Co je to hřích?

Stalo se to v Banárás, indickém poutním městě. V době britské nadvlády tam žil hinduistický kněz, který jako všichni hindové věřil, že každá kapka vody z Gangu je čistá a svatá. Jistý britský úředník ho chtěl v jeho víře zviklat. Pod čočku mikroskopu dal kapku vody z Gangu a vyzval brahmína, aby se podíval, jak voda ze svaté řeky ve skutečnosti vypadá. Kněz se zděsil, když uviděl, co všechno se v ní hemží a kolik nečistoty obsahuje.

Tento příběh výstižně ilustruje naše počínání. Pokud jsme nespáchali nějaký nápadný hřích, domníváme, se, že jsme dobří a bez viny. Stačí však, aby vševědoucí Bůh přiložil k našemu srdci svůj „mikroskop“. Teprve potom poznáme, kolik nečistoty v našem srdci je a co všechno se v něm hemží. Jsme-li upřímní sami k sobě, nemůžeme učinit nic jiného, než vyznat jako Izajáš: „Jsme nečistí a všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat.“ Každý, kdo má odvahu obrátit se k Bohu, pozná, že je hříšný.

Dostáváme se ke slovu, které se pomalu vytrácí ze slovníku člověka dvacátého století: HŘÍCH. Pokud ho ještě někdo užívá, pak mu dává jiný význam než ten, který mu náleží. Lidé oslabili obsah slova hřích a mají ho spíše jako synonymum pro omyl, nedopatření nebo chybu. Tato „degradace“ hříchu však nic neubírá na jeho zrůdnosti a zákeřnosti. On je odpovědný za všechno utrpení, bolesti, nemoci, krveprolévání a smrt.

Existuje hřích?

Proto Bůh pro nás nechal napsat Bibli, ve které věnuje hříchu tak velkou pozornost, že pouze čtyři kapitoly z celého Písma se zabývají bezhříšným stavem lidstva. První dvě kapitoly popisují svět před pádem do hříchu a poslední dvě ukazují na dobu po druhém příchodu Krista, až bude hřích jednou provždy zlikvidován. To, co je mezi tím, jsou dějiny největšího dramatu – boje mezi dobrem a zlem. Že hřích není neskutečný pojem, vyplývá již z toho, že za ním vždy stojí někdo, kdo ho působí. A pro tohoto viditelného a hmatatelného „provozovatele“ hříchu má bible označení „hříšník“.

Jak jsme již uvedli, hřích není pouze nějaký neškodný omyl. Každý hřích je vzpoura proti Bohu. Ať někdo v Boha věří, nebo nevěří, na věci to nic nemění. Svými hříchy popírá jeho svrchovanost. Vždyť hříchu se dopouští každý, kdo nadřazuje svou vůli nad Boží vůli. Bible jednoznačně učí, že hřích je neposlušnost Božích zákonů, projevená nejenom skutkem nebo slovem, ale i myšlením.

Profesor Novotný ve svém Biblickém slovníku podává v úvodu k obšírnému pojednání o hříchu tuto definici: „Hřích je jedním z nejdůležitějších biblických pojmů, jehož obsah se prohluboval podle toho, jak rostlo povědomí svrchovanosti, svatosti a lásky Boží a závaznosti smlouvy s Bohem. Vždycky však byl hřích výrazem neposlušnosti vůči Bohu, a tudíž něčím nemorálním, urážkou a porušením Boží normy.“

V minulosti lidé lépe rozuměli tomu, co je hřích. Slovo hřích vyvolávalo představu nejvyšší špatnosti a ničemnosti. Hřích, to byla uznávaná „veličina“ mravního úpadku, ke které se přidávala jen slova, jimiž se upřesňoval její obsah. Říkalo se: vražda je hřích, krádež je hřích, lhaní je hřích.

Moderní člověk se slovu hřích vyhýbá a samotného hříchu se nebojí. Spíše naopak, touží po něm a část v něm hledá uspokojení. A když se už čas od času někdo rozhorlí nad nesprávným jednáním druhých, tak je nehodností jako hřích. Závist, zlomyslnost, nadutost, nesnášenlivost, lakota, lež, podlost neb lstivost se netrestají a lidé je nazývají charakterovým kazem, chybou, poblouzněním, omylem, netaktností nebo společenským nedostatkem.

Krádež, nepoctivost, hrubé urážky nebo vraždy jsou sice trestány a lidé je ostrými slovy odsuzují, ale za hřích je nepokládají. Rozhodně v nich nevidí něco osudového nebo katastrofálního. Zaslechne-li moderní člověk slovo hřích, klade si otázku: Co to je? Dnes ještě něco takového existuje?

