Když zklame Bůh

Osobně si o tom myslím své, ale vede mne to k přemýšlení, proč dnes tolik lidí odmítá víru v Boha. Je to proto, že jim nebyla dána? Nebo je příčina někde v nich? Nemám na tom podíl i já a další věřící? Co se z mého života mohou lidé v mém okolí dozvědět o Bohu, ve kterého věřím? Je narůstající počet bezvěrců důkazem toho, že žádný Bůh neexistuje?

V poslední době se také setkávám s lidmi, kteří mi říkají: „Víš, kdysi jsem v Boha věřil, dnes už v něho ale nevěřím, protože mne zklamal!“

Ježíš vyřeší každý tvůj problém

Poprvé jsem se s těmito lidmi, zklamanými Bohem, setkal krátce po sametové revoluci. Bydlel jsem v malém městečku, které právě prožívalo zvláštní senzaci. Začal v něm působit charismatický misionář. Přiletěl až z Austrálie. Na čtrnáct dnů si pronajal sportovní halu, protože to byl největší sál ve městě. Každý večer se v ní shromáždilo více jak tisíc lidí, kteří přijížděli i z okolních vesnic.

Poselství toho muže bylo jednoduché, přímočaré a přitažlivé. V každém svém kázání říkal: „Přijmi Ježíše Krista jako svého Spasitele. Když to uděláš, tak Ježíš vyřeší každý tvůj problém! Jsi bez práce? To se změní, začneš podnikat, a budeš vydělávat velké peníze. Rozpadá se ti manželství? Neboj se, Ježíš vás zase dá dohromady. Jsi nemocný? Máš rakovinu? Nepodléhej strachu, neumřeš, Ježíš tě uzdraví!“

Sportovní hala praskala každý večer ve švech. Všichni chtěli být zdraví, šťastní a bohatí. Tak proč by nepřijali víru v Boha, který jim tohle všechno dá? V našem městě vznikla během těch čtrnácti dnů nová církev, která měla při bohoslužbách vždy plno. Svou „víru v Ježíše“ při nich projevovali tak ve hementně, až upadali do zvláštní extáze, při které se na zemi svíjeli v křečích s pěnou u úst.

Čas běžel a najednou se něco začalo měnit. Lidé, kteří přijali Krista, aby jim vyřešil všechny jejich problémy, najednou zjišťovali, že skutečnost je trochu jiná. Zvláště je zasáhla zpráva, že zemřela žena, kterou misionář během jedné přednášky uzdravil z rakoviny. To byl okamžik, který „nepřežila“ víra mnoha členů tohoto společenství. Potkával jsem je a tehdy jsem poprvé slyšel: „Bůh mne zklamal!“ Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že je nezklamal Bůh, ale muž, který v Božím jménu sliboval něco, co Ježíš nikdy neřekl.

Vzpomínka z dětství

Při setkání s těmito zklamanými a zahořklými lidmi se mi vybavila dávná vzpomínka. Na bohoslužbě jsem tehdy jako malý sedmiletý kluk slyšel v kázání biblický text, který mne zaujal. Ne, že bych se tehdy tolik zajímalo Boha, ale zdálo se mi, že by to mohlo vyřešit můj problém. Byl jsem totiž takový třídní otloukánek, co se neuměl prát. Kazatel tehdy v kázání citoval text z 91. žalmu: „Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.“

Ta slova mne zaujala. Už jsem ani neposlouchal, co k tomu kazatel říkal dál. Úžasný text pro kluka, kterému ve třídě nabančí i holka. Těšil jsem se na pondělí. Ráno se pomodlím, řeknu Bohu, že se jdu v jeho jménu bít, a pak už jen budu vychutnávat pocit vítěze.

Zřejmě už tušíte, jak to dopadlo. Domů jsem přišel s utrženými knoflíky na košili, jedna nohavice byla rozpáraná a pod okem se mi pomalu začal dělat pěkný monokl. Navíc jsem dostal poznámku do žákovské knížky…

Ten den byl doma zrovna i táta. Jako kazatel tehdy působil v jiném městě a domů se vracel většinou na jednu noc v týdnu. Pak zase celý týden cestoval po Olomoucku a Jesenicku a navštěvoval svěřená církevní společenství. Oznámil jsem mu, že s Bohem končím, protože Bible lže. Táta se tvářil, jako by tomu nerozuměl, a tak jsem mu vše popsal. Se slzami v očích jsem znovu opakoval, že Bible nemluví pravdu.

