Bůh je na mně naštvaný

Tým amerického fotbalu texaské university byl v celé zemi jedničkou. Hráči doufali, že projdou celou sezónou bez porážky a že jejich jméno bude vyryto na Růžové míse. Pak přišel zápas s hlavním rivalem, týmem Baylor University. Ve třetí čtvrtině vedli 7:0, když záložník texaského týmu poslal dlouhou přihrávku zcela volnému Dossovi.

Doss vzpomíná: „Jediné, co leželo mezi mnou a cílem, bylo dvacet metrů trávníku.“ Přihrávka byla perfektní. Fanoušci texaského týmu vstávali ze sedaček. Doss, známý svou spolehlivostí, viděl dobře. Natáhl se po míči, ale – míč mu vyklouzl.

Baylorský tým vycítil příležitost a vyrovnal. Do konce utkání zbývaly již jen vteřiny. Texas přišel o první místo, a tím i o příležitost získat Růžovou mísu. Doss přiznává: „Není dne, abych si na ten zápas nevzpomněl.“

Ne že by neměl nač vzpomínat. Přes šedesát let je šťastně ženatý. Je otcem. Je dědečkem. Během Druhé světové války sloužil u námořnictva. Se svým texaským týmem se objevil na obálce časopisu Life. Během své vysokoškolské kariéry sedmnáctkrát skóroval – to je univerzitní rekord. Získal dvakrát mistrovství s týmem Philadelphia Eagles. Jeho jméno najdete v síni slávy Texaské střední školy i v síni slávy týmu Longhorn.

Většina fanoušků si pamatuje na Dossovy zápasy i na přihrávky, které skvěle zachytil. Doss si pamatuje pouze tu jednu, kterou nezachytil. Když se jednou setkal s hlavním trenérem Longhornu, vyprávěl mu o onom zpackaném míči. Byla to událost stará již padesát let, ale Doss měl slzy v očích, když o ní mluvil.

Vzpomínky na nepodařené míče blednou jen velmi pomalu. Probouzejí v nás strach, že jsme druhé zklamali, že jsme nechali tým na holičkách, že jsme se neosvědčili. Strach, že jsme nesplnili svůj úkol právě tehdy, když na nás druzí spoléhali. Strach, že naše selhání dopadlo na jiné. Jistě, mnozí z nás by své selhání velmi rádi vyměnili za to Dossovo. Kdyby šlo jen o nezachycenou přihrávku! Kdybychom nezklamali nikoho jiného než sportovní tým!

Často se setkávám s mužem, který podle vlastního vyjádření promrhal první polovinu svého života. Měl více nadání než selského rozumu a obrovskou rychlostí jednak vydělával peníze, jednak si dělal nepřátele. Nyní patří k těm, o nichž se zpívá ve smutných písničkách. Manželství v troskách. Naštvané děti. Játra fungují, jako kdyby byla naložena ve vodce. (A taky že byla.)

Když spolu mluvíme, těká očima, jako kdyby slyšel kroky. Jeho minulost ho pronásleduje jako policejní pátračka. Naše rozhovory končí vždy na stejném bodě: „Může mi Bůh odpustit? Dal mi ženu, a já to všechno zvoral. Dal mi děti, zvoral jsem to taky.“ Snažím se mu říci: „Ano, pokazil‘s to, ale nejsi zmetek. Bůh přišel právě pro takové lidi, jako jsme my.“ Vstřebává má slova, podobně jako poušť vstřebává déšť. Až se ale setkáme příště, budu mu to muset zopakovat. Vyprahlá země strachu potřebuje vytrvalý déšť.

Píšu si s jedním vězněm. Vlastně mi píše hlavně on. Zbývá mu ještě tři až pět let, aby přemýšlelo svých finančních machinacích. Jako hlavní témata jeho dopisů se střídají hanba a obavy. Hanba, protože chyboval, obavy, protože jeho chyby nezůstaly bez následků. Zklamal každého, koho měl rád. Včetně Boha. Zvláště Boha. Bojí se, že svými hříchy vyčerpal veškerou Boží trpělivost.

