Iatrogenní příčiny úmrtí

Moderní medicína naneštěstí není ani zdaleka tak efektivní, jak si většina lidí myslí. Doktoři excelují při léčení akutních stavů, jako je např. náprava zlomeniny nebo léčba infekcí, ale ve vztahu k chronickým onemocněním nemá konvenční medicína moc co nabídnout – ve skutečnosti někdy dokáže napáchat více škody než užitku.

Například vedlejší účinky léků podávaných v nemocnicích zabijí každý rok podle odhadů asi 106 tisíc Američanů. Již samotné toto statistické číslo staví lékařskou péči na šesté místo žebříčku nejčastějších příčin úmrtí v USA. Toto číslo přitom odráží pouze úmrtí v důsledku užívání léků podle předpisu. Dodatečných 7 tisíc lidí ročně zemře proto, že jim byl omylem ordinován špatný lék, a dalších 20 tisíc v důsledku dalších chyb, ke kterým v nemocnici dojde. Nemocnice je nebezpečné místo, a to nepočítáme odhadovaných 99 tisíc úmrtí ročně na infekce, které zde pacienti chytí. Můžeme ale úmrtí v důsledku infekčního onemocnění svádět na lékaře? Můžeme, pokud si lékaři dokonce ani nemyjí ruce.

Od 40. let devatenáctého století víme, že umývání rukou je nejlepším způsobem, jak zabránit přenosu infekce v nemocnici, přesto jen zřídka překročí respektování tohoto doporučení mezi zdravotníky 50 %. A lékaři jsou v tomto ohledu nejhorší. Podle výsledků jedné studie dokonce i varovné nápisy na jednotce intenzivní péče (signalizující zvlášť vysoké riziko infekce) vedly méně než čtvrtinu lékařů k tomu, aby si před vyšetřením pacientů pořádně umyli ruce anebo použili dezinfekční prostředek. Je to tak. Méně než jeden lékař ze čtyř si umyl ruce před tím, než je položil na nemocného. Mnozí lékaři si dělají starosti s tím, že kdyby vyšlo najevo, kolik pacientů takto nechtěně každý rok usmrtí, mohlo by to „narušit důvěru veřejnosti.“ Pokud si ale ani nedokážeme umýt ruce, kolik důvěry si vlastně zasloužíme?

Tato nešťastná (a nepřijatelná) situace znamená, že můžete přijít na jednoduchý operační zákrok a odejít s infekci, která vás bude ohrožovat na životě – pokud tedy vůbec odejdete. Každý rok umírá 12 tisíc Američanů na pooperační komplikace, ke kterým vůbec nemuselo dojít. Pro ty z vás, kteří sčítají skóre, dělá to JIŽ více než 200 tisíc lidí, kteří umírají na tzv. iatrogenní příčiny (vychází to z řečtiny, kde slovo iatros znamená lékař). A to jsme se zatím zabývali pouze daty od hospitalizovaných pacientů. V ambulantní péči – např. u vašeho praktického lékaře – mohou mít vedlejší účinky předepsaných léků na svědomí dalších 199 tisíc úmrtí.

Podle Institute of Medicine mohou lékařské chyby zabíjet dokonce ještě více Američanů, až 98 tisíc ročně, čímž se celkový počet úmrtí vyšplhá skoro k 300 tisícům. To je více než populace měst jako je Newark, Buffalo nebo Orlando (nebo Brno). I při použití konzervativnějších odhadů počtu úmrtí v důsledku chyb lékařů se lékařská péče dostává na třetí místo v žebříčku příčin úmrtí v USA.

Jak reaguje lékařská komunita na takové odsuzující závěry? Naprosté ticho na všech frontách. První zpráva tohoto druhu se objevila v roce 1978. Naznačovala, že by se dalo předejít 120 tisícům úmrtí v nemocnicích. O šestnáct let později se objevila v časopise Journal of the American Medical Association další kousavá upomínka – iatrogenní příčiny způsobují tolik úmrtí, jako kdyby „každé dva dny došlo ke katastrofě tří obřích dopravních letadel jumbo jet.“ Mezi zveřejněním těchto dvou zpráv mohly zemřít skoro dva miliony Američanů na lékařské chyby, přesto lékařská komunita odmítla jakkoli tuto tragédii komentovat a nevyvinula žádné podstatné úsilí, aby se počet úmrtí snížil. O dalších asi 600 tisíc úmrtí později publikoval prestižní Institute of Medicine vlastní přelomovou zprávu o katastrofických důsledcích lékařských chyb – ale opět, reakce byla minimální.

Nakonec došlo k určitým změnám. Začínající i stálí lékaři již nemohou pracovat déle než 80 hodin týdně (aspoň na papíře) a směny nemohou být delší než třicet po sobě následujících hodin. Možná se vám to nezdá být velkým krokem vpřed, ale když já jsem nastoupil jako začínající lékař po promoci na lékařské fakultě, pracovali jsme v šestatřicetihodinových směnách každé tři dny – v kombinaci s dalšími pracovními dny měl náš pracovní týden 117 hodin. Když jsou lékaři nuceni sloužit opakované noční směny, výsledky studií naznačují, že dělají o 36 procent více vážných chyb, dopouštějí se pětkrát více chyb při diagnostikování a a mají dvojnásobný výskyt výpadků pozornosti (jako např. usnutí při provádění operačního zákroku). Při operaci by měl spát pacient, nikoliv chirurg. Není překvapivé, že přepracovaní lékaři se mohou dopustit o 300 procent více chyb z únavy, které vedou k úmrtí pacienta.

Pokud by každý den spadlo dopravní letadlo a došlo by k úmrtí stovek pacientů, očekávali bychom, že příslušné letecké orgány něco podniknou. Proč nikdo lékařskou profesi nekonfrontuje s touto situací? Namísto pouhého vydávání zpráv by mohly organizace jako je Institute of Medicine požadovat, aby lékaři a nemocnice zavedli aspoň minimální preventivní opatření, jako např. čárové kódy, aby nemohlo dojít k záměně léku. (Jako když si v obchodě koupíte Snickers tyčinku.)

Ovšem pouze lidé, kteří užívají léky, mohou být zabiti v důsledku chybně podaných léků anebo vedlejších účinků léků. A máte-li být zabit lékařskou chybou anebo chytit v nemocnici infekci, musíte se tam v první řadě dostat. Dobrou zprávou je, že většina návštěv lékaře souvisí s nemocemi, kterým se dá předcházet zdravou stravou a zdravým životním stylem.

Nejlepším způsobem, jak se vyhnout vedlejším účinkům lékařského testování a léčby, není vyhýbat se lékařům – ale vyhnout se v první řadě tomu, abych vůbec onemocněl.

Z knihy Michaela Gregera How Not to Die.