Ještě jeden krok

U něj naučil důvěře, respektu a víře v budoucnost. Když byl propuštěn, nesnesl už ulici a její zvyky. Rozhodl se, že se vrátí do vězení. Cítil se tam bezpečněji, lépe mu tam rozuměli.

To nebylo řešení. Ředitel chtěl, aby to Claude pochopil a vyprávěl mu příběh o dvou žabách, které spadly do smetany. V žádném případě nemohly vylézt. Žádný pevný bod, nebylo odkud vyskočit ven. Jedna žába ztratila naději a utopila se. Druhá byla vytrvalá. Vypadalo to, že se snaží zbytečně, bylo to přímo absurdní. Plavala až do vyčerpání sil. Už se taky začínala topit, když najednou ucítila pod nohama něco pevného. Smetana se začínala měnit v máslo. Žába se odrazila a vyskočila z hrnce.

Mladý muž pochopil. Vydržel jako druhá žába. Začal večerně studovat, přes den vydělával na studia. Stal se velkým spisovatelem.

Co to znamená vydržet?

Latinské slovo perseverare - vytrvat - znamená: být pevný, neměnit rozhodnutí, ani pocity. Vytrvalého člověka nezastaví problémy. Když spadne, znovu vstane. Když se nic nedaří, je trpělivý. Tento zákon se musí naučit každý, kdo chce uspět. Bez vytrvalosti se cíle nedosáhne.

Vaše první kroky

Jak jste se naučili chodit? Rodiče vás jemně vzali pod paží, zvedli. Nejdříve je třeba mít pevné nohy. To není snadné! Ale to nejtěžší bylo ještě před vámi. Zvedli jste jednu nohu, pak druhou a při tom všem se musela držet rovnováha. To byla věc! Když vás maminka nebo tatínek pustil, cítili jste nejistotu. Proč vás nechali? Co se stalo? Zvládli jste první krok a bum! Spadli jste rodičům do náruče. Čekali tady a byli připraveni pomoci. Pak následoval druhý a třetí pokus.

Pomaličku jste získávali sebedůvěru. Ten nápad chodit po dvou nohou vás začal zajímat. Něco vám říkalo: "Zkus to zas, zdá se že se to rodičům líbí. Začni, půjde to." Jednoho dne jste udělali dva, tři, čtyři kroky docela sami, bez potlesku rodiny. Bylo téměř vyhráno. Ale při šestém kroku se někde vyskytl zádrhel a bum, prásk, podlaha. Pád na bradu nebo na zadeček. Au, to bolí! Co jste dělali? Neříkejte nic, nepamatujete si to. Řekli jste prostě: "Konec. Nikdy víc. Je to nebezpečné." A protože se všichni kolem smáli, aniž tušili vážnost chvíle, dodali jste k hodnocení "nebezpečné" ještě označení "hloupé". Přes to všechno výsledky naznačují, že jste u tohoto rozhodnutí nezůstali, protože dnes nechodíte po čtyřech. Co se stalo? Vytrvali jste až do konce. To je vítězství!

Už jste to vymazali z mysli. Strachy, šoky a beznaděje vám vymizely z paměti. Už se o tom taky nemluví a kdyby vás někdo od té doby poprvé potkal a podivil by se: "Hele, ty chodíš po dvou nohou, no, blahopřeji!", byli byste překvapeni nebo spíše uraženi.

S tím chozením je to přirozené, a přesto se to nevyřešilo mávnutím kouzelného proutku. Bylo třeba se to naučit. A abyste to uměli dobře, bylo třeba vytrvat.

Tohle pravidlo platí pro studium, učení se oboru... Po budete mít někdy příležitost mluvit s umělcem, poproste aby vám vyprávěl o vytrvalosti. Bez ní se nemůže realizovat žádný sen, bez ní nedosáhnete cíle.

Rozbitý klavír

Jedno z prvních míst, kde jsem mluvil na toto téma, b Portugalsko. Sešlo se asi 500 mladých lidí. Chtěli, abych mluvil o úspěchu. V sobotu večer nabídli přátelé zpěváci a hudebníci velmi kvalitní koncert. Byla mezi nimi francouzská zpěvačka a francouzský pianista Michel Gal, kterého jsem už dlouho znal. Potlesk nebral konce. Druhý den ráno jsem se pta1 pianisty, od kolika let a kolik času věnoval svému nástroji. Bez váhání odpověděl: "Hraji od šesti let šest hodin denně." Teď mu bylo přes třicet. Napadla mě jiná otázka: "Máš někdy chuť rozbít klavír?" Usmál se a jako by se přiznával, odpověděl: "Ano, stává se mi to."

Vydržet znamená pokračovat přes překážky, po pádu se zvednout, být trpělivý, když se nic nedaří, držet stále správný kurs navzdory větru a vlnám. Kdo chce uspět, musí vytrvat! Ano, řeknete, ale jak?

