Konzumace planety

V poslední době konečně zjišťujeme, že mnohá z těchto kulturních pravidel jsou v příkrém rozporu s tím, co dnes víme o základech lidské povahy. Jedním z těchto základů je pochopitelně mozek. Na cestě od částí mozku odpovídajících za tělesné funkce a instinkty k neokortexu se nachází obrovská část ovládající emoce - limbický systém. Idea, že by se lidské bytosti mohly projevovat čistě rozumově, intelektuálně, tedy vlastně odpovídá absurdní představě, že by z celého mozku fungoval pouze neokortex.

Abstraktní myšlení je ovšem pouze jednou z dimenzí vědomí. Naše pocity a emoce, smyslové vnímání a vědomí vlastního těla a přírody, to vše je nezbytnou součástí našeho mentálního i fyzického prožitku světa. Chceme-li považovat za podstatu svého bytí jen výsledky z analytické činnosti neokortexu, ocitáme se před neřešitelným dilematem: jak se můžeme soustředit výhradně na abstraktní uvažování, když ostatní části mozku zaplavují naše vědomí pocity, emocemi a instinkty?

Za trvání na nadřazenosti neokortexu platíme vysokou cenu. Na těle nezávislá mysl totiž musí - jakkoli je to nepřirozené - ignorovat výraznou psychickou bolest pramenící z trvalého vědomí, že není plně integrovanou bytostí, jak fyzickou, tak mentální. Život ovšem před každého z nás staví problémy, které se týkají nás samotných nebo okolí, a existuje mnoho druhů psychické bolesti, jichž bychom se rádi zbavili. Rozpor mezi tělem a duchem, mezi intelektem a přirozeností však vedl ke vzniku zvláštního druhu psychické bolesti, která patří k základním atributům moderního člověka a komplikuje uzdravení všech lidí, jejichž psychika byla nějak jinak poraněna.

Lze dokonce logicky předpokládat, že příslušníci civilizace, která takový rozpor toleruje nebo povzbuzuje, budou relativně náchylnější k těm duševním poruchám, u nichž je narušen vztah mezi myšlenkami a city. Taková představa se může zdát nepravděpodobná, protože nejsme zvyklí hledat příčiny duševních chorob v moderní civilizaci jako takové. U chorob těla však epidemiologové často vystopují jejich příčiny až k celospolečenským zvykům, které představují velkou zátěž pro jedince se sníženou odolností. Moderní civilizační zvyky jsou téměř jistě vysvětlením epidemického výskytu vysokého krevního tlaku (hypertenze) v zemích s vysokou spotřebou sodíku, např. ve Spojených státech. Ačkoli je přesný kauzální vztah mezi těmito jevy dosud záhadou, z epidemiologických studií vyplývá, že za vysoký výskyt hypertenze v populaci je zodpovědná téměř všudypřítomná tendence moderní civilizace přidávat do potravy velké množství soli. V dosud existujících předindustriálních kulturách, kde potrava není průmyslově zpracovávána a spotřeba sodíku je nízká, se hypertenze prakticky nevyskytuje a je zcela běžné, má-li starý člověk stejný tlak jako dítě. V naší společnosti považujeme za přirozené, že krevní tlak stoupá s věkem.

Vysoký krevní tlak se ovšem léčí mnohem snáze než hluboké psychologické konflikty. Většina lidí reaguje na psychickou bolest stejně jako na kteroukoli jinou: než by se potýkali s jejím zdrojem, raději před ním uhýbají a snaží se z jeho dosahu nějak uniknout nebo jej nevnímat. Jednou z nejúčinnějších metod, jak se vyhnout psychické bolesti, je odvedení pozornosti příjemným, intenzivním nebo jinak pohlcujícím prožitkem, který nám dá na bolest zapomenout. Jako dočasná strategie nemusí být takové rozptýlení na škodu; její dlouhodobé uplatňování je však nebezpečné a může vést k jistému druhu závislosti. Lze dokonce říci, že každou „drogovou" závislost vlastně způsobuje intenzivní a trvalá potřeba odvést pozornost od psychické bolesti. Závislost je odvedení pozornosti.

Obvykle o závislosti uvažujeme v souvislosti s drogami nebo alkoholem. Nové studie o závislosti však naše chápání tohoto problému prohloubily, takže dnes víme, že si lidé mohou vytvořit závislost na nejrůznější druhy jednání - například na hazardní hry, na práci nebo dokonce na sledování televize - jen aby nemuseli přijít do přímého kontaktu s něčím, čemu se snaží vyhnout. Každý, kdo má z něčeho mimořádný strach (z důvěrnosti, selhání, osamění), je náchylný k vytvoření závislosti, protože psychická bolest vyvolává horečnou touhu po odvedení pozornosti.

