Jsem tady pro tebe

Byl jsem tichý a zdvořilý, přitom jsem ale měl uličnickou povahu. Rád jsem sportoval, hrál jsem fotbal, ale nevynikal jsem nijak zvlášť pronikavým intelektem. Byl jsem jedním z těch průměrných chlápků, kteří obvykle docela dobře splynou. Z neznámého důvodu mne však můj učitel dějepisu neměl vůbec rád. S tímto problémem jsem se vyrovnával tak, že jsem byl potichu a vyhýbal se potížím.

Jednoho dne psal ve třídě učitel na tabuli. My jsme seděli ve svých lavicích a sledovali jsme ho. Náhle se učitel otočil a vyštěknul: „Jime Hohnbergere, zavři zobák!"

Je třeba, abyste si uvědomili, že v těch dobách si nikdo nedovolil zpochybňovat autoritu učitele. Byl jsem však vychováván s velkým smyslem pro spravedlnost a tak jsem zdvořile odpověděl: „Já jsem nic neříkal, pane."

Jeho obličej zbrunátněl. „Řekl jsem: Drž hubu!"

„Já jsem ale nic neřekl."

Na této škole vás vyplatili tenisovou botou velikosti číslo dvanáct, když jste dvakrát špatně odpověděli na otázku v náboženském testu. Věděl jsem o jednom studentovi, který skončil se zlomenou rukou, když se jeden z „bratrů" naštval a mrštil jím proti zásuvkám.

Uvědomil jsem si, že mne možná čeká stejný osud, když se pan Frances, učitel dějepisu, ke mně přiblížil, srazil mé knihy ze stolu a chytil mne za košili. Zdvihnul mne do vzduchu, narazil mne proti černé tabuli a začal mi o ni mlátit hlavou. Byl to velký a hrubý muž. Učil sice dějepis, vedle toho ale také vedl zápasnický tým. Nemohl jsem s ním bojovat běžnými prostředky, protože bych prohrál, ale nechtěl jsem si nechat líbit nespravedlivý útok a tak jsem svoje koleno zabořil do jisté části jeho těla. Poděšeně zalapal po dechu a zhroutil se na podlahu. Utíkal jsem jako o život - celých pět kilometrů až domů! Než jsem tam doběhl, ředitel školy už stačil zavolat mé matce a otec byl na cestě domů z práce.

Můj otec přijel a řekl: „Jime, prostě mi řekni úplnou pravdu, jak to bylo." Tak jsem mu řekl, co se stalo, že jsem sejmul učitele a že o tom pravděpodobně mluví celá škola. „Neboj se," ujistil mne. „Budu na tvé straně od začátku až do konce." Podíval se mi na hlavu a řekl, ať nastoupím do auta. Odvezl mne ke starému doktorovi Hildebrandovi.

Když doktor prohlédl moji hlavu, byl konsternován. „Byl jednoznačně napaden," řekl otci. „Má otřes mozku a na hlavě bouli velikosti husího vejce. Jednalo se o neurvalý útok a já jsem ochoten svědčit u soudu ohledně přesnosti mé diagnózy. Člověk by mohl takovým způsobem někoho i zabít!"

Táta mu poděkoval a usoudil: „Nemyslím, že k tomu dojde. Myslím, že se věc vyřeší hned dnes večer během schůze školy."

Vypadalo to, že můj táta si je naprosto jist. Já jsem se ale celý třásl, když jsme toho večera seděli na schůzi správní rady školy. Připadal jsem si strašně bezvýznamný v konferenční místnosti plné mužů v kněžských hábitech. Všechno na nich svědčilo o moci a síle. Můj táta - jako kdyby četl mé myšlenky - mi pošeptal: „Neboj se, jsem tady s tebou."

Když se dal učitel dějepisu do řeči, začal jsem pochybovat o tom, co může můj otec udělat. Učitel stál před radou a lhal, jako když tiskne, o tom, co se stalo. Když skončil a byla řada na mně, byl jsem strachem bez sebe. Podíval jsem se na svého otce a nabyl trochu odvahy. Tak jsem se narovnal a začal k členům správní rady školy hovořit klidně a bez emocí - což byl pravý opak toho, jak jsem se uvnitř cítil. Dokonce i můj učitel dějepisu musel cítit, že moje vystoupení zní pravdivě. Přišel ke mně, pohlédl mi přímo do tváře a začal mne strkat do prsou, nejdříve lehce, poté stále silněji, až jsem se začal potácet, a přitom rozrušeně křičel v rytmu se strkáním - lháři, lháři, lháři!"

