Negativní myšlenky

Pokušení se vždycky projevuje v myšlenkách. Myšlenky jsou pro nás často vnitřními povely. A dost často nás tyto povely vedou nesprávným směrem. Nebo nám vykládají skutečnost překrouceně a vedou nás k nesprávnému pohledu na nás i naše okolí.

Evagrius Pontius ve své velké knize o vemlouvání myšlenek (Antirrhetikon) přiřazuje negativní myšlenky osmi neřestem, které nás oddělují od Boha a vhánějí pod nadvládu démonů. Každá neřest zná svá vlastní slova, kterými se vemlouvá do naší pozornosti a vyvolává v nás pokřivený postoj. Ponecháme-li těmto formulovaným myšlenkám v nás příliš mnoho prostoru, pak nás má neřest ve svých spárech.

První tři neřesti, nestřídmost, smilstvo a lakota, odpovídají základním lidským pudům - dychtění po majetku, zábavě a moci, po uznání a náklonnosti. Vyjadřují se vemlouváním typu: „To nutně potřebuji. To musím mít. Proč se toho vzdávat? Mám na to právo." Přitom záleží na vývoji každého jednotlivce, nakolik se u něj uspokojování potřeb odehrává prostřednictvím takových myšlenek a slov.

Jistě existuje mnoho lidí, kteří jednoduše ukojí nároky svého pudu, sotva ho pocítí, aniž by se mezi tím vynořily jakékoliv myšlenky. Prostě musí jíst, jakmile něco dostanou do ruky; jednoduše se poddávají sexuální žádostivosti a cítí v sobě nutkání kupovat určité věci, aniž by si z toho skládali účty.

V normálním případě se však pudy hlásí prostřednictvím vnitřních povelů, které nás ženou k uspokojení potřeby. Přitom se pudy často schovávají za zdánlivě rozumné důvody. Protože to by přeci bylo příliš primitivní, kdybychom byli jen tak vydáni napospas svým pudům. Nad tento stupeň vývoje se cítíme povzneseni. A tak nám myšlenky malují, jak výhodné by bylo vlastnění určité věci, jak by to prospělo naší seberealizaci, jak bychom tím mohli pomoci druhým.

Aby ses postěním nezničil

U neřesti nestřídmosti Evagrius například jmenuje tato vyjádření myšlenek: „Půst ti k ničemu není. Nemáš dost jídla. Aby ses postěním nezničil. Postění škodí tvému zdraví." Nebo nám myšlenky namluví strach, že onemocníme, nebudeme-li jíst či užívat to či ono. Jak často takové myšlenky způsobují závislost na alkoholu nebo na lécích! Objevujeme v sobě myšlenky, které krouží jenom kolem našeho tělesného blahobytu, které nám při sebemenší bolesti sugerují všechny myslitelné nemoci a uvrhají nás do zbytečných starostí.

K neřesti smilstva nás podle Evagria mohou vést následující myšlenky: „Svoji sexualitu nikdy pořádně nezvládnu. Mám právo ji uspokojovat. Nemá smysl bojovat proti pudu." Nejvíce se však smilstvo projevuje v sexuálních fantaziích, které vykreslují obcování se ženou. Nebo si namlouváme, že nám vůbec nemůže škodit, když si s tou ženou něco začneme, protože se s ní přeci bavíme o duchovních věcech. Nebezpečí spočívá také v tom, že moc sexuality nadsazujeme a myslíme si, že jsme jí bezmocně vydáni napospas. Za stejně nebezpečné považuje Evagrius ustavičné sebevýčitky, které si člověk dělá, jakmile
podlehne své sexuální žádostivosti. Neboť tyto výčitky člověka ženou ke stále novým sexuálním představám. To vpřed nevede. Naopak, člověk tak zůstává fixovaný na svoji sexualitu. S ní se může vypořádat jedině ten, kdo si ji připustí, přijme ji a smíří se s ní.