Krok, který zachrání

Ve své knize "Země lidí" vypráví Antoine de Saint-Exupéry mimořádné dobrodružství svého přítele Guillaumeta. Výborný pilot byl nucen nouzově přistát uprostřed horských hřebenů And. Letadlo přistálo na zamrzlém jezírku mezi vrcholy hor. Bylo odtud vidět stráň vulkánu Maipu, který se tyčí do výšky 6900 m. Teď byl Guillaumet vězněm, celé dny cesty vzdálen od lidského obydlí. Náhle si všiml obrovské hradby. Překonat 3000 m vysokou stěnu! Bouře je tak silná, že bude schoulený v kabině čekat osmačtyřicet hodin. Aby vydržel zimu, obklopil se poštovními pytli.

Dobře si ten příběh pamatuji, protože jsem ho víckrát vyprávěl lidem, kteří se chtěli odnaučit kouřit. Jak by si s takovou situací poradili? Měl Guillaumet řešení, které by nabídl i jim? Ano. Vytrvalost. Šel a pak se ještě plížil celkem pět dní a čtyři noci. Strašná zkouška. Zima a sníh ho ničily. V jednu chvíli už nemohl dál, rozhodl se vzdát se, umřít.

Smrt se zdála sladká ve srovnání s tím, co prožíval poslední dny. Tehdy s láskou vzpomínal na ženu a děti. Byl pojištěn, a tak dostanou nějaké peníze. Ano, ale za podmínky, že se najde jeho tělo. Právě ležel na prudkém svahu. Až začne sníh tát, odplaví jeho tělo do některé úžlabiny. Jak dlouho bude muset manželka čekat, než dostane první splátku?

Několik desítek metrů před sebou uviděl vrcholek skalního útesu. Sebral zbytky slabých sil, zvedl se a šel tři dny a dvě noci. Když pak vyprávěl o tom strašném dobrodružství, řekl: "Přísahám, že to, co jsem udělal, by nikdy žádné zvíře neudělalo." A pak dodal fantastická slova, klíč pro každého, kdo chce překonat překážky: "Víte, co vás zachrání? Jeden krok. Ještě jeden krok. Pořád se začíná tím jedním krokem."

Věci se mění

Když vytrváme, něco se děje v nás a někdy i mimo nás. V nás proto, že dosahujeme určité zralosti. Naše vůle se upevňuje, zkušenosti nám pomáhají, jsme stále odolnější. Je to trošku jako v autě, když projíždíme hustou mlhu. Zdá se, že se nedá jet dál. Ale zvykáme si. Upneme se například na bílou čáru na silnici a pomalu jedeme dál.

Vzpomeňme si na příběh o dvou žabách. Jedna se zachránila proto, že vydržela. Stala se odolnější. A postupně se kolem ní, přesně řečeno pod jejíma nohama, věci změnily. V její prospěch. Tím, že vytrváme, umožníme zázraku, aby se stal. Ellen Whiteová píše: "Každý má svůj osobní boj. Každý musí jít svou vlastní cestou přes boje a zmalomyslnění. Kdo odmítá boj, ztratí sílu a přijde o radost z vítězství."

Slovo, které nikdy nesmíš říct

Rok 1940 je pro většinu Francouzů synonymem pokoření a zkázy. Zatímco celá Francie a protinacistická Evropa všeobecně byly v šoku, téměř neznámý hlas prohlásil na vlnách BBC slavnou větu: "Francie prohrála bitvu, neprohrála válku." On, generál de Gaulle, byl o tom přesvědčen natolik, že byl schopen přesvědčit všechny, kdo odmítali nacistické jho. Výzva prošla téměř bez povšimnutí. Nikdo ji ani nenahrál. Ale skupina námořníků na bretaňském ostrově ji slyšela a připojila se k "rebelovi" v Anglii. Společně s dalšími dobrovolníky vytvořili jádro osvoboditelské armády. Byli přesvědčeni o vítězství, byli vytrvalí a zvítězili.

Když jsem citoval de Gaulla, musím vzpomenout také na Winstona Churchilla, velkého hrdinu druhé světové války. Studenti jedné školy ho pozvali na návštěvu. Byla to mimořádná událost pro celou školu. Churchill byl mezi mládeží velmi populární. Byl to symbol odvahy, rozhodnosti, neústupnosti ve zkouškách. Byla by Velká Británie obstála bez tohoto muže s velkým rozhledem a odvahou?

Za potlesku studentů přišel Churchill k přednáškovému pultu. Neměl s sebou žádné poznámky. Zdálo se, že se podíval na každého z přítomných mladých lidí. Pomalu a klidně řekl: "Nikdy, nikdy se nevzdávejte." Říká se, že to bylo vše, co tehdy řekl. Jistě jedna z nejkratších přednášek v dějinách. Když odcházel z pódia, bylo úplné ticho. Zdálo se, že každý zvažuje význam těch několika slov. Pak obrovský potlesk. Slavný muž jim svěřil tajemství: "Nikdy, nikdy se nevzdávejte."

Zásada: Chceš-li mít úspěch, nezapomeň, že úspěch a vytrvalost patří k sobě. Udělej každý den jeden krok správným směrem.

Z knihy Johna Graze "Vyhrát život". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.