Doktor v nesnázích
Přitom se nejedná o žádné záhadné nemoci. Většinou jde o bolesti hlavy a zad, závratě, únavu, nespavost, vysoký tlak nebo zažívací obtíže. Moderní medicína by je měla hravě zvládnout. Nezvládá. A takových pacientů je pořád víc.
Paní Jana se vyčerpaná zhroutila do křesla ordinace. Letos jí bude sedmapadesát a ještě před dvěma lety doktora téměř nepotřebovala. Pak se objevily kruté bolesti zad, závratě, nespavost a vysoký krevní tlak. Obešla neurology, ortopedy, internisty i rehabilitační lékaře. Má za sebou ta nejdokonalejší vyšetření. Nic se nenašlo. Vyzkoušela nejsilnější analgetika, obstřiky páteře, elektroléčbu. Nic jí neulevilo. Když už pro bolesti nemohla ani spát, navštívila psychiatra. Nasadil jí prothiaden a trittico, léky proti úzkosti a depresím. Spánek se po nich trochu zlepšil, vyčerpání a napětí cítí dál.
Když jsem se jí zeptal, v čem vidí příčinu svých potíží, bez váhání odpověděla: „Ve stresu!" Ještě před třemi lety pracovala jako prodavačka v malém butiku a nic jí nebylo. Pak obchod zkrachoval. Dodnes jí dluží výplatu. Vzhledem k věku byla ráda, že ji vzali na místo pokladní v hypermarketu. Dva roky dělá dvanáctihodinové směny, pět dní v týdnu, střídavě za pultem nebo za kasou, neustále na nohou, neustále ve střehu. Když je potřeba, tahá bedny se zbožím. Za směnu má jen dvě půlhodinové přestávky. Každý její pohyb sledují kamery a supervizoři - bachaři. Největší stres zažila před Vánocemi. Právě tehdy se jí zhoršily bolesti zad a přestala spát. Aby vyžila z třináctitisícového platu, musí brát směny navíc. Domů chodí pozdě večer, naprosto vyčerpaná. Po smrti manžela před deseti lety zůstala na všechno sama. Syna nechce obtěžovat, sám přišel o práci. Ke všemu řeší problémy s bydlením. O dům se soudí původní majitel a byt se nedá vyměnit. Platí sedm tisíc měsíční nájem, odhlásila rozhlas, zrušila všechny pojistky, omezuje nákupy, biopotravinám se vyhýbá velkým obloukem. Ráda by si je dopřála, ale nemá na ně. O dovolené si může nechat jenom zdát...
Zdravotní problémy paní Jany jsou v přímé souvislosti s její složitou životní situací. Ne vlastní vinou se ocitla ve velmi nepříznivých společenských podmínkách. Nedokáže je řešit a tělo jí to dává stále důrazněji najevo. Obrátila se na mne s nadějí a důvěrou. Rady, že by si měla odpočinout, udělat si dovolenou, relaxovat, naučit se zvládat stres a žít zdravěji, jsou jí k ničemu. Do penze jí zbývají čtyři roky. Nějak to musí vydržet. Raději jsem mlčel. Pochopila, že jí nemám co nabídnout. Jen prášky na tlumení příznaků. Jsem s celou medicínou v koncích. Zdaleka ne sám. „Nedělám nic jiného, než předepisuji lidem prášky na nervy. Přitom vím, že to jejich problémy vůbec nevyřeší. Na to jsem nemusela studovat medicínu. Připadám si úplně bezmocná," svěřovala se mi před týdnem kolegyně z psychiatrie. Kdo poradí bezradným lékařům?
Z knihy Jana Hnízdila Mým marodům. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.