Nebudeš mít dost

Neřest lakoty se hlásí takovýmito slovy: „Nebudeš mít sám dost, když něco daruješ. Musíš víc pracovat, aby ses dobře zajistil do budoucna. Nebo si děláme výčitky svědomí, když něco dáme žebrákovi, zda to vůbec bylo správné. Možná, že to zneužije. Nebo naše myšlenky krouží kolem peněz. Děláme si starosti, zda nám budou peníze stačit a jak s nimi naložit. A cítíme, že nikdy nemáme dost, že se nedokážeme vymanit z ďábelského kruhu ustavičně stupňované potřeby. Přezkoumání našich myšlenek a slov, kterými je vyjadřujeme, nám může ukázat, nakolik je naše touha vlastnit a s tím úzce spojená touha po uznání přehnaná, takže v nás vyvolává neklid a nespokojenost.

Ještě důležitější roli hraje negativní promlouvání u dalších tří neřestí, které pramení z neurovnaného vztahu k našim citům, smutek, hněv a apatie. Ve smutku sami sebe litujeme a kroužíme jen kolem vlastních problémů, aniž bychom si skutečně nechali pomoci. Nakonec svůj smutek vychutnáváme, lpíme na něm, potřebujeme ho, abychom se nemuseli měnit. O chybném postoji smutku svědčí věty typu: „Je mi tak těžko, nikdo se o mě nestará, selhal jsem, už nemůžu. Nikdo mě nemá rád. Mně se nic nedaří. To nikdy nedokážu."

Žádný učený z nebe nespadl

Příčinou smutku jsou většinou nadměrná očekávání od sebe i svého okolí. Člověk je nenasytný v touze po úspěchu a majetku, po náklonnosti a uznání. A protože přehnané touhy nedojdou naplnění, uraženě, lítostivě a deprimovaně se uchýlí do smutku, aby si tak příklon druhých lidí vynutil. Teď se přeci o mě musejí starat, když se mi vede tak špatně. Avšak jakmile se mě někdo skutečně pokusí vysvobodit ze smutku a povzbudit mě, abych se odvážil udělat nový krok do života, zase se stáhnu. Potřebuji svůj smutek, abych mohl lpět na iluzi, že mojí bídou jsou vinni druzí.

Vždycky záleží jen na mém vlastním rozhodnutí, s jakými větami se postavím životním výzvám, zda si říkám: „Všechno dělám špatně," anebo „Žádný učený z nebe nespadl." Ve smutku se rozhodnu pro pasivní reakci, pro neplodnou sebelítost. Ve svých myšlenkách přeženu danou výzvu i svoji slabost, abych se nemusel pouštět do boje. A všechny tyto věty si namlouvám, aniž bych byl ještě schopen vidět, jak neupřímný vlastně sám k sobě jsem. Přehlížím svoji sílu a ulpívám na svých slabinách. Nechci být dospělý a raději se nechám obskakovat jako malé dítě.

Já ti to vytmavím

Neřest hněvu se projevuje v ustavičných vnitřních monolozích, v nichž na někoho nadáváme, očerňujeme ho, odsuzujeme, hledáme slabiny v jeho výrocích proti nám a pak mu to v myšlenkách natřeme, vyřídíme ho a vystavíme posměchu. Pouštíme se s ním v duchu do sporů, vymýšlíme slova, která by ho zranila, hledáme důvody, proč se nemůžeme usmířit, proč máme právo nadávat.

Jestliže takové do slov formulované myšlenky v sobě připustíme, budou nás vnitřně užírat, vyvolávat v nás hořkost, rozladění, agresivitu. Celý svět kolem sebe budeme považovat za nepřátelský a reagovat na něj zlostně a agresivně, čímž jeho vady ještě přiživíme.

