Léčba únavou

Dalšího rána vstaneme zotaveni a osvěženi. Tak vypadá zdravá únava, která patří do životního rytmu. Existuje však i únava vysíleného a vyčerpaného člověka, který není ochoten převzít odpovědnost za vlastní život a za svůj svět. Existujte též únava jako společenský jev. Unavená může být celá společnost. Na každém kroku se přetřásá únava politikou (a leckde i církví). Zachvacuje jako ochromující, drtivý těžký příkrov psychiku jednotlivce i celá lidská společenství a celé národy.

A přece vedle toho existuje i únava, která nás vede k zastavení a je šancí nového počátku. Otvírá nás pro kontemplativní rozměr života. Korejský filosof Biung-Chul Han naordinoval únavu jako léčebný prostředek naší společnosti, která člověka vyčerpává tlakem na stále vyšší výkon.

Každý lidský jev má vždycky dvě stránky. Je důležité, abychom poznali obě stránky únavy a abychom s ní začali zacházet tak, aby se nám stala požehnáním. Únava nás vede k pokoře, ve které uznáme vlastní hranice. Únava nás otvírá tomu, co není v našem životě povrchní a prvoplánové. Může nás samozřejmě ale také vést ke znechucení a odporu k životu. Záleží jen na nás, jak ji budeme vnímat a chápat a jak se s ní naučíme zacházet.

Osobní přístup k únavě

Lidé často propadají únavě, protože ji po léta potlačovali. Nikdy nevzali na vědomí, že se cítí využíváni. Nedbali na vnitřní podněty vlastní duše a pomíjeli i tělesnou únavu tím, že jednoduše zůstávali nadále v činnosti a udržovali se při vědomí kávou nebo jinými povzbuzujícími prostředky. První krok, který člověk může udělat, má-li se vypořádat s vlastní únavou, je přiznat si, že je unavený. Toto přiznání mi umožní si docela dobře únavu vychutnat.

Vracím se například v pět hodin odpoledne z kanceláře a doma se na patnáct minut natáhnu na lůžko. Samozřejmě si natáhnu budík, aby mne po té čtvrthodince zase probral. Ale v těch patnácti minutách si vychutnávám vlastní tíži. Cítím se unavený, ale zároveň prožívám i vděčnost. Pracoval jsem až do únavy pro druhé lidi. V únavě si uvědomuji sebe samého. Dopřávám si čas nicnedělání a nemyšlení. Prostě se jí vydávám všanc. Cítím se nesený a v bezpečí. Jednoduše smím jen tak být. Když po patnácti či dvaceti minutách zase vstanu, jsem osvěžený a s chutí se posadím třeba ke knize – anebo jsem dostatečně odpočatý, mám-li ještě jet někam na přednášku.

Když se o mě pokouší chřipka, cítím se často malátný a unavený. V takovém případě si dopřeji po obědě trochu klidu na lůžku. Tělesná únava, v tomto případě podmíněná nejen prací, ale také nemocí, mi ukazuje, že prostě nemůžu odvádět stejné množství práce, jak bych si přál. Tělo mi ukazuje mé hranice. Teď potřebuji chvilku času pro sebe. Připustím si, že jsem potřebný člověk, že potřebuji klid, náklonnost a péči druhých. U celé řady lidí se setkávám s tím, že zmíněnou zkušenost opomíjejí. Nakonec tak skutečně zůstanou bez hnacího motoru. Ztratí chuť cokoli podnikat. Únava mě vybízí k tomu, abych se nedal určovat výkonem, nýbrž bytím. Teď nemusím odvádět výkony, nemusím si nic dokazovat, nemusím vlastně vůbec nic – a mohu jen tak být.

Únava mi tedy otvírá oči pro vnímání vlastních hranic. Neměl bych je opomíjet. Únava však často nebývá výzvou k nicnedělání. Spíše bych s ní měl nakládat tvůrčím způsobem. Zkušenosti s únavu se mi dostává například za volantem. Občas cítím únavu, když se vracím v noci autem odněkud z přednášky. Tehdy si pustím některou kantátu od Johanna Sebastiana Bacha, mého věrného průvodce. Někdy ale ani hudba není s to zaplašit únavu. V tu chvíli vypnu hudbu a začnu sám nahlas zpívat. Přezpívám si své nejmilejší kousky z chorálu a potom přijdou na řadu lidové písničky, ty, které se dotýkají mého srdce. Zpívám-li, vrací se mi vitalita. Zpěvem bojuji s mikrospánkem.

