Jak bych mohla nemilovat?

Znamenití a chytří chlapci zoufale bojovali o právo se jí dvořit, ale bezúspěšně. Mili (tak se dívka jmenovala) odpovídala, že přijela studovat a ne se zamilovávat.

Můj přítel Erik byl nevysoký, ve tváři měl důlky po neštovicích a navíc byl nesmělý. Jednou za mnou přišel a říká mi: „Mám problém." - „A co se stalo?" - „Zamiloval jsem se." - „Přeji ti to! To je nádherné, jakýpak problém?!" - „Neunáhluj se," řekl s úsměvem, „jedná se o onu dívku." Úsměv z mé tváře zmizel a musel jsem mu dát za pravdu. „V tom případě je tvá šance rovna nule. Ta si nevšimne ani chlapců, kteří jsou mnohem krásnější než ty. Myslíš, že by se podívala na tebe?"

Uplynulo několik měsíců. Erikova tajná láska k Mili rostla, třebaže nenašla možnost projevu. Někdy uprostřed školního roku se začalo proslýchat, že Mili odejde, protože nemá z čeho zaplatit školné.

Můj přítel se sešel s hospodářem univerzity a vyjádřil své přání za Mili zaplatit - měl peníze, které si vydělal prodejem knih a které měl na zaplacení příštího roku svého studia. Je pochopitelné, že tento Erikův krok se rovnal vzdání studia.

Hospodář se mu to snažil rozmluvit, ale bez úspěchu. „Jsou to mé peníze," říkal mladík, „a já si přeji, aby se učila ona, ne já. A ještě, prosím, bych nechtěl, aby se dozvěděla, kdo za ni zaplatil."

Byl to on a ne ona, kdo opustil univerzitu a odešel znovu prodávat knihy, aby si vydělal na příští školní rok. Po několika měsících jsem od něj dostal dojemný dopis: „Říkal jsi, že mi nestojí za to přinést takovou oběť, neboť se na mne nikdy nepodívá. Ale pochop, já ji miluji, a když miluješ, tak nic za to nečekáš. Já ji miluji a nemohu dovolit, aby ztratila rok studia. Třeba ať se na mě ani nikdy nepodívá. Teď studuje a já jsem proto šťastný."

Příští rok se na univerzitu vrátil. Jeho láska už byla zralejší. Ve svých citech si byl jistý, a tak se jednou osmělil, pohovořil si ní a vylil jí své srdce.

Erikovo vyznání bylo zbytečné. Mili nejenže jeho nabídku chození s ním odmítla, ale udělala to velmi hrubě. Tehdy jí kdosi řekl: „Poslyš, měla jsi právo říct ‚ne', ale mohla jsi s ním jednat mírněji. Neměla jsi důvod jej ranit. Ano, je to prostý chlapec, ale miluje tě tak silně, že loni obětoval rok studia, abys ty tu zůstala. A navíc to udělal tak, aby ses to nedozvěděla - a nic za to nečekal. Udělal to prostě proto, že tě miluje!"

Dívka byla dojata k slzám. Její neodbytné vyptávání nakonec hospodáře přimělo, aby jí řekl celou pravdu. Uplynulo několik měsíců a Erik svým přátelům oznámil, že Mili je jeho snoubenkou.

Všichni si mysleli, že Mili tento krok udělala z lítosti, soucitu a nakonec i přání vrátit dluh. Ale od ní osobně jsem slyšel následující vysvětlení: „Když jsem se o jeho činu dozvěděla, byla jsem nejdříve rozčílená. Kdo se jej prosil, aby byl tak velkorysý?! Ale čas plynul a přišla jiná myšlenka. Potkám ještě někdy v životě někoho, kdo mne bude milovat tak silně, že se pro mne bez přemýšlení obětuje a nebude to všude roztrubovat? Potkám ještě někdy takovou lásku? A tehdy jsem si řekla: Jak si dovolím nemít ráda toho, který tak silně miluje mne?"

Tato fráze si zaslouží, abychom si ji pověsili do zlatého rámečku: „Dovolíš si nemít rád toho, který tak silně miluje tebe?" V den, kdy si uvědomíme, co se ve skutečnosti odehrálo na Golgotě, si položíme stejnou otázku. - Co se tedy na Golgotě stalo?

Přenesme se nejprve v myšlenkách do zahrady v Edenu. Když Bůh stvořil člověka, varoval jej před zlem: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (1. Moj 2,16-17) Zde čteme o nevyhnutelné odplatě. Budeš-li poslouchat - budeš žít, neposlechneš - zemřeš. A jak víme, člověk neposlechl, zhřešil. Všichni jsme hříšníci a přirozeně máme zemřít, protože „mzdou hříchu je smrt" (Řím 6,23). Ale člověku se umírat nechce. Volá k Bohu o odpuštění. Chápe člověk, oč vlastně prosí? Bůh je Bohem a jeho slovo je neměnné. Hříšník musí zemřít. Ale Bůh člověka miluje a nemůže ho nechat jen tak zahynout. Co dělat?