Proč bych se snažil

Neřest apatie se projevuje vyjádřeními tohoto typu: „To (mi) k ničemu nebude, nemám chuť to dělat (ani mě nehne), stejně to vůbec nemá smysl. Nač bych se namáhal, proč se snažit." Takovéhle věty člověka oberou o veškerou vnitřní sílu a ochromí ho. Zdůvodňujeme si, proč se nevyplatí na sobě pracovat. Upadáme do skleslosti, protože se nám zdá, že to druzí dotáhli dál než my sami. Malujeme si, co všechno ještě budeme muset snášet. Představujeme si, že jinde (s jiným/s jinou) by to bylo daleko snazší. V duchu na všechno nadáváme, pohoršujeme se a nakonec unikáme do spánku. Negativní myšlenky nás tlačí k zemi, pláčeme jako malé dítě, které naříká, že se o ně nikdo nezajímá, nikdo je neutěšuje a nikdo je nemá rád, všichni jsou k němu tvrdí a bezcitní.

To budou ostatní koukat

Další dvě neřesti jsou duchovnějšího charakteru. Touha po slávě a pýcha nám chtějí sugerovat falešný pohled na naše vztahy k lidem i k Bohu. Člověk dychtící po slávě si neustále uznale poklepává na rameno: „To jsi udělal dobře. To budou ostatní koukat. Nikdo to nedokáže tak, jako já." Touha po slávě se projevuje také ve slovech, která si ustavičně vymýšlíme, abychom mohli poučovat druhé a imponovat jim svou zbožností a moudrostí. Čekáme na lidi, kteří k nám přijdou a vyhlédnou si nás za rádce. Považujeme se za něco lepšího a vydělujeme se od druhých. A vůbec nepozorujeme, že si něco předstíráme, že si křečovitě musíme zvyšovat svoji hodnotu, protože jsme sami sebe ještě nepřijali.

Kam se na mně ostatní hrabou

Pýcha se projevuje podobně: „Kam se na mě všichni tady hrabou, to umím lépe, musejí být rádi, že mě mají. S těmi se vůbec nebudu zahazovat. Na to jsem příliš dobrý." Hrdopýšek si namlouvá, že je zcela čistý a neschopný podléhat špatným myšlenkám. Snižuje druhé, aby mohl sebe povznést na výsluní. Znamením pýchy je výsměch vůči jiným lidem a dále poukazování na chyby druhých. Pyšný člověk posuzuje v duchu každého, koho vidí. A říká si: „To dělá z pouhého egoismu. Však se časem ukáže, jak je sobecký a prolhaný."

Vždycky jde o věty, které si předříkáváme a jejichž prostřednictvím se v nás formulují myšlenky. A tyto věty nás vhánějí do chybných postojů. Mnich Evagrius tyto myšlenky často nazývá démony. A jeho představa je taková, že nám tito démoni předříkávají a vemlouvají zcela konkrétní věty, a tím nás drží v zajetí neřestí.

Tyto věty ovlivňují naše vnitřní postoje a naopak naše postoje se projevují ve větách. Vyslovované myšlenky a postoje spolu úzce souvisejí a vzájemně se podmiňují. Co je první, zda formulovaná myšlenka nebo postoj, je zbytečné zjišťovat. Rozhodující je, jak se z těchto chybných postojů mohu osvobodit. A tento boj začíná u vět. Místo negativních si musím předříkávat pozitivní věty, aby ve mně nezačala působit neřest, nýbrž ctnost. Negativní výroky jsou příznačné pro negativní postoje a vedou k jejich posílení, pozitivní výroky jsou znamením zdravého přístupu k životu a mění naše postoje k směrem k dobru.

Tato zkušenost starých mnichů je dnes stejně aktuální jako tehdy. Neboť ukazuje cestu, jak může člověk sám sebe pozvolna proměňovat; cestu cvičení, která je přístupná pro každého člověka dobré vůle.

Z knihy Anselma Grüna „Jak zacházet s myšlenkami". Vydalo nakladatelství Zvon.