Civěním na displej k duševní invaliditě
Autor bestsellerů Digitální demence (Host 2012) a nyní také Kybernemoc! (Host 2016) možná nechce jít až tak daleko, ale určitě by nám konzumaci všech těch internetů citelně omezil, řekněme tak na deset až patnáct minut denně.
Digitální média jsou totiž podle Spitzera od ďábla, nikdy z nich nic dobrého nevzešlo a svými účinky jsou srovnatelná s alkoholem, nikotinem a drogami: způsobují závislost, okrádají nás o spánek, poškozují paměť, berou nám duševní práci, jsou nevhodná pro učení, podněcují úzkosti a deprese a narušují sociální chování, cílené vyhledávání informací a sebekontrolu.
Spitzer si v obou svých do češtiny přeložených knihách stěžuje, že je ze všech stran kritizován — a to buď přímo lobbisty digitálních koncernů, nebo dokonce zlobbovanými státními úředníky. Všichni tito bagatelizátoři a zlehčovatelé digitální epidemie ovšem podle něj necitují žádné kvalitní a nezávislé zdroje, zatímco on má na konci v bibliografické části čtyři stovky odkazů na vědecké studie. Lehce hysterický tón pasáží, v nichž se vyrovnává se svými kritiky, společně se znaky stihomamu, spasitelského komplexu a grafomanie (v němčině vydal už několik desítek publikací) by možná nasvědčovaly, že jde tak trochu o případ pro psychiatra.
Jenomže psychiatrem je naopak právě Spitzer, a to ne ledajakým: coby dvojnásobný doktor (medicíny a filosofie) vede univerzitní psychiatrickou kliniku v Ulmu, přednáší na tamní univerzitě a dokonce měl osm let vlastní televizní pořad Duch a mozek (Geist und Gehrin — ke zhlédnutí na YouTube). Jeho argumenty je proto třeba brát vážně, a to zejména tehdy, pokud jsme si na digitální média sami vytvořili závislost, kterou máme zároveň tendenci zlehčovat, protože prý všechno máme pod kontrolou. Takových lidí má totiž Spitzer v Ulmu plnou čekárnu.
Digitální demence
Svou starší knihu Digitální demence (2012), kterou vlastně ani není třeba číst, protože vše podstatné je už v názvu, začíná autor statistikou. V roce 2012 bylo v Německu čtvrt milionu mladých lidí mezi 14 a 24 lety závislých na internetu a téměř jeden a půl milionu osob spadalo do kategorie „problematičtí uživatelé internetu“. Zatímco spotřeba alkoholu, nikotinu a drog ustupovala, závislost na počítačových hrách a internetu stoupala. Například ve Spojených státech mladiství věnovali digitálním médiím 7,5 hodiny denně, čili více než spánku.
„Není možné, aby uživatele každodenní kontakt s digitálními technologiemi nějak neovlivnil,“ argumentuje Spitzer s tím, že podle aktuálních poznatků neurobiologie se mozek používáním neustále mění. Vnímání, myšlení, prožívání, cítění a jednání prokazatelně zanechávají v mozku paměťové stopy a člověk se tak vlastně postupně stává tím, do čeho investoval svůj čas, na co myslel a čemu se věnoval. Také čas strávený s digitálními médii samozřejmě zanechává stopy, a protože je ho hodně, budou tyto stopy relativně hlubší. Mozek se zkrátka přizpůsobuje životním podmínkám, které dnes z velké části tvoří digitální „pseudorealita“, a zároveň se díky všeobecně dostupným informacím a zábavě méně namáhá.
„Kdo za sebe nechá myslet jiné, nikdy se odborníkem nestane,“ šermuje ovšem ukazováčkem Spitzer, podle něhož bez odborníků naše civilizace zkolabuje. Lidé by se měli naučit myslet samostatně, protože spoléhání se na digitální pomocníky může vést ke zjevným chybám — zde cituje příklad, kdy digitálně zběhlí němečtí školáci připravili powerpointovou prezentaci o americkém státu Georgia, namísto o kavkazskému státu Gruzii (v němčině Georgien).
Počítače vzdělávání mladých lidí nepomáhají a jejich zavádění je především výsledkem tržního tlaku na spotřebitele a tahání peněz z kapes rodičů. Ve skutečnosti podle Spitzerem citovaných německých výzkumů vede počítač doma k horším, nebo alespoň stejným výsledkům ve škole (zde je ovšem namístě otázka, jak široce budeme vzdělávání chápat). Používání sociálních sítí typu Facebook vede u dětí k osamělosti a nešťastnosti, protože online přátelé neplní funkce skutečných přátel. Pokud děti věnují veškerý čas svým přátelům v jejich online verzi, ve srovnání s přímým kontaktem je to ochuzuje. Používání autonavigace zase vede ke ztrátě vlastní orientace. Londýnští taxikáři, kteří se musí celé město naučit nazpaměť, mají tím větší hipokampus, čím déle jezdí. Mezi hlavní symptomy takzvané digitální demence (termín poprvé použitý v Jižní Koreji), která z toho všeho plyne, podle Spitzera patří poruchy paměti, pozornosti a soustředění, emocionální zploštění a celková otupělost.
