Má utrpení smysl?

Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: „A co to bylo?" Oni mu odpověděli: „Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."

A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma... (Lukáš 24,13-33)

Souží-li tě, milý čtenáři, právě velké utrpení, jen stěží dokážeš snášet bolest a máš pocit nesmyslnosti, nenapadne tě hned řešení, které Ježíš nabízí v Lukášově evangeliu.

Pán nejprve ujde s oběma emauzskými učedníky pořádný kus cesty, doprovází je. Prožívá s nimi jejich zármutek. Nesnaží se je poučovat, ale pokusí se interpretovat jejich zkušenost beznaděje a zoufalství pohledem do Písma.

Jak tak s nimi jde společnou cestou, konečně jim řekne slovo, v jehož světle se dokážou podívat na vlastní úděl jinýma očima. Má je to dovést k otázce, zda si nedělali o vlastním životě iluze. Není vůbec snadné nechat se připravit o iluze, se kterými jsme se dobře sžili.

Mnozí lidé ztroskotávají v utrpení právě proto, že nejsou ochotni nechat si vzít vlastní představy o životě. Když je navštíví utrpení, snaží se dále lpět na obrazu, který si o sobě a o Bohu vytvořili. Vyčítají: „Jak to může Bůh dopustit, vždyť jsem přece zbožný člověk?! Každou neděli jsem byl v kostele. Denně jsem se modlil. Snažil jsem se žít jako křesťan. Požehnal jsem dětem před odjezdem z domu. A stejně se jim přihodilo to strašné neštěstí." Jiný si zas může stýskat: „Proč jsem musel onemocnět, když jsem přece vždycky dodržoval zdravou životosprávu? Nekouřil jsem a nepil jsem alkohol. Každý den jsem sportoval a řídil se pravidly zdravé výživy. Jak se to tedy mohlo stát?"

V podobných větách se ukrývá iluze, že si sami dokážeme zaručit zdraví nebo spokojený život bez utrpení. Stačí dodržovat zdravou životosprávu, stačí vést patřičný duchovní život, stačí se jen pomodlit za všechny, kteří mi leží na srdci, a žádné neštěstí se nemůže stát. To je však pouhá iluze. Jistěže je správné zdravě žít. Avšak přesto se nedokážeme uchránit veškerého utrpení. Zkrátka nás občas postihne. Utrpení nemusí být. Není životní nutností. Ale zkušenost nám ukazuje, že nás potkává spousta utrpení.

Mnozí se začínají okamžité ptát na jeho důvody. Jedni obviňují sami sebe a často jsou v tom dnes utvrzováni esoterikou. Ta uvádí jako svůj oblíbený důvod heslo: „Své utrpení a nemoc si působíš sám." Takovou představou ale podsouvá nemocnému a trpícímu pocity viny. Nakonec mu tím říká bez obalu: „Zavinil sis to sám."

Odpověď Lukášova evangelia nám poskytuje mnohem účinnější pomoc: Nevíme, proč nás postihlo utrpení. Prostě k nám přišlo zvenčí. Je dobré přestat se ptát na jeho příčiny. Pokud se mi ale přihodí něco zlého, začnu se ptát na cíl. Budu se dotazovat, co bych mohl se svým utrpením podniknout a jak bych mu mohl dát nějaký smysl. A náhle pochopím celý význam Ježíšových slov, nahlédnu, že utrpení mě chce otevřít pro Boha a pro původní obraz mého já, který si o mně vytvořil Bůh. Utrpení mi tak klestí cestu k původní kráse mé duše a ke slávě, která mě po všem strádání očekává po smrti.

Otázka zní, zda je tento klíč k pochopení útrap skutečně účinný pro toho, kdo trpí zdánlivě nesmyslně a kdo je utrpením doživotně poznamenán - pro toho, kdo zůstal po nehodě ochrnutý na celém těle, pro toho, jehož duše byla doživotně poznamenána posttraumatickým šokem, pro toho, jehož tvář je navždycky znetvořena jizvami, pro toho, kdo o všechno přišel a živoří bez nejmenší jiskřičky naděje.

Jako ti, kdo jsou schopni soucitu s druhými, se musíme mít neustále na pozoru, abychom se nesnažili zodpovídat za druhé otázky po smyslu jejich utrpení. Ježíš vykládá smysl vlastního utrpení, nikoli smysl utrpení svých učedníků. A doprovází je pořádný kus cesty. Jejich pohled na vlastní utrpení se v rozhovoru s ním začíná postupně měnit. Pán jim svůj názor na utrpení v žádném případě nevnucuje, pouze jim nabízí pomoc potřebnou k tomu, aby pochopili. Naslouchají mu. A najednou jim začíná hořet srdce. Jeho způsob hovoru o utrpení v nich něco osloví.

Lukáš nám vypráví příběhy, abychom v nich dokázali nalézt sami sebe. Nepřikazuje nám: „Utrpení musíš chápat tak a tak." Spíš nás vybízí, abychom ve světle příběhu emauzských učedníků pohlédli na vlastní bolest novýma očima a abychom ji nově pochopili. Jestliže se - sám trpící - ponořím do Ježíšovy cesty, abych poznal, jak on sám přistupuje k utrpení a jak je chápe, může se také ve mně zrodit tušení, že moje bolest není nesmyslná. Možná mě má přivést k odhalení skutečného tajemství života, tak aby se ve mně mohl rozzářit původní obraz mé existence, nezávislý na zdraví, síle, úspěchu nebo uznání. Vznešenost mé duše nemůže být zničena, i když budu připraven o všechno, kvůli čemu stojí za to žít.

Z knihy Anselma Grüna „Za co mě Bůh trestá?" Vydalo Karmelitánské nakladatelství.