Ano, hřích existuje a působí trápení, bídu, neštěstí a strasti. Hříchy, to jsou vraždy, krádeže, terorismus a násilnosti. Ale hřích je i nadutost, zlomyslnost, nesnášenlivost, závist, lakota, podlost – a dokonce i malá lež.

Jak působí hřích?

Zhoubná působnost hříchu je zaměřena trojím směrem: narušuje vztah k Bohu, ničí společenství s lidmi a působí zhoubně na charakter toho, kdo se hříchu dopouští.

Předně narušuje vztah mezi Bohem a člověkem. Jedinečnou ilustraci této skutečnosti nacházíme na prvních stránkách bible. Co zakusil Adam po svém pádu do hříchu, to se stále a stále opakuje u všech hříšníků. Pokušitel mu slíbil, že bude jako Bůh, protože bude více vědět. Adam se domníval, že stoupne jeho důstojnost a že vystaví na odiv svoji vážnost. A zatím se ustrašeně skrýval v křoví, protože neměl odvahu postavit s před svého Stvořitele.

Stejně je tomu i dnes. Člověk s nevyznanými hříchy utíká před Bohem. Protiví se mu náboženství, nechce nic slyšet o Bohu, netouží po jeho slovu, má nechuť k modlitbě a nakonec je schopen na Boha svalovat následky svého špatného jednání. Čím více se takový hříšník od Boha vzdaluje, tím méně ho vidí. Do stejného odloučení se dostal i Boží vyvolený lid ve starozákonní době, a proto jej prorok Izajáš tak otevřeně napomínal: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha.“

Hřích narušuje vzájemné vztahy mezi lidmi. Kde se objeví, tam mizí láska. Vraťme se znovu k prvním rodičům. Před pádem do hříchu prožíval Adam dokonalou jednotu s Evou. Jejich vzájemný vztah vyjádřil vyznáním, že ona je „kost z kostí jeho a tělo z jeho těla.“ Jak se však situace změnila, když do jejich života vstoupil hřích! Adam žaloval na vlastní ženu.

Nezlehčujme Adamovo jednání. Uvažme jen, co všechno se v jeho jednání skrývá! Svaloval vinu na ženu, protože sám chtěl zůstat čistý. A přitom věděl, že hříšník má zemřít. On ji vlastně hnal na smrt! V jeho jednání nebyla láska, ale nepřátelství.

Jestliže hřích rozdělil dva, kteří byli jedna duše a jedno tělo, oč snadněji zničí vzájemné vztahy mezi přáteli nebo těmi, kteří jsou si ještě vzdálenější. Kde se objeví hřích, tam klíčí sobectví, nenávist, zloba, hněv, nepřátelství, touha po pomstě – a od toho je již jen nepatrný krůček k zločinům.

Ovšem hřích působí zhoubně i na toho, kdo se ho dopouští. „Hřích nejen odlučuje od Boha, nýbrž ničí v člověku touhu a schopnost Boha poznávat. Hřích narušuje celý lidský organismus, převrací mysl, obrazotvornost, maří duševní schopnosti. Přetvářející Boží moc už pak nepůsobí změnu povahy. Člověk je slabý, schází mu mravní síla k boji.“ (E.G. Whiteová: Proroci a králové, 152)

Lidé neuznávají existenci hříchu a nevědomky podceňují jeho nebezpečí. V bibli čteme, že člověk, který nebojuje proti hříchu, nakonec „bude spoután provazy svého hříchu.“ (Př 5,22) Tuto pravdu potvrdil i Ježíš Kristus, když řekl, že „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu“. (Jan 8,34) A právě tato slova měla na mysli výše citovaná pisatelka s bohatou křesťanskou zkušeností, když na jiném místě napsala, že každý hříšník „nepatří sám sobě. Může sice mluvit o svobodě, ve skutečnosti však žije v nejbídnějším otroctví. Může si namlouvat, že se řídí jen svým vlastním rozumem, ve skutečnosti však poslouchá vůli knížete temna.“ (Touha věků, 328)

Bohu patří dík, že nám otevřel cestu k úniku z tohoto otroctví. A není těžké ji nastoupit. Stačí jen s jeho pomocí vykročit. První krok, který každý musí učinit, je pokání a přiznání, že to nesprávné, co jsem v životě učinil a ještě činím, nejsou jen omyly, chyby nebo charakterové nedostatky, ale skutečné hříchy. Toto přiznání nás nevzdálí od Boha. Právě naopak! Je to důležitý krok směřující k zachránci, Ježíši Kristu, který přišel, aby „vysvobodil lid svůj od hříchů jejich.“