V moderním světě vyvolává odtržení duše od těla a člověka od přírody nový druh závislosti: jsem přesvědčen, že naše civilizace je závislá na „konzumaci" své vlastní planety. Tato závislost odvádí naši pozornost od bolesti plynoucí ze ztráty barvitého prožitku přirozeného světa, pulsujícího životem. Za hektickým zmatkem průmyslové civilizace se skrývá hluboká osamělost a touha po spojení se světem, jenž může pozvednout naši náladu a naplnit naše smysly bohatstvím a bezprostředností skutečného života.

Můžeme předstírat, že tento pocit prázdnoty nevnímáme; jeho vliv je však vidět v nepřirozené nestálosti, s níž reagujeme na všechno, čeho se dotkneme. Nejlepěji mohu ilustrovat metaforou z oblasti elektřiny. Stroj, který má velkou spotřebu elektrického proudu, musí být patřičně uzemněn, aby se průtok proudu strojem stabilizoval, protože jinak by nestálý proud mohl přeskočit na cokoli, co se přístroje dotkne. Pokud takový stroj není uzemněn, je velmi nebezpečný; a podobně i člověk, jehož tělo a mysl, pocity a myšlenky nejsou „napojeny na zem", představuje vážnou hrozbu pro všechno, čeho se dotkne. Máme sklon si myslet, že mocné proudy tvůrčí energie probíhající každým z nás jsou neškodné; bez správného „uzemnění" však mohou být nestálé a nebezpečné. Zvláště to platí o těch, kteří trpí výraznou závislostí. Protože už nejsou ve spojení s hlubším smyslem svého života, jsou tito závislí lidé podobni někomu, kdo se nemůže pustit drátu nabitého 600 volty, protože je proud prostě příliš silný: drží se pevné své závislosti, i když přitom z jejich žil prchá životní síla.

Podobným způsobem se i naše civilizace drží stále pevněji svého zvyku konzumovat rok od roku větší kvanta uhlí, čistého vzduchu a vody, stromů, orné půdy a tisíců dalších substancí, které rveme ze zemské kůry a měníme je nejen na potravu a přístřeší, ale i na spoustu jiných, neužitečných věcí: na obrovské znečištění; na výrobky, o jejichž nezbytnosti jsme se přesvědčili díky miliardám vloženým do reklamy; na ohromné přebytky zboží, které slouží ke snížení cen a samo o sobě se musí vyhodit; na všechno možné, co nás rozptyluje a odvádí naši pozornost. Stále ochotněji ztrácíme sami sebe pod nánosem kultury, společenských událostí, techniky, sdělovacích prostředků i rituálů výroby a spotřeby, ale platíme za to ztrátou svého duchovního života.

Existuje nepřeberné množství svědectví o této duchovní ztrátě. Výskyt duševních chorob dosáhl v nejrůznějších podobách epidemických proporcí, zvláště mezi dětmi. Třemi nejčastějšími příčinami smrti u dospívajících jsou nehody spojené s alkoholem a drogami, sebevraždy a vraždy. Nákupy jsou dnes běžně považovány za způsob rekreace. Hromadění hmotných předmětů dosáhlo dosud nevídaného stupně; totéž však lze říci o množství lidí, kteří pociťují prázdnotu svého života.

Obrovské aparáty na odvádění pozornosti, které má průmyslová civilizace k dispozici, nás dosud svádějí svými sliby o naplnění naší existence. Naše nová schopnost vnutit světu svou vůli nám může přinést náhlý pocit opojení, ne nepodobný pocitu narkomana ve chvíli, kdy droga vstříknutá do jeho krevního oběhu změní chemické pochody v jeho mozku. Takové opojení je však přechodné; nelze v něm hledat skutečné naplnění. Navíc přirovnání ke drogové závislosti platí i v jiném smyslu. Narkoman s postupem času potřebuje stále větší dávku drogy, aby dosáhl srovnatelného stupně opojení; podobně i naše civilizace zjevně vyžaduje stále rostoucí spotřebu. Proč však považujeme za přirozené a normální, aby naše průměrná spotřeba většiny přírodních zdrojů rok od roku stoupala? Potřebujeme vyšší úroveň spotřeby k tomu, abychom dosáhli stejného stupně rozptýlení pozornosti, k jakému nám kdysi stačila malá dávka? Jestliže debatujeme o tom, jaké nové a ohromující síly nám může propůjčit věda, technika a průmysl, stíháme ještě zvážit všechna pro a proti, anebo nám jde už jen o to úžasné opojení, které nám jistě poskytne ta první dávka našich nových možností při ovládání Země?