Mozek je naopak třeba trénovat stejně jako svaly. Využívané synapse se zvětšují, nevyužívané zmenšují a odumírají, nebo také jinak: impulzy si v našem mozku „vyšlapávají cestičky“, učení v něm zanechává strukturální stopy — a pokud se věnujeme téměř výhradně obcování s digitálními médii, bude náš mozek podle toho vypadat. „Vy nemáte svůj mozek, vy jste svůj mozek!“ zdůrazňuje Spitzer a doporučuje nám kombinaci pohybu a řešení obtížných, nových úloh nebo třeba péči o vnoučata jakožto neustálé zdroje nečekaných podnětů.
Duševní McDonalds
Autor sice připouští, že sám už pětadvacet let pracuje na počítači, vyzývá však ke všeobecné opatrnosti. Jeden totiž nikdy neví. Počátkem dvacátého století se totiž zákazníkům obchodů s obuví prozařovaly nohy za pomocí rentgenového přístroje zvaného pedoskop, aby se klienti mohli podívat na svoje vlastní kosti a vybrat si pak přesně padnoucí obuv. Teprve po desetiletích se zjistilo, že je přístroj vzhledem k vysoké hladině záření nebezpečný. Způsob, jakým lidé používají digitální média, zase vede k mělčímu zpracování informací: když se však věcmi zabýváme pouze povrchně, méně se naučíme a v mozku zbude méně synapsí; snadná dostupnost informací na Googlu navíc způsobuje záměrné zapomínání „nepotřebných“ informací (pro psychology: efekt Zeigarnikové).
Nedosti na tom, anonymita na internetu povzbuzuje patologické jednání, nedostatek pohybu při vysedávání před obrazovkou vede k cukrovce, což navíc ještě podporuje reklama na nezdravá jídla, často cílená na děti. Digitální média jsou podle Spitzera vlastně takový duševní McDonalds; podobně jako žaludek, i náš mozek potřebuje duchovní stravu, a rozvíjí pouze to, čím ho krmíme. Lékaři jsou přitom ohledně stravování konzultováni běžně, jen málokomu ale zatím doktor zakázal používat Google nebo autonavigaci, i když právě tímto způsobem je prý možné nejlépe bojovat proti Alzheimerovi.
Recenzenti tento způsob argumentace obvykle kritizují s tím, že Spitzer všechno vidí černobíle, pro svou argumentaci si prý vybírá pouze ty studie, které jeho vidění světa podporují, a navíc ještě všechno jednostranně interpretuje. Jako typický negativistický staromilec (Spitzerovi bude příští rok šedesát) navíc nenabízí žádná „reálná“ řešení nebo alternativy.
Řadě lidí naopak Spitzer mluví z duše, protože negativní dopady digitálních médií nelze v každodenním životě přehlédnout. V průběhu dvacátého století vznikla řada nových technologií, které měly vyučování revolučně proměnit (film, televize, jazykové laboratoře, e-learning), ale většinou se příliš neosvědčily. Do výuky byly přesto zavedeny, a to především kvůli tlaku jejich výrobců. Podle Spitzera by bylo lepší rozdělit utracené peníze na vyšší platy učitelů, protože prý neexistují nezávislé průzkumy, které by prokazovaly, že po zavedení digitálních technologií do škol se zvýší efektivita učení.
Zlý sluha, zlý pán
Protiargument, že se děti aspoň naučí pracovat s počítačem, Spitzer příliš nerozebírá. Naopak zdůrazňuje, že takzvaní digital natives, tedy generace dětí, které se už narodily do světa digitálních technologií a jsou pořád online, toho vlastně kromě zacházení s gadgety neboli technickými udělátky tolik neumějí. Jsou povrchnější, nedokážou rozlišit podstatné, neznají kontext a dokážou především za pomocí kláves Ctrl+c, Ctrl+v kopírovat informace, o nichž ani pořádně nevědí, odkud pocházejí. Spitzer si bere na mušku také multitasking, tedy schopnost dělat několik věcí najednou. Silní multitaskeři se věnují zároveň všemu, a tak nedokážou odfiltrovat nedůležité podněty.
Tato argumentace házející všechna digitální média a všechny jejich uživatele do jednoho pytle ovšem nemůže kritiku nevyvolat. A když v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny Spitzer prohlašuje, že elektronické tablety nejsou k ničemu dobré, dotahuje své argumenty do absurdity. Ve skutečnosti totiž záleží na tom, jaká digitální média používáme, jakým způsobem a k jakým účelům. Můžeme to brát třeba tak, že jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. To však Spitzer přiznává jen výjimečně.
Jan Miessler, Sedmá generace