Zemětřesení a hurikány

Byli právě ve škole, kde nacvičovali novoroční program na silvestrovskou oslavu, když uslyšeli strašný rachot tisíce hromů. Ten hluk mu bude v uších znít do konce života. „Otočili jsme se a uviděli obrovskou vlnu, vyšší než budova školy, která se na nás řítila," říká a rukou si utírá slzy. „Uchopil jsem svého bratra a držel jej nejsilněji, jak jsem mohl, ale vlna nás i tak oddělila. Nijak jsem mu nemohl pomoci. Vystrašený se na mne díval. Chtěl, abych mu pomohl, ale nešlo to. Voda byla silnější než já. Přežil jsem jen proto, že mne vlna odnesla k úbočí hory, kde jsem se zachytil. Ale můj bratr zmizel, pohltilo ho moře. Velmi mi chybí, neumím se s tím vyrovnat."

Učitelé školy, kde Ismael studuje, si všimli, jak se od tsunami změnil. Velmi zhubnul, vypadá, jakoby ani nežil a jen málokdy něco řekne. Ismael je jedním ze žáků školy v Ban Tiaynork v Thajsku, která se zapojila do programu psychologické rehabilitace sponzorovaného UNICEF.

Vzpomínky na ráno 25. prosince 2004 jsou nesmazatelně vryté v myslích lidí, kteří tuto hrůzu přežili. Odborníci vědí, že dokonce i po letech je budou stále děsit myšlenky na prožité události.

Do toho dne mnozí obyvatelé nikdy neslyšeli o tsunami. Teď jsou všichni naplněni strachem z toho, co přijde. Jak pojmenovat tu ničivou energii, která ve zlomku vteřiny odnese ostrovy, pochová města a usmrtí téměř 200 000 lidí? Kde najít úkryt před silou, která se dá přirovnat k výbuchu atomové bomby - takové, jaká zničila Hirošimu na konci druhé světové války?

To hororové ráno zatřáslo samotnými základy planety. Mořské zemětřesení se silou 9,0 stupňů Richterovy stupnice vytvořilo v severní Indonésii ničivou vlnu, která smetla pobřeží Thajska, Indie, Bangladéše a Srí Lanky. Více než 6 700 kilometrů odtud zabila stovky lidí na východním pobřeží Afriky, potom pokračovala tisíce kilometrů v podobně obrovských vln a nakonec dorazila na pobřeží Chile v Jižní Americe.

Lidé si uvědomili, jak malí a zranitelní jsou v konfrontaci s rozdivočelou přírodou.

Trauma, které svět zažil na konci roku 2004, bylo jen předzvěstí podobných katastrof v roce 2005. Několik měsíců po tsunami v Indonésii ničivé hurikány spojené se záplavami rozsévali smrt ve Střední Americe a USA. Hurikán Katrina způsobil obrovské škody a na dlouhé týdny zalil město New Orleans. Bahno a pachuť smrti nahradili známou pokojnou francouzskou atmosféru tohoto města považovaného za domov blues a jazzu.

Podle údajů Centra pro výzkum epidemií způsobených katastrofami (CRED), potvrzených Světovou zdravotnickou organizací (WHO), jen od února do října 2005 byly přírodními pohromami zasáhnuty životy více než 100 tisíc lidí. Ve své centrále v Belgii zaznamenává CRED všechny přírodní katastrofy. Ze statistiky vyplývá, že počet pohrom od roku 1900 výrazně vzrostl.

Rok 2005 mohl být rokem s nejvyšším počtem přírodních neštěstí, ale přišel další rok, který zaznamenal ještě více katastrof. Marko Nikola, tajemník Mezinárodního Červeného kříže, na doplnění celkového obrazu uvádí, že v roce 2007 bylo o 20 procent více přírodních katastrof než v roce 2006.
Při pohledu na živelné pohromy se lidé na celém světě ptají: Co se to děje s naší planetou? Kde se stala chyba? Kdy to skončí? Odpovědi jsou často zmatené a přinášejí jen další otázky.

Mnozí věřící lidé mluví o Božím hněvu a zničení světa. Astrologové obviňují vliv hvězd a část vědecké obce situaci připisuje globálnímu oteplování, způsobenému nezodpovědným chováním se k Zemi a jejím přírodním zdrojům. Proces oteplování začal od vědecko-technické revoluce, když se společnost rozhodla dát větší důraz na produktivitu než na kvalitu lidského života.

Exhaláty produkované továrnami, motorová vozidla, lesní požáry a další průmyslové a osobní aktivity společně ničí ochrannou ozónovou vrstvu a vytvářejí „skleníkový" efekt, který znemožňuje únik tepla ze slunečních paprsků do vesmíru. Výsledkem je zvyšování teploty, tání ledu a stoupání hladiny světového oceánu.

