Finský zázrak
Finská vláda reagovala tak, že požádala sedmadvacetiletého aktivistu Pekka Pusku, aby vedl pětiletý pilotní projekt. Dr. Puska, který kromě lékařského titulu disponoval i vzděláním v oblasti sociálních věd a přirozeným organizačním talentem, přišel se strategií, která nakonec změnila životy více než 170 tisíc Finů. I když to tenkrát ještě netušil, stál u zrodu modré zóny dlouhověkosti ve Skandinávii.
Přístup dr. Pusky s jeho týmem byl jiný, než jsou tradiční vládní modely fungující směrem odshora dolů. Od roku 1972 začal pracovat s místními poskytovateli zdravotní péče a komunitními organizacemi, aby přiměl místní obyvatele ke změně jídelníčku směrem k nízkotučné stravě s hojným obsahem zeleniny. Na konci pětiletého období byly výsledky pozoruhodné. V Severní Karélii došlo ke snížení úmrtnosti na infarkt o 25 %. U stejné skupiny se snížila úmrtnost na rakovinu plic o 10 %, hlavně z toho důvodu, že došlo k velké redukci kouření. Od té doby poklesla úmrtnost na rakovinu plic o dalších 20 %. Úmrtnost na všechny druhy rakoviny se snížila o 10 %.
Proč byla kampaň v Severní Karélii tak úspěšná? V té době neexistovala mezi lékaři shoda v tom, co způsobuje srdeční onemocnění, tím méně v tom, jak je léčit. První věcí, kterou dr. Puska udělal, když přijel do Joensuu, hlavního města Severní Karélie, bylo, že dal dohromady tým mladých nadšenců. Brzy si uvědomili, že nejlepším lékem pro srdeční onemocnění nejsou vakcinace nebo antibiotika, ale snížení příjmu mnoha potravin, které tvořily tradiční základ místního jídelníčku. Vytiskli letáky a plakáty s výzvou, aby lidé konzumovali méně tuku a soli a jedli více zeleniny. Místní Finové ale milovali svůj chléb, máslo a vepřové. Jak se dají změnit takové návyky?
Dr. Puska se svým týmem oslovili významnou místní organizaci sdružující ženy s prosbou o pomoc. Společně začali pořádat „večírky dlouhověkosti“, na kterých mohl člen týmu krátce promluvit o nasycených tucích a srdečních infarktech. Místní oblíbený masitý pokrm měl jenom tři složky – tučné vepřové, vodu a sůl – ale tým nahradil část masa v tomto jídle tuřínem, bramborami a mrkví. Ženám se nová verze tohoto jídla zalíbila a začaly mu říkat „Puskovo vepřové“.
Poté začal dr. Puska lobbovat u výrobců potravin. Jestli nebudou mít lidé možnost dostat se ke zdravým ingrediencím, jaký má smysl vzdělávat je v tom, jak se lépe stravovat? Místní výrobce párků například užíval při výrobě svých uzenin hodně vepřového a soli. Tradiční chléb obsahoval máslo. Karelské krávy produkovaly mléko, které mělo jeden z nejvyšších obsahů tuku na světě – a dotace na mléčné výrobky byly odměnou za tento „úspěch“.
Obyvatelé Severní Karélie si uvěodmovali, že by měli jíst více ovoce. Ale ovoce bylo většinou drahé, dováželo se z jihu Evropy. Dr. Pusku napadlo, jak toto vyřešit s využitím domácích zdrojů – bobulovin. BVv regionu hojně rostly borůvky, maliny, brusinky i rybíz – a obyvatelé je milovali. Jedli je ale pouze na konci léta, během krátké sezóny jejich sběru. Dr. Puska s týmem proto iniciovali vznik firem a podniků na mražení, zpracovávání a distribuci bobulovin.
Již po pěti letech byly výsledky pozoruhodné. Došlo k průměrnému poklesu cholesterolu o 6 % a průměrnému poklesu krevního tlaku o 4 % u mužů a o 7 % u žen.
Prostě k tomu došlo
Nedaleko Joensuu jsem navštívil Mauna a Helku Lempinenovi, Devadesátiletý Mauno zrovna štípal dříví, když jsem dorazil. Pár se přistěhoval do Severní Karélie v roce 1973, když Mauno přijal místo ředitele školy. Podobně jako kdokoliv jiný začínal i on svůj den krajícem chleba s máslem a kávou. Na oběd měl sendvič s nářezem a k večeři vepřové. Zelenina se v jejich jídelníčku moc nevyskytovala. „Lidé zde pokládali zeleninu za něco zvláštního.“
V roce 1983 utrpěl Mauno infarkt. Zeptal jsem se ho, jak poté změnil svůj životní styl, a očekával jsem vyčíslení dlouhé řady změn v oblasti životosprávy. Helka řekla: „My jsme nic nezměnili.“ Zmátlo mne to a tak jsem se jich zeptal, jaký je jejich současný jídelníček.
„Na snídani jsem měla obilnou kaši s ovocem. K obědu zeleninovou polévku s domácím žitným chlebem,“ odpověděla Helka. „Na večeři budou brambory s dušenou mrkví a malým kouskem masa, spolu s okurkovým a hlávkovým salátem.“
Co je tedy přimělo změnit jídelníček? „My jsme svůj jídelníček nezměnili,“ trvali na svém.
Napadlo mne, že zde je možná podstata zázraku, ke kterému došlo v Severní Karélii. Celá populace, podobně jako tento pár, změnila svůj životní styl bez toho, že by si to vůbec uvědomili. Kampaň dr. Pusky řešila zdravotní problémy obyvatel Severní Karélie z tolika různých směrů a tak různými prostředky, že změny byly postupné a nenápadné.
Je to místo, na kterém se obyvatelé dnes dožívají o deset let vyššího věku než dříve. A podařilo se toho dosáhnout bez vynaložení velkých finančních prostředků. Prostě jen změnou životních podmínek místního obyvatelstva.
Dan Buettner, z časopisu National Geographic (redakčně kráceno)