K závislosti vede narkomana falešný příslib, že může prožít barvitost a bezprostřednost skutečného života, aniž by musel čelit obavám a strastem, které k němu patří. Něco podobného slibuje průmyslová civilizace nám všem: hledám štěstí a pohodlí je podle ní nejvyšším cílem bytí a nejlepší cestou k tomuto cíli je spotřeba nekonečného proudu zářivých nových produktů. Tento třpytivý příslib snadného naplnění působí tak svůdně, že ochotně (ba dokonce s úlevou) zapomínáme, co vlastně cítíme, a přestáváme hledat skutečný smysl a význam svého života.

Ve skutečnosti je však tento příslib vždy falešný, protože náš hlad po opravdovosti trvá. Ve zdravém, vyváženém životě nás sice mohou hlučné debaty s vyumělkovaným okolním světem odvádět od hlubších životních rytmů, ale nemohou je narušit. U lidí patologicky závislých však tento dialog přestává být pouhým hlučným rozptýlením; jejich život ztrácí rovnováhu, neboť investují stále více energie do svého vztahu k předmětům, na nichž jsou závislí. A když se tito lidé soustředí na spojení s něčím, co je pouhou náhražkou života, stává se rytmus jejich nudné a ubíjející každodenní existence neslučitelným s přirozenou harmonií, provázející hudbu života. Nesoulad se postupně zvyšuje a konflikty jsou stále častější; naprostá disharmonie se pak projevuje v sérií krizí, z nichž každá je horší než ta předchozí. Náš disharmonický vztah k Zemi, vyrůstající dílem ze závislosti na konzumaci stále větších částí jejích zdrojů, se nyní také projevuje sérií krizí, z nichž každá představuje větší konflikt mezi naší civilizací a světem přírody než ta předchozí: zatímco až dosud měla všechna ohrožení životního prostředí lokální nebo regionální charakter, dnes existuje řada strategických hrozeb. Ztráta jednoho hektaru deštného pralesa za sekundu, náhlé tisícinásobné zvýšení přirozeného tempa vymírání druhů, ozónová díra nad Antarktidou a ztenčení ozónové vrstvy ve všech zeměpisných šířkách, možnost zhroucení klimatické rovnováhy nezbytné pro život na Zemi - to všechno ukazuje, že mezi lidskou civilizací a přírodou dochází ke stále prudším
střetům.

Zdá se, že si mnoho lidí tyto střety ani návykový charakter našeho nezdravého přístupu ke světu neuvědomuje. Ti, kterým chybí pouze znalost věcí, ji ovšem mohou získat; daleko znepokojivější je jednání těch, kteří toto destruktivní jednání prostě odmítají vidět. Mnozí vedoucí politikové, podnikatelé a intelektuálové dokonce existenci těchto jevů rezolutně a paušálně odmítají. Slouží jako „zametači", kteří odklízejí z cesty nepříjemné překážky a pomáhají zajistit pokračování závislého jednání.

Psychologický mechanismus tohoto odmítání je složitý, ale i v tomto případě můžeme použít jako model drogovou závislost. Popírání skutečnosti patří k osvědčeným strategiím těch, kdo jsou přesvědčeni, že mohou dále brát svou drogu bez jakýchkoliv následků pro sebe nebo pro jiné. Alkoholici například velmi rezolutně popírají, že by alkohol narušoval jejich život; v jejich představách vystupují opakované autohavárie, způsobené pod vlivem alkoholu, jako izolované, náhodné jevy bez jakéhokoli společného jmenovatele.

Podstatou popírání skutečnosti je tedy vnitřní potřeba závislé osoby nepřipustit si souvislost mezi závislým jednáním a jeho destruktivními následky. Tato potřeba bývá často velmi silná. Kdyby si totiž připustili svou závislost, mohli by si uvědomit také pocity a myšlenky, od nichž se tak zoufale chtějí odpoutat; a kdyby svou závislost úplně opustili, mohli by přijít o štít, kterým se brání před strachem z něčeho, co si naléhavě přejí udržet od těla.

Z knihy „Země na misce vah". Vydalo nakladatelství Argo, autorem je Al Gore. Překlad Ivo Jařab.