Když lidé zjistili, že planeta je v nebezpečí, obrátili pozornost na životní prostředí. Ekologie se stala druhem náboženství. Všude ve školách - od jeslí až po univerzity - se studenti učí o zodpovědnějším přístupu k planetě. Ale nezdá se, že by se něco zlepšilo. Bible dokonce říká, že to bude stále horší a horší a tato skutečnost bude znamením ohlašujícím Ježíšův příchod.

Al Gore, bývalý kandidát na prezidenta USA, získal v roce 2007 Nobelovu cenu za mír. Velký vliv na to měl jeho dokumentární film Země na misce vah (Earth in the Balance), považovaný OSN za „snahu rozšířit varování světu o klimatických změnách vyvolaných činností člověka." Film ukazuje lidskou snahu o záchranu planety a zároveň připomíná lidskou neschopnost vnímat, co se s planetou skutečně děje.

Sami Soanki, ředitel institutu Maxe Plancka pro výzkum solárního systému nedaleko Göttingenu v Německu, řekl, že za posledních šedesát let je Slunce z nevysvětlitelných důvodů stále teplejší a teplejší, čímž (společně s oteplováním planety) přispívá ke zvýšenému počtu přírodních katastrof.

Nevysvětlitelné důvody? Před mnoha staletími Ježíš řekl: „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí." (Lukáš 21,25.26) Nezní to jako události, kterých jsme každý den svědky? Lidstvo skutečně zachvátila „úzkost" a bezradnost „před řevem valícího se moře".

Při pohledu na tyto události však musíme být opatrní. To, že se okolo nás dějí všechny tyto pohromy, neznamená, že je sesílá Bůh. On svůj vztah k lidstvu popisuje takto: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti." (Jeremiáš 29,11)

To je dobrá zpráva. Bůh nedovolí lidstvu, aby se samo zničilo. On nás miluje, a proto vstoupí do dějin a ukončí lidské selhání a omyly. Když se podíváme na svět okolo sebe, mělo by nás to vést nikoliv k pochybnostem, jestli se Bůh o nás zajímá, ale k přesvědčení, že jeho slavný příchod je již za dveřmi!

Nemusíme se bát. Boží láska může naplnit naše srdce nadějí. Křesťanská naděje nabízí jistotu a stabilitu v situaci, kdy z lidského pohledu není východisko.

Před mnoha lety se můj syn jako šestiletý ztratil ve městě s více než dvěma miliony obyvatel. Společně s manželkou jsme běhali z místa na místo a snažili se jej najít. Do Brazílie jsme přišli teprve nedávno a naše schopnost dohovořit se portugalsky byla dost chabá. Po několika minutách jsme se celí zoufalí rozplakali. Co dělat? Na kterou stranu se máme dát? Dítě prostě zmizelo. Snažit se je najít uprostřed takového množství lidí je jako hledat jehlu v kupce sena.

Když policista viděl naše zoufalství, řekl nám: „Policie hledá vaše dítě. Pokud ještě je ve středu města, najdou je, až se zavřou obchody."
A tak se i stalo. Po šesté večer bylo lidí v centru stále méně. Zaměstnanci se vrátili po dlouhém dni z práce domů. Ulice začali zívat prázdnotou a stíny noci zahalily město jako černá plachta. Zdvihal se chladný červnový vítr.

Nepřestávali jsme hledat a k naší obrovské radosti jsme jej našli. Seděl na odhozené krabici a hrál si s kamínkem. Vůbec si neuvědomoval, jakou úzkostí právě prošli jeho rodiče. Se slzami v očích jsme ho vzali do náruče a zasypali polibky.

Později jsem se jej zeptal: „Nebál ses?" „Bát se? A proč?" zeptal se nevinně. „Obyčejně, když se děti ztratí, mají strach." Jeho oči se překvapením rozšířili. „Ale já jsem se přece neztratil, tati. Jen jsem čekal. Přece jste mne hledali, ne?"

Podívej se okolo sebe. Vnímáš stále temněji vize do budoucnosti, vyvolané přírodními pohromami? Zemětřesení, hurikány a tornáda okolo sebe šíří hrůzu. Předpovědi a prognózy vědců hraničí se scénami z hororů. Navzdory těmto temným vyhlídkám a zlověstným věštbám chci, abys věděl, že Ježíš brzy přijde. Vrátí se proto, aby tě našel.

Máme naději. Věčné ráno pomalu svítá, tma ustupuje. Přečti si zaslíbení, které Bůh dal i tobě: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí." (Izajáš 43,2)

Jak odpovíš?

Z knihy Alejandra Bullóna „Znamenia nádeje". Vydal Advent-Orión.