Jak daleko to mohlo zajít, jsem se nedozvěděl, protože můj otec, tichý a skromný Henry Hohnberger, se vztyčil do své plné výše 170 centimetrů! Vážil možná jenom 70 kilogramů, ale chytil učitele za límec a řekl mu, ať se posadí - nebo uvidí! Pak začal hovořit. Přál bych si, abych si přesně zapamatoval, co říkal, ale byl jsem příliš vyděšený.

Můj otec byl za normálních okolností tichým, stoickým Němcem, ne však toho dne. „Pánové ze správní rady," začal. „K této situaci nedošlo proto, že váš učitel ztratil trpělivost - i když jsme všichni mohli právě teď vidět, že k tomu nemá nikdy daleko. K této situaci došlo z toho důvodu, že vy, pane řediteli, jste ji umožnil. Vytvořil jste takové prostředí, ve kterém vaši učitelé vládnou zastrašováním a hrubou silou. Žiji v tomto městě už dost dlouho na to, abych nevěděl i o dalších násilných činech ze strany vašeho učitelského sboru vůči žákům. Teď jeden z vašich učitel napadl a zranil mého syna. Děje se to proto, že pod vaším vedením se nebojí učitelé, že budou voláni k zodpovědnosti, nebojí se následků - a i když jste se všichni, jak zde sedíte, možná zasvětili kněžskému povolání, jistě jste neodevzdali své životy Bohu!

Jako správní rada máte povinnost ukončit takové jednání - a k tomu nedojde tím, že pokáráte jednoho učitele. Takové praktiky ukončíte tím, že odstraníte člověka, který za to nese skutečnou odpovědnost - a tím je ředitel. On je tím, kdo určuje ráz školy. Vaši učitelé jednají tak, jak jednají, protože jim to někdo umožňuje. Tento problém můžete vyřešit tady a teď."

Když můj otec požádal o hlavu ředitele, byl jsem v šoku. Ještě více šokován jsem však byl, když onen muž na místě odstoupil a přiznal, že je to pravda. Správní rada poté dospěla k závěru, že můj otec má naprostou pravdu. Učitelé prostě jednali tak, jak jim to bylo umožněno. Učitele dějepisu správní rada nevyhodila, jenom jej formálně napomenula.

Když jsem toho večera odcházel z oné schůze, věděl jsem jistě, že můj otec je tím nejodvážnějším mužem na světě. Nejednalo se o nějaký holywoodský odvar odvahy. Tohle byla realita. Byl to osamělý muž, který stál za svým přesvědčením při obraně bezbranného. A právě zde, v tomto bodě, kde je třeba prokázat pravdou odvahu, se muž stává skutečným mužem.

Muž vykazuje odvahu, když odloží dětské hračky a stane se vůdcem, patriarchou svého domova, knězem své rodiny, ochráncem a pečovatelem o ty, kteří jsou v jeho péči. Vyžaduje to odvahu, protože to znamená volbu být jiným než prakticky všichni muži, které znáte. Kdyby to však všichni mužové udělali, následovalo by mocné oživení v našich rodinách i církevních sborech.

Skutečná odvaha se neprojevuje v první řadě odvážnými činy, kterým může svět aplaudovat. Skutečná odvaha se projevuje stovkami tichých a stálých činů, které z nás vytvářejí hrdiny v očích našich žen a dětí. Vyžaduje to odvahu, protože se musíte vydat na cestu, kterou před vámi dost dobře možná nikdo neprošlapal. Vyžaduje to odvahu trávit večery hraním si
s dětmi, zatímco všichni ostatní pracují, dívají se na televizi anebo surfují na webu. Vyžaduje to odvahu mít rodinu na prvním místě. Vyžaduje to odvahu žít den za dnem jenom pro jejich prospěch. Vyžaduje to odvahu postavit se proti společenským i církevním normám.

Z knihy Jima Hohnbergera „Men of Power". Vydalo nakladatelství Pacific Press Publishing Association.