Není v tom sám. „I Boží studna milosti musí mít nějaké dno,“ říkáme si. „Člověk nemůže prosit o odpuštění donekonečna,“ tvrdí náš selský rozum. „Když si vybíráte jeden šek milosti za druhým, přijde dříve nebo později chvíle, kdy jeden bude nekrytý.“ Ďábel logiku tohoto uvažování miluje. Pokud se mu podaří přesvědčit nás, že Boží milost má omezené zdroje, sami z toho vyvodíme logický závěr. Účet je vyčerpán. Bůh uzamkl dveře do svého trůnního sálu. Můžete tlouct, jak dlouho chcete. Můžete se modlit, jak dlouho chcete. K Bohu už nemáte přístup.

Pokud už ale není přístup k Bohu, probudí se v nás celé mračno obav. Jsme sirotkové – nechránění a vystavení nebezpečí. Nebe – pokud takové místo vůbec existuje – nefiguruje na naší cestovní mapě. V tomto životě jsme zranitelní, v tom příštím jsme odsouzeni. Strach z toho, že zklameme Boha, má ostré zuby.

Nicméně Kristus má zubařské kleště. Když se poprvé zmíní o strachu, neváhá jich použít. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mt 9,2). Všimněte si, že Ježíš v téže větě hovoří o dobré myslí a o odpuštění hříchů. Můžeme nabýt odvahy, když je vyřešen problém hříchu. Pojďme se na to podívat blíže.

Ježíš takto mluvil k člověku, který se nemohl pohybovat: „Přinesli ochrnutého, ležícího na lůžku“ (v. 2). Ten člověk nemohl vyvenčit psa nebo si jít zaběhat. Nicméně měl čtyři přátele, kteří něco tušili. Když se doslechli, že Ježíš poctí svou návštěvou jejich město, naložili svého druha na lehátko a vydali se za učitelem. Audience u Krista by mohla jejich kamarádovi prospět.

Rezidence, v níž Ježíš vyučoval, měla místa pouze k stání. Lidé seděli na oknech a tlačili se ve dveřích. Pomysleli byste si, že se v Kafarnaum zjevil snad sám Bůh. Ti chlapíci se ale nemínili snadno vzdát a pojali plán. „Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel“ (Mk 2,4).

Byla to riskantní strategie. Málokterému majiteli domu by se líbila rozebraná střecha. Většina paraplegiků netouží po spouštění na laně dírou ve stropě. A většina učitelů nemá pochopení, když jim někdo uprostřed přednášky ztropí divadlo. Reakci majitele domu ani reakci ochrnutého neznáme. Víme však, že Ježíš žádnou námitku nevznesl. Matouš nám div nevykreslí úsměv na Ježíšově tváři. Kristus vyslovil požehnání, dříve než o ně kdokoli požádal. Šlo přitom o požehnání, jaké nikdo neočekával: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mt :J,2). Očekávali bychom spíše něco jiného. „Buď dobré mysli, synu, tvé nohy jsou uzdraveny.“ „Už nejsi ochrnutý.“ „Přihlas se na Bostonský maratón.“

Nohy toho muže byly asi tak pevné jako vařené špagety, nicméně Ježíš mu nabízí milosrdenství, nikoli svaly. Nač při tom asi myslel? Odpověď je snadná. Myslel na náš nejhlubší problém – na hřích. A bral v úvahu to, čeho se nejvíc obáváme: Strach z toho, že Boha zklameme. Než Ježíš uzdravil tělo (a on to nakonec udělal), uzdravil duši. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Hřešit znamená nedbat na Boha, nebrat v úvahu jeho vyučování, popírat jeho požehnání. Hřích znamená „bez-božný“ život, život soustředěný na vlastní já. Hříšníkův život se točí kolem něj samotného, nikoli kolem Boha. Což se tak nerozhodli už Adam s Evou?

Než zhřešili, žili ve světě beze strachu. Byli zajedno se stvořením, zajedno s Bohem, zajedno jeden s druhým. Zahrada Eden byla nádherným světem, v němž existoval jediný příkaz: Nedotýkejte se stromu poznání. Adam a Eva dostali na vybranou a každý den se rozhodovali důvěřovat Bohu. Pak se ale objevil had, který zaséval semínka pochybností a nabízel cosi sladšího. „Opravdu Bůh řekl…“ (Gn 3,1 ČSP). A sliboval: „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5).

A Eva dostala strach. Někteří lidé říkají, že ji naplnila pýcha, že se stala vzpurnou a neposlušnou. Nezačala se ale nejprve bát? Co když se bála, že ji Bůh chce o něco připravit, že o něco přichází? Co když se bála, že Eden je málo? Že Bůh je málo? Že Bůh nenaplní to, co slibuje?