Táta mne nechal vymluvit a pak se mnou otevřel biblický text, který mi způsobil tolik trápení. Přečetl ho a začal mi vysvětlovat, jak to vlastně je. Když dovyprávěl, už jsem se na Boha nezlobil a ani jsem neměl chuť s ním skončit. Pochopil jsem, že zmíněný žalm popisuje zkušenost muže, který tento žalm složil.

Bible je jako mozaika

Mnozí lidé dělají při čtení stejnou chybu, jakou jsem v dětství udělal i já. Svůj vztah k Bohu založí na biblických textech, které se jim líbí, a přitom ignorují další texty říkající něco jiného.

Připomeňme si žalm, jehož část mne tehdy tak zaujala. Autor této duchovní písně je neznámý. Z toho, co píše, je ale patrné, že musel s Bohem právě prožít něco zázračného. Je plný emocí, potřebuje se o ně podělit, a proto zpívá:

„Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: ‚Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v něhož doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. … Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. … Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.“

Není to nádhera? Problém je v tom, že tato slova neříká samotný Bůh, nejsou Božím slibem. Není to ani slib, který nám dává Ježíš Kristus. To jen autor této skladby zachycuje své emoce, které právě prožívá. Chce se s námi podělit o to, jak díky své zkušenosti vnímá svého Boha. Je pro něho bytostí, na kterou se může spolehnout.

Bible je plná různých příběhů vytvářejících nádhernou mozaiku, která nám postupně pomáhá poznávat, jaký je náš Bůh. Jen je třeba mít trpělivost a skládat postupně kamínek ke kamínku tak dlouho, až se z toho všeho stane nádherný obraz Boha a vše začne dávat smysl.

Biblické texty také odhalují emoce, které zažívají jednotlivé postavy. Ty jsou někdy plné euforie a nadšení z toho, čím zrovna prošly. Jindy jsou v depresi a bojují o svou víru, často dokonce pochybují o tom, jestli je Bůh slyší a zda vůbec je.

Podívejme se na jiný žalm. To, co píše David, jeho autor, nám může připadat jako přesný opak úvodního textu:

„Smiluj se nade mnou, Bože, neboť po mně šlape člověk, válečník mě denně utiskuje. Denně po mně šlapou ti, kteří proti mně sočí, těch, kdo zpupně válčí proti mně, je mnoho. Přichází den strachu, já však doufám v tebe.

V Boha, jehož slovo chválím, v Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat tělo? Denně překrucují moje slova, vymýšlejí na mě kdeco zlého. Srocují se, číhají a stopují mě, o mé bezživotí usilují. Vyváznout je necháš za ty ničemnosti? Takové lidi sraz, Bože, svým hněvem! O mém vyhnanství si vedeš záznam; ukládej si do měchu mé slzy. Což je v svých záznamech nemáš?“ (Žalm 56,2-9).

Všimněme si toho rozdílu. David tu neopěvuje Boha za to, že jej chrání před jakýmkoliv problémem. Zoufale volá k Bohu, protože má pocit, že se v tom, co právě prožívá, brzy utopí. Netrápí jej nějaké maličkosti. Jeho nepřátelé se jej pokoušejí zabít a on už neví, kam by před nimi utekl.

Udělá ale to nejlepší, co může – jde se svým strachem a s problémy za Tím, kdo mu jako jediný může pomoci, jde za Hospodinem.

Myslím, že už tato malá ukázka z Žalmů nám pomáhá pochopit, jaký je Bůh, i to, že nám neslibuje bezproblémový život. Neodstraní nám z cesty jakoukoliv překážku a problém, ale zůstává s námi, když toto vše překonáváme na naší cestě životem.

Ježíš hraje férově

Každému člověku, který má pocit, že jej Bůh zklamal, doporučuji, aby si přečetl evangelia až do konce a velice pozorně. Ježíš totiž svým následovníkům nikde neslibuje bezstarostný život bez nemocí a problémů.

Krátce předtím, než se Ježíš z naší Země vydal na dlouhou cestu vesmírem, vyslovil zvláštní výzvu, která je současně i zaslíbením. I na naši adresu říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Matouš 28,18-20).

