruce s pocitem Boží všudypřítomnosti, s tušením Božího pohledu. „Oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí," zpívá žalmista. Hebrejské slovo yra, které vyjadřuje bázeň před Bohem, se podobá slovesu raa, jež znamená vidět.
Bázeň před Bohem, onen pocit, že jsem viděn, dodává naší existenci její náboženský rozměr a cvičí nás v citlivosti na to, co je svaté. Bázeň před Bohem nutí k úsilí a přináší pocit respektu k sobě samému i ke druhým.
A právě proto, že člověk ztratil vědomí tohoto pohledu, se mu přihodilo, že respekt k sobě samému i ke druhým ztratil. Člověk si vytvořil vlastní morálku, morálku schopností. Paradoxně tak obětoval svoji svobodu. A pokradmu se přitom vytratila i jeho duše.
Svoji čest nezíská člověk zpět, dokud se nevzpřímí do pohybu proti sobě samotnému, a to podle shůry daných přikázání. Tehdy získá svoji dřívější tvář, svoje postavení rovného člověka, náboženského stvoření. A když vykročí ze svého života, nalezne znovu svého Boha.
Z knihy Jacquesa Doukhana „Boire aux sources".