Únava mě vybízí, abych dělal to, co je pro mne přiměřené. Jsem-li večer unavený, nedokážu číst. Ale psát mohu vždycky. A když jsem opravdu hodně unavený, koriguji staré texty. Unavuje-li mne složitější činnost, pořád ještě mohu odpovídat na maily. Nedokážu sice studovat, ale na jednoduché úkony stačím.

Únava mě odkazuje na můj vnitřní rytmus. Dokážu-li jej respektovat, budu pracovat efektivně. Nebudu-li jej brát na vědomí a budu se nutit do práce, začnu se přetěžovat. V tomto případě únava přestává být pobídkou, aby člověk dělal to, co má, a mění se v trvalý průvodní jev. Může přijmout chronickou podobu. Nebo se stane nepřítelem, proti kterému musím bojovat mnoha šálky kávy a dalšími povzbuzujícími prostředky.

Beru-li svou únavu na vědomí, začnu vykonávat jednoduché a rutinní činnosti, nebo si dopřeji chvilku přestávky. Uvelebím se do křesla, vyjdu si na krátkou procházku nebo si dojdu na toaletu. Přeruším práci, tak abych se znovu dostal do styku se svým vnitřním zdrojem. Je důležité si přiznat únavu. Ta nás vybídne, abychom si v práci naplánovali krátké chvíle odpočinku. Přiznat si únavu nám zdaleka nepřijde jako samozřejmost. Navenek se totiž řídíme nárokem vždycky vypadat, že jsme ve formě.

Často vysvětlujeme únavu jako čistě negativní jev. Proto ji také vytěsňujeme. Ale existuje i pozitivní stránka únavy. Po dlouhé pěší túře, která nás stála hodně sil, se vracíme domů příjemně unaveni. Dáme si něco dobrého na zub a blaženě padneme do postele. Pokud jsme ale túru přehnali a přetížili jsme se, pak ze spánku nemusí být nic.

Cítíme-li v sobě únavu, která nás připravuje o síly a veškerou pružnost, která nás vede k cynismu nebo sarkasmu, je nejvyšší čas, abychom se pořádně podívali na své pocity a zeptali se jich, co se nám snaží sdělit. Únava mne nutí být k sobě upřímný. Únava mě přivede k tomu, abych se zastavil. Je to, co právě dělám, pro mne to pravé? Neměl bych dělat spíše něco jiného? Únava mi ukazuje, že se něco chýlí ke konci. Nekončí ale jen fyzické síly, nýbrž také určitá představa, kterou jsem si vytvořil o životě. A tak je únava zároveň poznáním, abych se probudil do sebe samého, do reality a do Boha. Únava mě nutí opustit staré role a přijmout nové, které mi předkládá můj věk nebo změněné životní okolnosti.

Únava se mě proto snaží vést k obnově. Tak jako nás osvěží spánek, abychom odpočatí mohli začít nový den, stejně nás má únava vést k vnitřní obnově. Ukazuje nám, že potřebujeme nové motivy, abychom tak bez příznaků únavy mohli konat to, co děláme. Vybízí nás, abychom se pustili do přítomného okamžiku nově bez postranních úmyslů.

To, co nás unavuje, není práce, nýbrž právě ony postranní úmysly, které s ní spojujeme. Plyne-li naše práce prostě a přímo z vnitřního zdroje, zachová nám vitalitu a je projevem plynutí života. Pokud život plyne, nenamáhá nás. To, co unavuje, je zadrhávání nebo zaťaté zakousnutí se do určitých věcí a lpění na nich. Proto se nás únava ptá, jestli jsme skutečně prostupní pro Božího Ducha, nebo jestli naopak máme potřebu sebepotvrzení u všeho, co děláme.

Z knihy Anselma Grüna Lék na únavu ze života. Vydalo Karmelitánské nakladatelství.