Droga v zásuvce

V polovině devatenáctého století byla průměrná pracovní doba 70 hodin týdně, neboli šest dvanáctihodinových pracovních dnů. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se toto číslo snížilo na 60 hodin týdně. V polovině dvacátého století se běžně pracovalo 50 hodin. Dnes lidé pracují v průměru maximálně 40 hodin týdně.

Paradoxní je, že disponujeme větším množstvím volného času než kdykoliv předtím - tento čas však trávíme před televizí (nebo před počítačem), abychom uspokojili svoji rostoucí chuť na originalitu, novinky a zábavu.

Američané tráví polovinu svého volného času před televizní obrazovkou. Devětadevadesát procent amerických domácností vlastní nejméně jednu televizi - to je více než třeba vybavení ledničkami. Ve dvaatřiceti procentech domácností jsou televize dvě, 66 procent domovů krášlí tři televizní přijímače. V typické americké domácnosti je televize spuštěna v průměru sedm hodin denně. Dospělý Američan se na ni obvykle dívá až čtyři hodiny denně. To představuje 28 hodin týdně, neboli dva měsíce neustálého sledování televize ročně!

Za 65 let lidského života stráví průměrný jedinec devět let přilepený k televizní obrazovce - tato doba by mu stačila k získání nejméně dvou univerzitních titulů. Mladí Američané stráví více času sledováním televize než jakoukoliv jinou aktivitou, s výjimkou spánku.Psycholožka dr. Jane Healey poznamenává: „Ve věku tří až pěti let - což je rozhodující doba pro rozvoj poznávacích schopností mozku - stráví podle odhadů průměrné dítě díváním na televizi 28 hodin týdně. Žáci základní školy se na televizi dívají v průměru 25 hodin týdně, studenti střední školy 28 hodin týdně, což je přibližně šestkrát tolik času, než stráví domácími úkoly." Studie vypracovaná American Academy of Pediatrics ukázala, že když se televizní čas sečte s dobou věnovanou hraní počítačových her, mnozí dospívající tráví před obrazovkou 35 až 55 hodin každý týden.

Bývalý známý komentátor zpráv Robert MacNeil se ptá: „Kdy v lidských dějinách tolik lidí kolektivně věnovalo tolik svého času jedné hračce, jednomu prostředku masové zábavy? Kdy předtím se doslova celý národ kompletně podřídil sdělovacímu prostředku, jehož hlavním cílem je prodej?"

Dívání se na televizi se stalo hlavním způsobem trávení volného času. Sezení před televizní obrazovkou však má paradoxně za následek - oproti ostatním způsobům trávení volného času - více pasivity, napětí a neschopnosti se soustředit. Dlouhodobé vysedávání před televizí ve skutečnosti způsobuje, že člověk má na konci vysílání horší náladu, než když se začal dívat.
V mnoha domovech nahrazuje dnes kreativní myšlení, společenský styk a individuální nebo skupinové přemítání umělá realita. Smysluplné duševní a společenské aktivity však vytvářejí moudřejší, produktivnější a naplněnější lidi, což vede ke vzniku bezpečnější společnosti.

Droga v zásuvce?

Máme-li před sebou tyto statistiky, nutí to k zamyšlení. Televize může působit na mozek hypnotickou silou - a může vést k vytvoření závislosti. V naší společnosti není nikterak neobvyklé prohlásit o někom, že je závislý na televizi. Stalo se to dokonce předmětem komentářů ze strany vědců: „Nadměrná touha po něčem se nemusí nutně dotýkat nějaké konkrétní látky. Hazardní hry se mohou stát chorobným návykem, sex se může stát posedlostí. Jedna aktivita však v tomto ohledu vystupuje do popředí svojí všudypřítomností - světově nejpopulárnější způsob trávení volného času, dívání se na televizi. U člověka, který se dívá na televizi, lze uplatnit většinu kritérií, které slouží k rozpoznání závislosti."

Jaká jsou kritéria závislosti na nějaké návykové látce? Trávení spousty času s touto látkou, užívání této látky ve větší míře, než má člověk v úmyslu, uvažování o snížení vystavení této látce nebo opakované neúspěšné pokusy tuto expozici snížit, vzdávání se důležitých společenských, rodinných a pracovních aktivit kvůli této látce, výskyt abstinenčních příznaků, když člověk přeruší s touto látkou kontakt.

Howard Shaffer, který je vedoucím katedry závislostí na Harvardské univerzitě, tento pohled podporuje. Tvrdí, že užívání návykových látek „není nezbytnou a dostačující podmínkou pro vznik závislosti. Není správné považovat návykové látky za nutnou podmínku závislosti."