Zkusme si představit, že by se s Adamem proti těmto obavám postavili. Že by odmítli poskytnout živnou půdu hadovým semínkům nedůvěry. „Ty plaze, jsi zcela vedle. Náš Stvořitel naplnil všechny naše potřeby. Nemáme důvod o něm pochybovat. Vrať se do díry, ze které jsi vylezl,“ Oni ale nic takového neřekli. Nepostavili se ke strachu správně – a strach je přemohl.

Eva přestala důvěřovat Bohu a vzala věci – včetně ovoce – do vlastních rukou. „Jen tak pro případ, že by to Bůh nezvládl, postarám se o to já.“ A Adam ji následoval.

Adam a Eva udělali to, co dělají vystrašení lidé. Běželi jako o život. „I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: ‚Kde jsi?‘ On odpověděl: ‚Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se‘“ (Gn 3,8-10).

Nezvládnutý strach vede ke hříchu. Hřích vede člověka k tomu, aby se skrýval. A protože jsme všichni zhřešili, všichni se skrýváme – nikoli do křoví, ale do osmdesátihodinového pracovního týdne, do záchvatů vzteku, do náboženského provozu. Vyhýbáme se kontaktu s Bohem.

Jsme přesvědčeni, že Bůh musí naše zlé sklony nenávidět. My sami je přece nenávidíme. Nelíbí se nám, co říkáme a co děláme. Hnusí se nám naše chlípné myšlenky, ostré odsudky a sobecké jednání. Pokud je z našich hříchů špatně nám, jaký odpor asi vyvolávají ve svatém Bohu? A tak docházíme k praktickému závěru: Bůh na nás musí být hrozně naštvaný. Co jiného tedy máme dělat, než zalézt do křoví, jakmile uslyšíme jeho hlas?

Prorok Izajáš říká, že kvůli hříchu jsme ztracení a zmatení jako zbloudilé ovce. „My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu“ (Iz 53,6). Kdyby prorok znal mého psa, mohl by napsat: „Všichni jsme zabloudili jako MoIly…“

Je to milá fenka, ale má v sobě i kus tvrdohlavosti a vzpurnosti. Jakmile zavětří a ucítí, že soused griluje steaky nebo že je někde otevřená popelnice, žádný příkaz ji nezastaví. Určitě byste si nepřáli vědět, kolikrát tento pastor honil svého psa v okolních ulicích a křičel na svého miláčka velmi nepastorská varování. MoIly „hřeší“, neboť se chová, jako by její pán neexistoval. A je o ní známo, že bloudí.

Minulý týden jsme se domnívali, že se už nadobro ztratila. Vyvěsili jsme po okolí její fotografii, projížděli jsme ulicemi a volali její jméno. Po dni plném zklamání jsem navštívil útulek pro zvířata. Popsal jsem MoIly jeho ředitelce. Popřála mi štěstí a ukázala mi cestu k jakési ubikaci, na níž byl nápis Zaběhlí psi.

Varování něžným milovníkům psů: Nechoďte tam! Neviděl jsem tolik smutku od chvíle, kdy v mém rodném městě zrušili kino. Jedna klec vedle druhé, a v každé z nich toužící, vystrašené oči. Velké a kulaté. Úzké a tmavé. Některé na mě hleděly zpod hustého kokršpanělského obočí. Jiné z lysé hlavy malé čivavy. Plemena různá, leč trápení stejné. Ztraceni jako slepé husy netušili, jak se dostat domů.

Byli tam dva teriéři. Podle poznámky na dvířkách klece je našli na vzdálené dálnici. Někdo našel starého pudla ve slepé ulici. Měl jsem za to, že jsem MoIly našel, když jsem z dálky spatřil zlatého retrívra se světlou srstí. Nebyla to MoIly. Byl to pes s tak hnědýma a osamělýma očima, že jsem si ho málem naložil do auta.

V útulku jsem MoIly nenašel.

Nicméně pocítil jsem v něm zvláštní nutkání. Chtěl jsem tam vyhlásit Ježíšova slova: „Buďte dobré mysli! Už nejste ztraceni!“ Chtěl jsem si vzít ty zbloudilé pejsky s sebou domů. Chtěl jsem odemknout jejich klece a naplnit své auto štěkajícími psy, vrtícími ohonem. Ale neudělal jsem to. Moc a moc jsem si přál ty psy zachránit, ale ještě silněji jsem si přál zůstat ženatý.

