Jaký je váš postoj k lékům? Snažím se lékařské ordinaci spíše vyhnout…

Představme si, že se jim podařilo již dříve reklamou přesvědčit lékaře, že tento lék je v dané situaci prospěšný. Lékař jej tedy pacientovi předepíše. V této fázi tedy bude spokojen i lékař i pacient. Co se však stane dále? O tom nám nejlépe vypovídají pokusy, které byly konány za účelem prozkoumání tzv. efektu placeba.

Placebem se nazývá lék, který neobsahuje žádnou účinnou látku, je to jen lákavě vyhlížející pilule. Když lidé dostávali placebo, pilulku bez skutečného léčebného obsahu, a když tito lidé byli informováni, že se jedná o velice dobrý lék, tak většina pacientů sdělovala, že u nich došlo ke zlepšení zdravotního stavu. Když jim byla pilulka odebrána, tak si stěžovali, že se jejich stav opět zhoršil. Co z toho vyplývá? I v situaci, kdy lék je zcela neúčinný, tak pacient a následně i lékař může být přesvědčený, že lék je prospěšný.

Ale ono to jde ještě dále. Velká většina lidí očekává, že lékař jim něco, nějakou tu pilulku, tabletku, kapání, mast či něco podobného, předepíše. Lékař je tedy již automaticky tlačen k tomu, aby jim nějaký lék předepsal. Mnoho pacientů, kteří opouštějí lékaře, aniž jim tento předepsal jeden či ještě lépe několik léků, má pocit, že lékař se o ně dost nestará. Ale lékař se přece nemůže žádného pacienta zeptat: „Vy jste také jeden z těch, kteří chtějí, aby se jim předepisovali léky, i když to nemá žádný léčebný význam?“ Takže lékař předepíše lék i tomu, kdo po léku netouží a kdo jej nepotřebuje.

Ve světě, v zemích s tržním hospodářstvím (a postupně také u nás) lékaře stále navštěvují zástupci různých farmaceutických společností. Nabízejí mu různé výrobky, léky, a uzavírají s ním určité dohody. Lékař jim zajišťuje odbyt jejich výrobků a je tedy odměňován v závislosti na tom, jak mnoho léků předepíše svým pacientům.

Co se stane v situaci, jestliže existuje více různých léků, v každém je stejné množství účinné látky a jejich cena je velice různá (nejdražší stojí třeba několikrát více než nejlevnější). Pacient (pokud lék sám neplatí anebo pokud pro něj cena léku nehraje roli) oceňuje lék tím výše, čím vyšší je jeho cena. A lékař je farmaceutickými společnostmi odměňován nikoliv v závislosti na počtu léků, nýbrž v závislosti na finančně vyjádřené velikosti odbytu.

Téměř všechny reklamy jsou stylizovány tak, aby budily přesvědčení, že propagovaný lék pomůže téměř každému a hodí se na léčbu nesčetně různých obtíží. Jak pacienti, tak lékaři a tím spíše výrobci léků a jejich prodejci jednají tak, že se léků spotřebovává co nejvíce a to hlavně těch nejdražších léků. Důsledkem je růst nákladů na léky, který je ve velké míře zbytečný. Pokud si léky lidé platí sami, tak na to také sami doplácí ze své kapsy. Často jsou ještě vděčni, protože si myslí, že si tím pomohou ke zdraví. Přitom třeba nevědí, že existuje stejně účinný lék, ale mnohem levnější anebo neví, že dokonce v jejich případě jim lék vůbec nepomůže.

Ještě závažnější je to, že léky mají mnoho vedlejších nežádoucích účinků. Čím více léků tedy užíváme, tím větší škoda pro naše zdraví z toho plyne. Tím samozřejmě nezapomínám na objektivní a velký prospěch, který léky a léčení lidem přináší. Méně však někdy bývá více. Kdyby se používaly pouze ty léky, které jsou plně oprávněné, tak by byl dosažen veškerý možný prospěch pro zdraví. Ty léky, které se používají navíc, však již přináší pouze nechtěnou (a většinou nezaznamenanou) škodu.

Stejná situace existuje v oblasti zdravotní péče. Když chirurg „spraví“ komplikovanou zlomeninu, užitek pro pacienta je velký a jasný. Naproti tomu, když někdo zbytečně absolvuje různá vyšetření, znamená to pro něj nejen ztrátu času, ale často mu to také, byť třeba málo, poškodí zdraví. Např. každé rentgenografické vyšetření znamená, že člověk dostal zbytečně dávku rentgenového záření, které poškozuje jeho zdraví. (Jen pro představu, dávka záření, kterou náš průměrný občan dostane při rentgenování, je mnohem větší než dávka, kterou tentýž náš průměrný občan dostal v důsledku jaderné havárie v Černobylu.)

Co bychom tedy měli udělat v zájmu svého zdraví? Měli bychom brát pouze ty léky, které skutečně potřebujeme. To znamená, že průměrný občan by užíval podstatně méně léků, než je tomu doposavad. A měli bychom také méně vysedávat u lékaře a absolvovat méně různých vyšetření, což se samozřejmě snadno řekne, ale hůře provede. Zdravotnický systém u nás i v dalších zemích s tržním hospodářstvím je odměňován v závislosti na velikosti výkonů, které poskytne. Čili je odměňován tím více, čím více a dražších léků dá pacientům, čím více vyšetřením je podrobí. A je to lékař, kdo je expertem je, který je o záležitosti hluboce informován, pacient mu stěží může dávat rozumy a říkat mu, ten a ten lék nepotřebuji, to a to vyšetření je zbytečné.

Současný stav u nás je takový, že lékaři jsou hodně odměňováni, když léčí, ale třeba vůbec nevyléčí, a málo odměňováni, když rychle vyléčí, a proto málo léčí. To není nadsázka, to je skutečnost, kterou popíšu jednoduchým příkladem. Představme si, že by vedle sebe žili dva lékaři. Jeden by každého pacienta vyléčil nejrychlejším možným způsobem. Měl by tedy málo výkonů, za ně by získal málo bodů a jeho odměna by byla také malá. Druhý by se s ním v úspěšnosti nemohl srovnat. Nikdy by se mu nedařilo někoho vyléčit. Tedy by stále své pacienty léčil, měl by hodně výkonů, dostal by hodně bodů a jeho odměna by byla veliká.

Tomáš Husák, matematik a biolog, přední evropský odborník na zdravou výživu