Hřích se sebou nevyhnutelně nese smrt a „a bez vylití krve není odpuštění" (Žid 9,22). Když tedy člověk nechce umírat, znamená to, že místo něj musí umřít někdo jiný. Tu přichází na scénu postava Božího syna. Říká: „Otče, člověk si zasluhuje smrt, protože zhřešil. Ale než bude trest vykonán, chci sestoupit na zem, vzít na sebe lidskou přirozenost a stát se jedním z nich, abych mohl s člověkem sdílet jeho smutek i radost."

A Kristus na zemi skutečně přišel - když se zde narodil jako nemluvně. Nebyl člověku jen podobný, ale stal se stejným jako ty i já. Prožil tentýž boj, jaký známe my. Také se někdy cítil osamocen a snášel všechna tvoje pokušení - právě proto tě spíše umí pochopit a milovat než soudit a trestat.

Pán Ježíš na tomto světě prožil třiatřicet let. Bible říká, že „na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu" (Žid 4,15). Jako člověk byl pokoušen a nezhřešil - a v souladu s principem odplaty si tedy zaslouží život.

Teď si zkusme představit rozhovor mezi Kristem a Bohem Otcem. „Otče," říká Kristus po svém vtělení, „žil jsem na zemi jako člověk, byl jsem ve všem zkoušen, ale nezhřešil jsem. Naproti tomu člověk zhřešil a zaslouží si smrt. Otče, zásadě odplaty se ale nepříčí princip výměny. Chci zemřít smrtí, kterou si zasloužil člověk. A život, který jsem si zasloužil já, tím, že jsem nezhřešil, chci darovat člověku."

Na golgotském kříži se díky Kristově lásce uskutečnil princip zástupné oběti. Někdo se obětoval za nás. Někdo zemřel, abychom my zůstali naživu.

Kazatel Richards jednou vyprávěl následující příběh ze svého dětství.

Líbilo se mu přelézat přes plot a krást u sousedů jablíčka. Jednou si jej matka zavolala a řekla: „Vidíš tu rákosku?" - „Ano, maminko." - „Jestli ještě jedenkrát vezmeš u souseda jablka, dostaneš pět ran rákoskou." - „Ano, maminko."

Dny plynuly, jablka byla stále krásnější a chlapec nemohl odolat pokušení. Přelezl přes plot a jedl jablka, dokud se nenajedl. Když už se vracel domů, uviděl matku s rákoskou. Chlapec se zachvěl pomyšlením na to, co jej čeká. Proto bez přemýšlení řekl: „Mami, odpusť mi."

„Ne, synu," odpověděla matka, „musím splnit to, co jsem slíbila." - „Maminko, prosím, já ti slibuji, že už to víckrát neudělám. - „Ne, synu, musíš být potrestán." - „Mami, ne!" - „Pak je jen jediné řešení, synu." - „A jaké?"

Matka dala rákosku svému synovi a řekla: „Vezmi ji, synu. Místo toho, abys dostal po zásluze ty, udeř mne. Trest musí být vykonán, protože existuje přestupek. Ty nechceš být potrestán, ale já tě tak moc miluji, že jsem ochotná snášet trest místo tebe."

„Do té doby plakaly jen mé oči," vyprávěl dále Richards, „ale v té chvíli zaplakalo i mé srdce. Jak se osmělím udeřit svoji matku, vždyť neudělala nic špatného?"

Pochopil jsi, o čem mluvím? Něco podobného se odehrává v našem vztahu s Bohem - když zhřešíme a prosíme o odpuštění. Pán Ježíš se na nás s láskou dívá a praví: „Můj synu, ty jsi zhřešil a zasluhuješ zemřít. Je tady jenom jediná cesta." - „A jaká?" ptáme se s netrpělivostí. - „Jsem ochoten snášet následky tvé chyby," odpovídá krátce.

Richards nemohl udeřit svou matku za čin, který sám provedl. Ale my lidé jsme neváhali ukřižovat Pána Ježíše na golgotském kříži. A svým jednáním jej křižujeme každý den. A on, podobně jako beránek jdoucí na zabití, neříká nic. Beránek nekřičí, nevzpírá se, nevolá po spravedlnosti, ale pomalu umírá.

Nikdy nenajdu slov, kterými bych vyjádřil vděčnost Kristu za to, co pro mne udělal. Nikdy nepochopím hloubku jeho lásky ke mně. Ale když pozvednu svůj pohled na onu osamělou horu a vidím Boha lásky přibitého na kříž, jsem do hloubi duše dojat: „Jak bych mohl nemilovat toho, kdo mne tak silně miluje?"

Z knihy Alejandra Bullona „Moc vítězit". Vlastním nákladem vydal Bedřich Číhala.