To nutkání jsem však měl, a ono mi pomáhá pochopit, proč Ježíš nejprve vyhlásil odpuštění. Ano, skutečně jsme Boha zklamali. Ne, Bůh nás kvůli tomu neopustil. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna (Ko 1,13). Kdo v něho věří, není souzen (J 3,18). Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den (J 6,40). Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život (1J 5,13).

Ježíš nás příliš miluje, než aby nás nechal pochybovat o své milosti. Jeho „dokonalá láska zahání strach“ (1 J 4,18). Kdyby nás Bůh miloval nedokonalou láskou, měli bychom důvody k obavám. Nedokonalá láska si vede seznam hříchů a často do něj nahlíží. Bůh si nevede seznam našich provinění. Jeho láska vyhání strach, protože on sám vyhání náš hřích!

K tomuto zaslíbení přivažte své srdce a uzel pořádně utáhněte. Pamatujte na slova Janova listu: „Ať nás srdce obviňuje z čehokoliv, … Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (Luk 3,20). Máte-li pocit, že vám není odpuštěno, pak ten pocit vyžeňte. Naše pocity nemají hlasovací právo. Vraťte se do Písma. Boží Slovo má větší váhu než sebekritika či pochybnosti o sobě samotném.

Titovi Pavel napsal: „On ukázal, že miluje všechny lidi a chce je zachránit… Tak lidi uč a naléhavě přesvědčuj!“ (Tt 2,11.15 SNC). Znáte Boží milost? Pak můžete milovat směle a žít naplno. Můžete skákat z jedné hrazdy na druhou. Nemusíte se bát, že by vás bezpečnostní síť nezachytila.

Nic člověku nedodá tolik odvahy jako dobré chápání milosti. A nic nerozmnožuje strach tolik jako neznalost milosti. Mohu být otevřený? Pokud jste nepřijali Boží odpuštění, jste odsouzeni ke strachu. Nic vás nemůže vysvobodit od palčivého vědomí, že jste nedbali na svého Tvůrce a neposlechli jeho nabádání. Žádná pilulka, žádné řeči, žádný psychiatr, žádný majetek nemůže zajistit hříšníkovu srdci mír. Můžete strach otupit, nemůžete se ho ale zbavit. To dokáže jedině Boží milost.

Přijali jste Kristovo odpuštění? Pokud ne, tak to udělejte. „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravostí“ (1 J 1,9). Vaše modlitba může být velmi jednoduchá: „Drahý Otče, potřebuji odpuštění. Přiznávám, že jsem se od Tebe odvrátil. Odpusť mi, prosím! Vkládám svou duši do Tvých rukou a svou důvěru v Tvou milost. Ve jménu Ježíšově, amen.“

A když jste přijali Boží odpuštění, žijte jako člověk, jemuž je odpuštěno! Ježíš vám uzdravil nohy – tak tedy choďte! Ježíš otevřel vaši celu – tak z ní tedy vyjděte! Když vás osvobodil Ježíš, jste skutečně svobodní.

Budete ale muset umlčet kohouty. Booker T. Washington vypráví, jak to udělala jeho maminka – tento příběh je velmi užitečný. Když byl mladý, budilo jej i ostatní otroky na plantáži kokrhání kohouta. Dlouho před rozbřeskem plnil tento nevítaný zpěv chatrče otroků a připomínal Washingtonovi a jeho druhům, že je čas vylézt z postele a odebrat se na pole s bavlnou. Kokrhání kohouta se stalo symbolem jejich otrockého života, plného nekonečné a těžké dřiny.

Pak přišlo Prohlášení o emancipaci. Abraham Lincoln vyhlásil otrokům svobodu. Následujícího rána probudil kohout mladého Bookera znovu. Tentokrát ho ale jeho matka honila po dvoře se sekerou. Washingtonovi si upekli svůj budík k obědu. Prvním aktem svobody bylo, že umlčeli to, co jim připomínalo otroctví.

Připravují vás nějací kohouti o spánek? Možná si budete muset nabrousit nůž. Na evangeliu je úžasné, že Boží milost je skutečná. A skutečná je i naše svoboda.“

Mimochodem, chcete vědět, jak to dopadlo s Molly? Našla se na sousedovic dvorku. Nebyla tak daleko od domova, jak jsme se obávali. A totéž platí i o vás.

Z knihy Maxe Lucada Nebojte se, představte si život bez strachu. Vydal Návrat domů.