Všimněme si – žádný slib, že všude okolo budou problémy, nemoci a smrt bude kosit tisíce lidí, ale nám se nic nestane. Jen ujištění, že na to vše, co nás v životě potká, nezůstaneme sami. 

Pro toho, komu to ještě nestačí, aby si uvědomil, že Ježíš neslibuje pohodový a bezproblémový život, Ježíš přidává varování: „Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. … Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Matouš 10,17-22).

Ježíš tě předem férově upozorňuje na to, co tě může potkat, když se přidáš na jeho stranu. Většina ti nebude tleskat. Možná se setkáš s tím, že tě nepochopí ani tví nejbližší.

Dám ti stokrát víc

Vzpomínám na stařečka, kterého jsem jako kluk potkával v mém církevním společenství. Sedával vždy vzadu u zdi a nikdy se moc neprojevoval. Neměl potřebu mluvit. Přesto nevynechal ani jednu bohoslužbu. Říkal, že jsme jeho nová rodina, protože ta jeho se jej zřekla, když byl ještě mladý. Ze dne na den byl najednou sám, protože přijal víru, se kterou jeho rodiče nesouhlasili. V té době se učil u Bati svému řemeslu. Rodiče mu zakázali jezdit domů a tak najednou ani nemohl za kamarády, mezi kterými vyrůstal. Svým rodičům už dávno odpustil. Jak říkal, našel novou rodinu v našem společenství. Připomínal přitom zvláštní Ježíšův slib: „Amen, pravím vám, neni nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný“ (Marek 10,29.30).

Ježíš nám neslibuje snadný život. Možná díky své víře přijdeme o některé kamarády nebo i příbuzné, kteří se za nás budou stydět nebo jim budou vadit naše morální zásady. Také jsem přišel o pár kamarádů a přátel. Mohu ale potvrdit, že to, co říká Ježíš, platí. Díky své víře mám minimálně stokrát víc přátel. Rád vzpomínám na Petra, který mi pomohl v době mé základní vojenské služby. Najednou jsem se ocitl v Tachově a tři měsíce jsem neměl vycházku.

Petr mne do té doby neznal. Jen se od někoho dověděl, že do kasáren v jeho městě převeleli mladého kluka, který věří stejně jako on. Od té chvíle jsem věděl, že každou sobotu ve čtyři odpoledne zazvoní na mé rotě telefon dozorčího od hlavní brány a pak se ozve: „Četař absolvent Fůrst má na bráně návštěvu.“ Díky tomu jsem pak mohl na dvě hodiny vypadnout z té „zelené pakárny“, jak jsme tehdy s oblibou říkali.

Ježíš nelže, když slibuje, že nám vynahradí „ztráty“, které přináší víra. Alespoň má zkušenost to potvrzuje.

Chystám ti pokojíček v nebi

Život mne přesvědčil o pravdivosti všech Ježíšových slibů. Proto mu věřím i ve slibu, který se má teprve naplnit. Krátce před tím, než byl ukřižován, uklidňuje své učedníky:

„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (Jan 14,1-3).

Tento text mám rád už od dětství. Vyrůstal jsem v početné rodině. V dětském pokoji nás bylo pět. Záviděl jsem tehdy spolužáku Láďovi, který měl svůj pokoj jen pro sebe. Věděl jsem, že pokud budu doma, vždy se budu muset dělit o pokoj s některým sourozencem. Když jsem pak četl tato Iežíšova slova, zněla mi jako rajská hudba. V nebi budu mít svůj pokoj.

Ježíš nám neslibuje bezproblémový život. Říká, že nás čekají různé životní překážky. Tím si můžeme být jisti stejně jako tím, že nás Ježíš nenechá samotné. Bude vždy s námi. Buď osobně, i když neviditelně, nebo prostřednictvím našich kamarádů a přátel, kteří podobně jako my svěřili svou budoucnost do Božích rukou.

Náš pozemský život jednou skončí. Přijde doba, kdy budeme v hrobě čekat na vzkříšení k věčnému životu. V daný čas nás Ježíš povolá k věčnému životu, který budeme prožívat v dokonalém prostředí Božího království, v prostředí, kde nás už nebudou trápit žádné problémy a bolesti, pláč ani loučení. Bůh zničí zlo i smrt.

V knize Zjevení Jana můžeme o kvalitě věčného života číst následující konstatování: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo“ (Zjevení 21,3.4).

Z brožurky Vlastíka Fürsta Když zklame Bůh. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.