Účinky nutkavého dívání se na televizi mohou být devastující pro rodinný život, společenské styky a dokonce i práci. Jistý dvaatřicetiletý policejní důstojník má jednu ženu, dvě děti a tři televizní přijímače. Na televizi se dívá 71 hodin týdně. „Vlastně už skoro nevycházím ven," přiznává.

Takové vystavení televizi, které se vymklo kontrole, zřejmě vytváří stupňující se - ale neuhasitelnou - žízeň po ještě větší stimulaci. Co je však ještě horší, kultura vytvářená zábavním průmyslem vytváří fantaskní svět, vedle nějž se zdá být obyčejný život nudný. Mediální kritik Neal Gabler si všímá toho, že výsledkem saturace médii je, že všechno začíná být posuzováno svojí schopností pobavit. Každý zážitek musí být vysoce zábavný, ať je to v práci, ve škole, doma či ve volném čase.

Lidé uvádějí, že se při dívání na televizi cítí uvolněnější a pasivnější. Tento pocit uvolnění však mizí, jakmile je televize vypnuta. Pocity pasivity a snížené čilosti nicméně přetrvávají. Účastníci jednoho průzkumu uváděli, že televize z nich jaksi „vysávala energii, vlastně je vyčerpávala". Když televizní přijímač zapneme, dochází rychle k uvolnění, diváci totiž ztotožňují dívání se na televizi s relaxací. Změny probíhající v mozku posilují tyto asociace. Jakmile však obrazovka vybledne, zvyšuje se hladina stresu a zhoršuje se nálada, což vede k tomu, že lidé mají sklon nechávat televizi běžet. A čím déle se lidé na televizi dívají, tím menší uspokojení jim to přináší. Těm, kteří jsou na televizi závislí, může její nepřítomnost způsobit úzkostné či depresivní stavy a pocit ztráty. Touží po další dávce jejích povzbuzujících účinků.

Televize a mozek dospělého člověka

Mozek dospělého člověka dokáže vytvářet nové neurony. Ohledně toho však poznamenává Jeff Victoroff, neuropsychiatr a autor knihy Saving Your Brain: „Množství nových vědeckých poznatků poukazuje na rozdíl mezi pasivním a aktivním působením na mozek. Aktivní reakce na kognitivní podněty jsou nezpochybnitelně tím, co vyvolává tvorbu nových neuronů. A zde se dostáváme ke kritickému bodu týkajícímu se duševních podnětů - pasivní zážitky nepřinášejí mozku dospělého člověka prakticky nic. Má-li se náš mozek dále rozvíjet, je třeba, abychom aktivně reagovali na vnější podněty."

Mnozí lidé, kteří se dívají na televizi, se domnívají, že televize má vzdělávací účinek. Co se však člověk naučí, když se mozek nachází v pasivním stavu? Jaký díl dokonce i „vzdělávacích" programů může proniknout do vyšších poznávacích center mozku?

Mnozí lidé se domnívají, že když už jsou dospělí a jejich mozek je plně rozvinut, to, co si vybírají, nemá vliv na stav jejich mozku. Mozek dospělého člověka však neustále reaguje na vnitřní i vnější podněty a podle nich se přestavuje. „Mozkové nervy soustavně vytvářejí nová spojení, která nám slouží k tomu, abychom lépe dělali věci, kterým se opakovaně věnujeme. Mozek je tvarován zkušenostmi, podobně jako určitá skupina svalů reaguje na určitý typ cvičení."

Je pravda, že hrubá anatomie se nemění, ale „prostřednictvím každodenního života se některé skupiny neuronů rozvíjejí, zatímco jiné odumírají v důsledku nepoužívání. Pokud je člověk duševně pasivní, pak u něj dochází ke ztrátám mozkových buněk." Na druhé straně „aktivity, které představují pro váš mozek výzvu, ve skutečnosti množí počet a zvětšují sílu nervových propojení, které jsou s daným úkolem spojeny." Za příklady může sloužit učení se hraní na nějaký hudební nástroj, četba duševně náročného materiálu anebo učení se nové dovednosti.

Dospělí podobně jako děti mohou používat svůj mozek tvůrčím způsobem a sklízet výsledky v podobě množení, růstu a odolnosti svých nervových buněk. Dospělý člověk však může také otupit svůj kdysi bystrý intelekt - tím, když nebude svůj mozek používat a nechá neužívané mozkové okruhy zakrnět nebo dokonce odumřít. Bez kontaktu s druhými a bez duševní stimulace přestává být mysl schopná soustředit se na určitý úkol. Jedinec je tak méně produktivní a jeho schopnost dosáhnout v životě cílů klesá.

Z knihy Vicki Griffin & spol. „Být volný". Vydala organizace Lifestyle Matters.